Sport a adrenalin ale Davida Vratislavského provázejí celým životem. Ten je už čtvrtým rokem spojený s Benešovskem. Je totiž ředitelem Hasičského záchranného sboru Benešov.

Měl jste k hasičině našlápnuto už od klukovských let? 
To úplně ne. Vždycky mě ale přitahovalo dobrodružství, a když jsem měl jako voják za sebou dvě zahraniční mise, stál jsem ve svých pětadvaceti letech na rozcestí. Dál jsem nechtěl jít cestou silových složek, proto jsem zakotvil u hasičů.

U armády jste měl specializaci kulometníka 3. roty rychlého nasazení. Vnímáte po těch misích na Balkáně vaši kariéru u hasičů jako určitou procházku růžovým sadem?
V Jugoslávii to nebyly bojové, ale mírové mise, i když jsme zbraně měli také. Stejně jako obě strany konfliktu, tedy Krajinští Srbové a Chorvati. Působili jsme mezi nimi v takzvané nárazníkové zóně, která měla zabránit jejich střetu.

David Vratislavský v ředitelské kanceláři HZS Benešov.David Vratislavský v ředitelské kanceláři HZS Benešov.Zdroj: Deník/Zdeněk Kellner

Prý se vám líbil zejména výcvik na Šumavě… 
To ano. Byl to rok intenzivního výcviku, který se skládal i z pozemní výsadkové přípravy zakončené seskoky. Letos jsem po dvaatřiceti letech znovu oprášil své zkušenosti, ale protože z vojny žádné osvědčení pro seskoky neplatí, prošel jsem znovu pozemní přípravou. Nebyla tak intenzivní, několikaměsíční, ale jen třídenní. Pak jsem si na letišti v Hořovicích dal dva seskoky. Na vojně jsem skákal z vrtulníku, tady to byl dvouplošník AN-2.

V roce 2010 jste už jako profihasič skočil do dvoustupňové Vltavy, abyste zachránil tonoucí dva muže. Za to jste byl oceněný medailí za statečnost. Jak na to zimní koupání v řece vzpomínáte? 
Tipoval bych, že voda měla spíše tak šest stupňů Celsia, ale tehdy se psalo, že měla jen dva. Začnu ale trochu šířeji. V době, kdy jsem v HZS hlavního města Prahy začínal bylo naprosto běžné, že snad každý hasič měl nějaký vedlejšák. Někdo si přivydělával lezeckými pracemi, jiní káceli stromy. Já jsem jezdil na motorce pro kurýrní firmu. Rozvážel jsem po Praze zásilky a město jsem měl načtené opravdu dobře. Také proto jsem jako zástupce velícího důstojníka byl se svým velitelským vozem často o dost dříve na místě zásahu než kolegové. A tehdy to bylo právě tak. Na náplavku jsem vyjížděl kvůli záchraně dvou topících se mužů sám, kolega byl na dovolené. Pozadí příběhu tonoucích mužů, z nichž jeden byl policista, který pronásledoval pachatele, jsem ale neznal.

Martin Kučera se po 37 letech rozloučil s dráhou profesionálního hasiče HZS Benešov. Členem SDH Bukovany ale bude i nadále.
Martin Kučera: Za třicet sedm let u profesionálních hasičů se všechno změnilo

Podrobnosti jsem se dozvěděl až později stejně jako to, že pachatel skočil před policistou do Vltavy z mostu a policista pak seběhl na náplavku a už tonoucího se snažil vytáhnout z vody. Na břehu jsem se po příjezdu potkal s dalšími čtyřmi plně vyzbrojenými policisty z pohotovostní motorizované jednotky. Já byl proti nim nalehko, měl jsem jen přilbu a vysílačku. Navíc jsem byl hasič – záchranář, proto nebylo moc složité rozhodování, kdo z nás tam skočí. Sundal jsem přilbu, odložil vysílačku a skočil do vody v níž se na chvíli nad hladinou objevoval jeden a vzápětí zase druhý z mužů. Bylo to tak třicet metrů a policistovi už docházely síly. Odplaval proto ke břehu a já si převzal toho druhého muže a s vypětím všech sil ho táhl ke břehu a modlil se, abych už tam byl. To už jsem ale viděl, že dojíždějí naši potápěči, jejichž členem i vedoucím jsem několik let také byl. Proto jsem také věděl, že i kdybych tam zůstal, že mě vytáhnou.

