Ivan Veselý míní, že na koníčky musí mít člověk čas. Proto s tím svým začal až v pokročilém věku. Když už měl postavený dům, odrostlé děti a zavedenou firmu. Ovšem o co později s vojenskou historií začal, o to intenzivněji se své zálibě věnuje. Jeho knihovna nabízí celou řadu svazků souvisejících právě s Rakousko-Uherskem. Stěny pracovny jsou pokryté dobovými fotografiemi, šavlemi či metály a na několika figurínách je možné vidět uniformy ať už prostého vojáka tak elegantního poddůstojníka.

O ty se musí Ivan Veselý starat obzvlášť pečlivě. Zatímco některé jsou originály, jiné si nechal milovník historie šít na míru. Přesto ani jedna z nich nesmí v žádném případě skončit v pračce ani čistírně. Jak říká Ivan Veselý, to by byl jejich definitivní konec.

Jaká je vaše vojenská hodnost?
Jsem feldwelbel, což je nejvyšší poddůstojnická hodnost. Potom už začínají důstojnické hodnosti. Leutnant, oberleutnant, … A regimentem je to Landwehrinfanterieregiment N'2 Linz. To by se do češtiny dalo přeložit jako Zeměbranecký pluk číslo dva v Linci. Je to Rakousko – Uherský pluk v Rakousku, takže ta čeština v oficiálním názvu není zcela na místě. Navíc tento pluk byl i v Benešově. A i tehdy to byl landwehr.

Říkáte, že jste feldwelbel. Česky to znamená?
Seržant. Třeba. Seržant je v každé armádě. Říká se, že seržant je opora armády. Protože to je spojnice mezi důstojníkem a mužstvem.

Jak jste tuto hodnost získal?
Před těmi čtrnácti lety jsem nastoupil jako voják k 91. pěšímu pluku v Českých Budějovicích. Byl jsem obyčejný pěšák. Ale po čase jsem zjistil, že se každý stydí bubnovat. V Itálii bubnují dámy nebo hrbatí vojáci. Tak jsem o tom začal přemýšlet. Puška je těžká, musím jí hlídat, jelikož je to zbraň, tudíž je s tím spojená určitá zodpovědnost. Zatímco s bubnem tohle všechno odpadá. Navíc bubeník bývala spojka mezi velitelem a mužstvem. Bubnováním musel předávat vojákům povely. A aby nebubnoval nějaké nesmysly,musel to být zkušený mazák, no a k tomu patřila poddůstojnická hodnost. A také jsem začínal jako už dost starý, v šestapadesáti, a to by bylo divné mi dát frajtra (svobodník) nejnižší hodnost. Tak asi takhle jsem se k feldwelbelovi dostal. A u toho chci i skončit.

Proč nechcete být důstojníkem?
Zrovna nedávno jsem v Linci zakázal, aby je ani nenapadlo mne na důstojníka povýšit. Dostal bych logicky tu nejnižší hodnost, tedy poručíka a to bych ve svém věku vypadal jako blbec. Poručík vyjde akademii jako mladý a potom buď postupuje, nebo ho degradují. Ale že by v sedmdesáti byl stále poručíkem, je prostě nemožné. Zato feldwelbel může být i v takto pokročilém věku. Pak je také vidět, jak si nadřízení této hodnosti váží. Moje výložky jsou mnohem zdobnější než ty poručnické.

Je těžké se naučit na buben?
To nemá nic společného s bubeníkem, který hraje v kapele. Bubnování do kroku je poměrně jednoduché. Jediné, co je na tom důležité, sladit krok na levou nohu.

Vojenské historii se věnujete „teprve" čtrnáct let. Proč tak krátce?
Nepřála tomu nejen doba, ale ani osobní situace. Stavěl jsem dům, musel jsem se starat o rodinu, děti, firmu. Vybudovat rodině zázemí zabralo spoustu času.
Jen tak mezi řečí jste prozradil, že váš dědeček sloužil u Františka Ferdinanda.
Pokud byla rodina FF v Chlumu u Třeboně, tak tam děda působil jako holič. Lidé, kteří u šlechty sloužili o ní mluvili jako o velmi slušných, pravdomluvných a zdvořilých lidech. Schválně vyhledávám vlastnosti, které už dnes u většiny lidí neplatí. Ale u Habsburků a Hohenbergů platí i v této době. Taková perlička. Když jsem se ho ptal přímo na arcivévodu, tak jediné, co řekl: „Jo, František Ferdinand, to byl pašák. Ale ona byla mrcha."

