Kouřem zažloutlé stěny lokálu, stará výčepní pípa s cínovými trubkami, dřevěný džber na mytí půllitrů, lavice dokola s třemi stoly, nad dveřmi visící obraz tanečnice. Tak znali svou milovanou hospůdku U Dlesků ve Vestci letití štamgasti. Po více než sto třiceti letech jejího nepřetržitého fungování se minulý měsíc dotočilo poslední pivo.
S hospodou se loučila i její poslední hostinská Marie Dlesková, která půl století stála za pípou a točila benešovské pivo. Téměř do devadesáti let.
„Až to jednoho dne se mnou seklo. Několik hodin jsem tam ležela bez pomoci, než někdo přišel,“ vzpomíná na nepříjemné chvíle bývalá hospodská, které nikdo jinak neřekl než Maruška.
Ani tento smutný okamžik ji ale nevzal nádherné vzpomínky na život v začouzeném lokálu, který tak milovala, kde se otevíralo s prvním hostem a za posledním se zavíralo. „Na čas jsem nehleděla. Kolikrát jsem si potřebovala někam odskočit nebo se mi už chtělo spát. Nechala jsem tedy klíče na stole s tím, že až skončí, ať mi je hodí do schránky. Tenkrát se nekradlo,“ usmívá se Maruška, která ještě donedávna hrála s hosty mariáš, ferbla či cvika. „A o peníze, jinak to nemělo cenu se namáhat,“ dodává s tím, že všechny hazardní hry postupně okoukala.

Hospoda byla pro ni královstvím. V ní vlastně vyrůstala, neboť rodiče ji provozovali nejprve v Mezihoří, než se přestěhovali do Vestce. „Byla jsem mezi lidmi ráda. Mě to bavilo, ani zavírací den jsem nedržela a na dovolenou jsem ani nepomyslela.“
Hospůdka U Dlesků i s její šenkýřkou byla známá a oblíbená v celém okolí. Rádi na ni vzpomínají nejen místní, ale i myslivci, chalupáři, osadníci a trampové. Pořádaly se v ní bály, schůze, posvícení, tancovačky, při kterých se mnoho mladých seznámilo a lásky vedly až k svatbě, občas se hrálo i divadlo.
Po závěrečném posezení u piva, při kterém se sešla spousta kamarádů a známých, a které trvalo až do pozdních nočních hodin, ještě dva dny poté oslavenkyně chraptěla. „Krásný večer. Zpívali jsme, zavzpomínali,“ říká s dojetím Marie Dlesková, která v současné době žije v benešovském domově seniorů. „Jsem tu spokojená. Scházíme se zde v kroužku, kde si se ženskýma zazpívám. Atmosféra hospůdky ale chybí, občas se mi o ní zdá, a tak si do ní zajdu na pivo. Nejvíc mě otravuje, když mám někde sedět,“ dodává žena, která byla zvyklá celý život stát na nohách.