Plavat v ledové vodě není úplně snadné. Otužoval jste se předtím? Moc ne. Otužuji se až poslední roky. Jako potápěč jsem ale byl trochu na studenou vodu zvyklý. Ryzí otužilec jsem ale nebyl.

Má člověk stojící na břehu před skokem nějaké myšlenky, že jeho úsilí pro něj může špatně skončit? 
Ne, takhle jsem nepřemýšlel.

Udělal byste dnes něco v podobné situaci jinak? 
Když teď sedíme v teple kanceláře, říkám si, že bych asi víc uvažoval, ale nakonec bych tam asi skočil znovu. Obzvlášť, pokud by se topilo dítě.

Měl byste pochopení pro kolegu hasiče, pokud by, byť třeba mimo službu zakolísal a do vody z obavy o vlastní život neskočil? 
Jednu podobnou situaci jsem skutečně už řešil někdy před dvaceti roky. Jako potápěči jsme přijeli k částečně zamrzlé řece a hledali dva pohřešované chlapce, s nimiž se nad jezem probořil led. Policejní potápěči pátrání po několika hodinách kvůli tmě ukončili s tím, že se vrátí další den. Já jsem ale rozhodl, že ještě budeme pátrat dál, protože pořád byla naděje, že se chlapec může držet pod ledem ve vzduchové kapse, která se tam kvůli kolísající výšce hladiny vytvořila. Kolega mi říkal: „Přece mě nepustíš pod ten led?” Vysvětlil jsem mu, že půjde jen kousek. Pochopitelně byl předpisově připoutaný na laně a nakonec udělal, co bylo potřeba a co jsem po něm požadoval.

Ale máte pro takové zaváhání pochopení? 
Kdyby se mi na břehu kousnul, nepral bych se s ním. Nic bych s tím nenadělal. Tady pomohlo vysvětlování a rozebrání požadovaného zákroku.

Může takový člověk v HZS pracovat, aniž by se jeho slabina odhalila? 
Zmiňovaný hasič byl ale u jiných zásahů skutečně par excellence. Hasiči mají různé specializace, proto není úplně a bezpodmínečně nutné, aby každý byl špičkovým odborníkem na všechno. Já jsem se vedle potápění v rámci služby potápěl i ve svém volném čase. Proto jsem měl za rok třeba sto hodin pod vodou. Kolega byl jedním z těch, kteří se potápěli jen v práci a za rok měli třeba jen osm výcviků. Pak je ale vidět rozdíl v tom, kdo má více potápěčské praxe.

Podle vaší štíhlé a vysoké postavy usuzuji, že sportujete. Čemu a jak se věnujete? 
Běhám a jezdím na horském kole. Nezávodím, ale běhám pravidelně. To na mě působí uklidňujícím dojmem. Ročně naběhám kolem dvou tisíc kilometrů. Na kole jsem se jeden čas věnoval i sjezdu. Jenže jsem rozštípal dva rámy, tak jsem s tím raději přestal.

Co je na práci hasiče nejtěžší? Je to nápor na psychiku? 
Když jsem na zásahu, přepínám do jiného módu. Teprve když zásah skončí, uvědomuji si, co se stalo. Dokážu ale pořád jednat racionálně. Pak je ale dobré si s kolegy sednout třeba u piva a vyříkat si to.

Den otevřených dveří v areálu Hasičského záchranného sboru v Benešově:

Zdroj: Deník/Zdeněk Kellner

Sportovci mají mentální kouče, kteří jim pomáhají zvládat složité situace, kvůli nimž prohrávají už „vyhrané“ zápasy. Mají hasiči také nějaký mentální trénink, který jim pomůže překonávat stresové situace s nimiž se zejména u dopravních nehod často setkávají? 
Hasiči procházejí při přijímacím řízení psychotesty a musí prokázat i duševní odolnost.