Takže vy jste se ke svému koníčku dostal díky dědečkovi?
To už víceméně začalo, když mi bylo dvacet let a kopal jsem v zemi, stavěl stožáry vysokého napětí a měl čistou hlavu. V té době jsem začal číst Marcela Prousta, který popisoval francouzskou společnost na rozhraní 19. a 20. století a úplně mne to pohltilo. Potom byla odmlka. Rodina, práce, a v roce 1998 jsem navštívil výstavu v Českých Budějovicích. Tam chodili vojáci v uniformách z 1. světové války a já si tam chtěl jednu vojenskou čepici koupit. Ovšem to nebylo možné. Velitel, který to tam měl na povel, mi řekl, že si buď koupím celou uniformu a budu s nimi jezdit na bitvy a podobně, nebo nic. Tak jsme si plácli a já za dva měsíce už válčil s 91. pěším plukem z Českých Budějovic v italské Novaře jako za časů polního maršála Radeckého.

Která uniforma to byla?
Pěšácká.

Mluvíte o Českých Budějovicích, ale nyní působíte v Linci. Jak k tomu došlo?
V době, kdy vznikl pluk v Budějovicích, vznikl zároveň i v Linci. A my tam jezdili. Jenomže ten českobudějovický se po čase rozpadl a já přešel po několika letech do rakouského Lince.

Jaký je zásadní rozdíl mezi členstvím v českém regimentu a v rakouském?
Zatímco u nás to lidé berou spíš jako hru, v Rakousku je to čest být jeho součástí.

Kde sháníte uniformy, zbraně, výstroj,…?
Uniformy si nechávám šít, a výstroj a zbraně všude po světě.

Trochu u jiného soudku. Narodil jste se v roce 1943 a jmenujete se Ivan. Na tu dobu trochu neobvyklé jméno.
Táta byl velký komunista. Proto Ivan. Dát po Stalingradu dítěti jméno Ivan znamenalo pro otce, který byl v Praze policajt, že mu na gestapu pořádně namlátili. Naštěstí tím to také skončilo. Pustili ho a víc to neřešili.

Vrátíme se zase k vašemu koníčku. Co na té době tak obdivujete?
Byla sice bída, ale byla morálka. A bez té se neobejdeme. I když si myslíme, že ano. A ve víře. Já jsem sice hodně chladný katolík, ale když vidím třeba ve Slovinsku, když jdou lidé z kostela. Tu čistotu.

Ve své sbírce máte řadu, alespoň pro mne zajímavých věcí. Které vy si osobně nejvíc vážíte?
Asi této originální špacírky FF. Když ji vezmu do ruky vidím dědu, Ferdinandovu hrobku, kněžnu Anitu a její čtyři děti… Má pro mne něco osobního. Mimochodem, Lukáš Pavlík z Benešova, který je se mnou coby druhý Čech v Landwehrinfanterieregimentu v Linzi ji po mne stále chce.

Co říká na vašeho koníčka vaše manželka?
Nevím, jestli mohu mluvit za ní, ale myslím si, že ho toleruje. Bývaly doby, kdy jezdila na akce se mnou. Ale s postupujícím věkem tíhne víc k domovu, takže zatímco já své cesty prodlužuji, ona je zkracuje. Navíc mám svůj vlastní kutloch ve sklepě, kde nepřekážím.

Vaše manželka s vámi jezdila na různé akce. Coby civilista nebo také v dobovém kostýmu?
Moje paní je velice šikovná a ušít si nějaký kostým by pro ni nebyl asi žádný problém. Ale jen oblečení nestačí. Člověk musí být také trochu komediant. A ona je velice tichá. Takže neměla kostým, ale vždy se oblékla tak, aby to k té mé uniformě ladilo.

Jak čistíte uniformy?
V žádném případě se nesmí dát do pračky nebo čistírny. To by byl její konec. Musí se na ní dávat velký pozor. A když by něco, tak kartáč a šikovné ruce mojí manželky. Nevím jak to dokáže, ale umí z ní udělat úplně novou.

Při vzpomínkové akci k stému výročí Sarajevského atentátu jste vystavoval v salonním voze. Bylo to poprvé?
Ne. Poprvé to bylo v roce 2009 a šlo o výstavu rakouské monarchie a k. u k. infanterieregiment 102 benešovského pluku.

Nebál jste se, že vám někdo z vašich sbírek něco ukradne?
Upřímně. Strach jsem trochu měl. Proto jsem ve vagonu raději i spal. S pistolí pod polštářem. Ale musím říct, ani v noci ani přes den, kdy bylo ve vagonu spoustu lidí, se mi neztratila ani patrona.

Kam se v dohledné době chystáte?
Doufám, že nikam. Většinou jezdím po akcích na jaře a na podzim. Léto a zimu trávím doma.

Ve Slovinsku jste opravil dva pomníky vojáků 1. světové války. Co vás k tomu vedlo?
I to je součást mého koníčku. Jeden jsem opravil a druhý udělal. A nejenže mě tamní lidé nevyhodili, ale oni je stále udržují.

- Ivanu Veselému je sedmdesát let
- celý život se živil elektrikařinou
- svému koníčku se věnuje 14 let
- bydlí v Čerčanech
- je ženatý
- má dvě dospělé dcery
- součástí rodiny Veselých jsou také dva černí kudrnatí retrívři