Dokud se mluví, tak se nestřílí

Právě dnes má svátek. Nejmenuje se sice Martin, přesto slaví. Den válečných veteránů. Proč 11. listopadu?

„Právě ten den v roce 1918 v 11.11 zazněla poslední salva při podpisu příměří na konci první světové války,“ vysvětlil Vladimír Ditrich.

Na práci profesionálního vojáka se připravoval od svých patnácti. Nikdy si ale nemohl ověřit, zda pro to má nějaké vlohy. To byl jeden z důvodů, proč se v jednačtyřiceti letech rozhodl pro účast ve vojenské misi.

Prvním místem mise byl Knin

„Tehdy, jsem se jako vojenský policista v hodnosti podplukovníka dostal do mezinárodního kontingentu na Balkáně v sektoru jih. Přímo do města Knin,“ začíná své vyprávění Vladimír.

Úkolem policistů bylo především kontrola dodržování pořádku, vyšetřování krádeží, vražd. Prostě všechno to, co má na starosti i civilní policie.

Ditrich se postupně zúčastnil asi sedmi misí, z nichž každá trvala zhruba půl roku. Dvě sloužil jako vojenský pozorovatel v Makedonii a pět jako vojenský policista v Srbské Krajině.

„Byl to docela náročné. Nejen co se týká pracovní stránky, ale i té soukromé. Sloužili jsme v takzvaných směnách. To znamenalo tři dny dvanáct hodin ve dne, tři dny dvanáct hodin v noci a to, co zbývá, je na relaxaci, praní prádla a podobně,“ vzpomíná muž, kterému pomáhala překonávat únavu a občasné napětí jóga, ale třeba i kniha Dobrý voják Švejk.

Hlídka musela být mezinárodní

Jako vojenský policista musel Ditrich dodržovat nejrůznější podmínky. Hlídka se musela skládat nejen z vojáků různých národností, ale i vyznání. Šlo o to, aby pohled na věc nemohl být brán jako jednostranný.

Do mise musí jít každý s tím, že se z ní nemusí vrátit živý. To si Vladimír uvědomoval především ve chvílích, kdy musel vstupovat na území, které bylo podminované, ale kvůli časové tísni neprozkoumané.

„My Češi jsme měli oproti kolegům třeba z Kanady velkou výhodu. Jako Slované jsme se dokázali s protivníky dorozumět. Pravidlem bylo: Dokud mluvíte, tak se nestřílí. Navíc jsme byli vyzbrojeni granáty, samopaly se zdvojenými zásobníky, dýmovými granáty, takže bylo vidět, že jsme i odhodlaní,“ vysvětluje Vladimír Ditrich.

Často nebylo jasné do čeho jdete

Neprůstřelná vesta, samopal a helma. To bylo základní vybavení, které si bezprostředně po příjezdu na první misi stihl podplukovník vzít. Pak rychle nasedl do Jeepu Cherokee a vyrazil vyšetřovat nahlášené ozbrojené přepadení. V ten okamžik netušil do čeho jede.

„Při přejezdech bylo důležité nikdy nezastavovat. To byla jediná šance, jak přežít. Vím, že se dva kanadští kolegové dostali do léčky a srbští vojáci je prostříleli asi čtyřmi druhy zbraní. Jen proto, že stále jeli a nezastavili, zůstali na živu. Jeden z nich měl v sobě asi dvacet průstřelů, něco i v hlavě, ale přežil,“ podílí se o hrůzné zážitky vojenský policista.

Po návratu z mise neměl práci

Když se podplukovník Ditrich vrátil z první mise zpět do Česka, neměl ani zajištěnou práci. Pokud chtěl zůstat u armády, musel nastoupit do funkce o několik stupínků nižší.

Proto se zanedlouho vydal na další mezinárodní misi. Tam ho kolegové brali jako odborníka a dodávali mu pocit, že svou práci dělá dobře.

„Můj návrat měl i soukromé pozitivum. Poznal jsem svou současnou manželku. Ta tam pracovala jako zdravotní sestra v první polní nemocnici. To bylo v roce 1994. Byla vstřícná, usměvavá, což bylo příjemné oživení všudypřítomné války,“ hodnotí.

Školení byly nejen facky a nadávky

V Makedonii, kde sloužil jako vojenský pozorovatel měl Vladimír místo zbraně pouze modrou vlajku OSN.

„To je pro vojáka ze začátku dost frustrující pocit. Spoléhat se místo na zbraň pouze na textílií. Ale na to jsme se školili. Na konci lekce nám dali pocítit, co nás může potkat. Přepadení vozidla, nadávky, facky, kopance. Proto nám také oči, vysvlékli do naha a pochodovali jsme lesem. Všechno jako v reálu. Až na to, že na konci nás nezastřelili,“ přibližuje drsnou přípravu vojenského pozorovatele Vladimír. „Bylo nutné se umět ze všeho vymluvit,“ dodal.

Po roce 1998, kdy odešel s profesionální Armády České republiky odjel ještě jako dobrovolník OSN na misi do Tichomořského Timoru. „Užil jsem si například džungli a podnebí na rovníku,“ usmívá se Vladimír.

V současnosti působí jako terénní pracovník, který se stará o veterány z druhé světové války. A jak sám říká, docela se v tom našel.

Tři roky je už válečný veterán

V roce 2007 požádal o titul válečného veterána a dostal ho. Od té doby si každý rok právě 11. listopadu připne na oděv jejich symbol, kterým je květ vlčího máku.

„I dnes si květ v jedenáct hodin připnu a vzpomenu na všechny kluky, i na ty, kteří už tady nejsou, ale prožili něco, co normální lidé nezažívají. A tohle je určitá forma usmíření,“ končí své vyprávění Vladimír Ditrich.