Ale to je ještě před tím, než se stanou hasiči. Jak je když už hasičem člověk je? 
Myslím si, že hodně pomáhají zásahy a doba strávená v kolektivu mezi lidmi, kteří mají už něco za sebou. Neplatí to plošně, ale většinou to tak je, i když některé záseky v hlavě zůstávají i dvacet let. Měl jsem kolegu, jinak výborného hasiče, který se ale hroutil, když viděl krev. V současnosti se i do výjezdových jednotek nabírají ženy. Jedna je v Praze a podle kolegy zvládá fyzickou i psychickou zátěž lépe než někteří její kolegové.

Jak jsou na tom naši benešovští a vlašimští profihasiči, dokážete je objektivně zhodnotit? 
Jsem rád za partu, která tady je. Mužstvo se hodně obměnilo, přišli mladí muži a ti s sebou přinesli určitou větší dravost. Ve stanici Vlašim se loni navyšoval počet hasičů z pěti na osm, ale z Benešova tam nikdo nechtěl jít, protože tady je více výjezdů. A podobné je to i v Praze. Hasiči z centra nebudou chtít jít do stanice na okraji města.

Je rozdíl služby v hlavním a okresním městě jen v počtu výjezdů? 
Přesto, že má každý kraj své specifikum, z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že nejvýraznější má Praha a Středočeský kraj. Umístění Prahy ve středu kraje mnohé věci dost ztěžuje. Když jsem působil v Praze, kolegové z jiných krajů si nás ale dobírali, když sarkasticky říkali, že my v té Praze máme větší ohně. Četnost výjezdů je tam skutečně vyšší, i když dnes hasiči ve velkých městech mají obdobné množství zákroků.

Vnímáte to i vy právě takto? 
Před pár dny jsem byl na setkání hasičských veteránů, kteří byli v době, kdy jsem nastupoval mladší, než jsem já nyní a dnes jsou už v důchodu. Ptali se mě, jestli bych nechtěl zpátky do Prahy. Řekl jsem jim, že už opravdu ne.

Mají hasiči na Benešovsku nějaké rezervy, které byste chtěl odstranit? 
Nedostatky nevnímám. Také díky tomu, že máme republikové, jednotné, metodické a konzistentní vedení. Dříve měly kraje svá samostatná učiliště. Například já jsem prošel tím pražským. Základní příprava se stále dělá v kraji, ale na odborný výcvik se jezdí z celé republiky do Brna. A to je dobře.

Policisté mají prakticky neustále podstav a nedaří se jim tuto situaci ani přes řadu pobídek změnit. Jak vypadá personální situace u hasičů? 
Jak kde. Na Benešovsku nemáme problém tabulková místa obsadit. Máme tři směny po třinácti hasičích. O tři tabulková místa jsme ale přišli. Kdybychom byli stanicí kategorie C2 místo současné C1 měli bychom naopak na každé směně patnáct lidí. A to by byl výrazný posun k lepšímu i ve vztahu k obsazování techniky a následně k vyššímu bezpečnostnímu standardu občana. Z toho také vyplývá, že uchazečů o místo je více než nabídka volných míst.

Nehrozí mezi hasiči podobná situace jako u lékařů, kteří nechtěli sloužit špatně placené přesčasy? 
Hasiči slouží směny 24 hodin. Za měsíc to je 240 hodin, tedy třetina života v práci. Zaplaceno zplna mají za den 16 hodin, zbývajících osm je placeno jako takzvaná pohotovost, kdy hasič může odpočívat, ale stále si udržuje akceschopnost. To zahrnuje nejen péči o techniku či technické prostředky, ale i odborná školení či udržování fyzické kondice. Pokud ale přijde výjezd, platí se mu zase plnohodnotná služba. A obdobně to vnímám i u lékařů. Oni také nejsou celou službu, tedy včetně přesčasů na nohou na operačním sále nebo v ordinaci. Na pohotovostech také odpočívají, pokud neprovádí zákrok.

