Na své kolegy nezapomněl ani novodobý válečný veterán podplukovník Miroslav Marek z Benešova, který ve středu 11. listopadu v 11 hodin položil u památníku padlých na benešovském hřbitově věnec.

„Bohužel jsme tam byli s manželkou jediní," posteskl si Miroslav Marek.

„Legionáři ale nezapomínají," dodal s hrdostí válečný veterán, který se spolu se svými kolegy podplukovníky Vladimírem Ditrichem z Krhanic a Stanislavem Švídkem z Bukovan a kapitánem Alenou Ditrichovou, také z Krhanic zúčastnil Dne válečných veteránů na pražském Vítkově. Tam ministr obrany Martin Stropnický, který řekl, že země, která si neváží válečných veteránů, si neváží sebe sama, společně s náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky Josefem Bečvářem ocenil veterány, vojáky ve výslužbě, odbojáře, aktivní vojáky či některé veterány in memoriam.

„Všichni čtyři jsme novodobí váleční veteráni z vojenských mírových misí v Perském zálivu, bývalé Jugoslávii, Iráku, Afghánistánu nebo Africe, ale letos z nás nikdo žádné vyznamenání nedostal," poznamenala Alena Ditrichová.

„My jsme podle zákona číslo 170 váleční veteráni, kteří mají své vlastní organizace. A jednou z nich je Sdružení válečných veteránů, které na minulém sněmu v roce 2011 ustanovilo, že tito veteráni jsou přímí pokračovatelé druhoválečných veteránů. Tudíž z toho titulu může tato organizace bez nějakých speciálních úprav spadat pod Československou obec legionářskou. Takže spoustu z nás je v obou sdruženích," vysvětlil Vladimír Ditrich s tím, že zatímco on je tam téměř obyčejným člen, jeho manželka Alena zastává funkci předsedkyně sociálně zdravotní komise.

Vladimír Ditrich a Stanislav Švídek jsou navíc terénními pracovníky, kteří se starají o druhoválečné veterány. Jedná se o projekt Ministerstva obrany ČR a Československé obce legionářské nazvaný Péče o válečné veterány. Ministerstvo obrany je totiž ze zákona zodpovědné za péči o druhoválečné veterány a před pár lety si tento úkol, nebo spíš poctu vzala pod svá křídla právě Československá obec legionářská, které jsou oba podplukovníci aktivními členy.

„My jsme se na organizaci dne na Vítkově podíleli. A že jsem nedostal žádné vyznamenání? To mi vůbec nevadí. Ne že bych si poct, medailí či řádů nevážil. To v žádném případě. Ale pro mne jsou vyznamenáním slova lidí, s kterými jsem na zahraničních misích byl. Když vám někdo řekne, ať už voják, který pod vámi sloužil, váš velitel nebo voják z jiné armády, že mu bylo ctí s vámi sloužit, to má ohromnou lidskou hodnotu. Medaile říká, že si se účastnil, ale nic to o tom člověku neřekne. Vzpomínám si, že když jsme končili na Timoru (na východním Timoru působil Vladimír Ditrich jako dobrovolník) moji podřízení brečeli, že odjíždím domu. A tomu já říkám ocenění," dodal Vladimír Ditrich.

Květ vlčího máku je v dnešní době neodmyslitelným symbolem oslav Dne válečných veteránů. O symboliku vlčího máku se nevědomky zasloužil vojenský lékař podplukovník John McCrae z kanadského Ontaria, který v první světové válce sloužil v Evropě. Ačkoliv byl vojenským chirurgem, na útrapy a bolest raněných vojáků si nemohl zvyknout. Svoji bolest mírnil psaním básní. Zvláště se ho dotkla smrt přítele a bývalého žáka poručíka Alexise Helmera. Očitý svědek seržant Cyril Allison popsal, že toho rána, kdy vál jemný východní vítr, se vlčí máky mezi hroby jakoby vlnily. John McCrae svou bolest vepsal do básně, ale papírek s ní zahodil. Kolemjdoucí důstojník jej však zvedl a poslal do Anglie. Tradice nošení vlčího máku se John McCrae nedožil, padl před koncem války. Zdroj: web Ministerstva obrany

Jedenáctý listopad coby celosvětový Den válečných veteránů byl vybrán symbolicky, neboť toho dne roku 1918 v 11 hodin bylo ve vlakovém voze v Le Francport u severofrancouzského města Compiègne podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem, jímž byly na západní frontě ukončeny boje 1. světové války. Zdroj: wikipedie