V kulturním domě, startovním a kontrolním místě, tou dobou organizátoři z Klubu českých turistů teprve sestavovali stoly a chystali mapky pro účastníky.

Ještě dříve se ale na start přesouvala téměř liduprázdným městem ve žluté větrovce také Růžena Dvořáková z Týnce nad Sázavou.
„Po kolikáté jdu, teď úplně přesně nevím, ale určitě jsem šla už více než šestkrát,“ uvedla na chodníku u týnecké okružní křižovatky pod kulturním domem.

Z Týnce nad Sázavou je to na Vítkovo náměstí do Prčice 42 kilometrů a paní Růžena se i ve svých třiasedmdesáti letech cítí skvěle. Chodí svým tempem a jak sama říká, nikoho neotravuje a půjde jako obvykle sólo, bez doprovodu.

„Pravidelně chodím. Naposledy jsme se známými šli z Louňovice pod Blaníkem na Blaník a vyšlápli jsme pak ještě i sto sedm schodů na rozhlednu,“ usmála se.

V ruce si pro jistotu přinesla hůlky známé z chození stylem nordic walking. V batohu pak měla dvě lahve doma připravené citronády, ovoce, rohlík s máslem a debrecínkou a pláštěnkou pro případ deště. Náhradní ponožky ale ne.

„Mám prošlápnuté body a loni jsem neměla ani puchýř,“ uvedla s tím, že pivo si dá až v cíli. „Nechci, aby mi při pochodu ztěžkly nohy,“ uvedla žena narozená ve znamení kozoroha, které se vyznačuje ambiciózní a cílevědomou povahou.

Na start pochodu se vůbec premiérově postavila v Týnci také Lucie Šárová s dcerou. K Sázavě je autem přivezl až z Mostu manžel. „Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno,“ uvedla paní Lucie s tím, že se těší nejen na pochod samotný a jeho atmosféru, ale také na zpáteční cestu. „Kdy jsme s dcerou naposledy jely vlakem nebo autobusem, si už ani nepamatuji,“ přiznala. „Bude to pro nás velké dobrodružství,“ zasmála se.

Rozhodnutí, že se vypraví na vyhlášený pochod do Prčice v ní dozrálo poté, co v televizi viděla reportáž v Toulavé kameře.

„Týnec jsme si vybraly proto, že je to 42 kilometrů. U delší, padesátikilometrové trasy totiž požadují organizátoři lékařské potvrzení a to jsme neměly,“ připomněla s tím, že její rodina chodí pravidelně po horách a má za sebou třeba i výšlap na téměř šestikilometrové Kilimandžáro.

„Ale do Prčice jdeme popprvé. To, že trochu prší, nám nevadí, nejsme z cukru,“ dodala a ukázala také pečlivě sestavený a uložený obsah batohu. „Mám náhradní boty, pláštěnku, sváču, báječný velký chleba se sýrem, energetické tyčinky, lízátko a pití a také zvonek pro štěstí. Doufám, že dojdeme. Minulý týden jsme tréninkově daly 37 kilometrů na úpatí Krušných hor u Jezeří,“ dodala paní Lucie.