Benešovský Obchodní dům Hvězda na začátku prosince 2023. První otevře svou provozovnu Billa a to už 5. prosince.
Benešovská Billa prošla zkouškou protipožárního systému a chystá se otevřít

Stát jim nyní podal ruku v otázce navýšení tarifů, což si bezesporu zaslouží. Domnívám se však, že výsluhy by byly případné jen pro zdravotnické záchranáře, tedy nikoliv plošně pro všechny lékaře. Když vezmu hasiče, často pracují v mrazech a trpí revmatismem. Přes všechny ochranné pomůcky, včetně dýchacího přístroje, pracují hasiči ve vysoce toxickém prostředí ať už při hašení požárů či při likvidaci havárií. Řadě hasičů kvůli práci odcházejí klouby či dochází k jiným nemocem následkem výkonu služby a jejich pracovní uplatnění mimo sbor je po dvaceti či více letech velmi obtížné. U zdravotních záchranářů bych si výsluhu dokázal představit. Koneckonců se s nimi potkáváme často také venku v mrazech či rozmarech počasí poslední doby.

Je profese hasiče adekvátně honorovaná? 
Byl bych rád, kdyby jejich ohodnocení bylo lepší. Chápu, v jaké situaci je stát, ale je tu inflace a drahota. Jestliže jsem před dvěma roky řekl, že hasiči jsou dobře honorovaní, v současnosti tomu tak není a byl bych rád, kdyby brali víc.

Zdravotničtí záchranáři čas od času čelí agresi ze strany lidí, kterým pomáhají nebo z jejich okolí. Mají to tak i hasiči? 
Nemáme žádné kurzy sebeobrany, ale proti zdravotníkům, kteří jezdí zpravidla ve dvou, máme výhodu, že my na místo události přijíždíme ve čtyřech a více lidech. Znám jeden případ, kdy došlo u dopravní nehody k napadení zdravotníků lidmi z tzv. Berdychova gangu a naši kolegové zdravotníkům tehdy pomáhali. Hasiči tam agresora spoutali a předali policistům. Navíc, každý hasič má přilbu nebo sekerku…

Blíží se Vánoce a Silvestr, období klidu a míru ale také petard a rachejtlí. Co si o takovém slavení myslíte? 
Kladný vztah a pochopení k tomu nemám. Vadí mi rušení klidu pro zvířata i lidi. Minimálně bych regulovat používání zábavné pyrotechniky jen v určitý den a hodinu. Že je to skutečně nebezpečné je zřejmé. Rachejtle odpalované z balkonů mohou vlétnout na jiný balkon a požár je tu. Ale za velmi nebezpečné považuji i takzvané balony štěstí. Ty jsou z pohledu nebezpečí vzniku požáru snad to nejhorší, co může být. Papír může nabrat vzdušnou vlhkost a pak někam spadne, aniž by zdroj plamene zhasl…

A co adventní věnce? Taky tady v kanceláři vánoční výzdobu se svíčkou máte. 
Tu, která má dole jehličí, ale nezapaluji. V samostatné misce na stole mám jen symbolicky zapálenou malou čajovou svíčku v kalíšku.

Jak prožijete vánoční svátky? 
Hodně kolegů na svátky rádo slouží, protože tam dochází k takovému sepjetí. Dodržují se tradice, jí se kapr nebo řízky s bramborovým salátem. Na Štědrý den s kolegy ve službě na stanici také na chvilku posedím a po Štědrém dnu pojedeme s rodinou na hory do Krkonoš na lyže.

David Vratislavský, ředitel Hasičského záchranného sboru Benešov.Zdroj: Deník/Zdeněk KellnerDavid Vratislavský se narodil v roce 1971 v Praze a tam také žije. Vystudoval Vysokou školu báňskou - Technickou univerzitu Ostrava. Jako profesionální voják se v první polovině devadesátých let minulého století zúčastnil dvou mírových misí pod praporem OSN v bývalé Jugoslávii. Pak ale jeho cesta vedla do tmavomodré uniformy Hasičského záchranného sboru ČR. Nejprve působil v Praze, poslední čtyři roky je ředitelem územního odboru HZS Benešov. Je potápěčským instruktorem a rád se potápí i mimo službu. K jeho zálibám patří i běhání v přírodě a jízda na horském kole. S manželkou mají jedno dítě.