Nejspíš nejsem z Benešova jediný, kdo tenkrát před 30 lety na studentském shromáždění byl. Bohužel se však dnes v naší společnosti ozývá hodně údajných „účastníků“, z nichž mnozí nepůsobí věrohodně. Jsem jedním z oněch 3 až 4 tisíc, kteří byli v čelní části průvodu a skončili v proslulé pasti na Národní třídě. Obecných popisů večera 17. listopadu je všude plno, proto si při této příležitosti dovolím oživit vzpomínky i osobními zážitky a pocity přímo z brutálního zásahu.

Studoval jsem Vysokou školu zemědělskou, bydlel jsem v Praze a nacházel jsem se blízko centra dění, čímž míním nejen pátek 17.11.89, jakož i následné stávkové a revoluční časy, ale i pozapomenutou předehru nedlouho před oním dnem D, kterou se mi souhrou náhod podařilo zažít.

Už dne 6. listopadu jsem se totiž zúčastnil nezávislého studentského fóra, veřejné diskuze kandidátů na celostátní sjezd SSM se studenty včetně těch nezávisle působících v sále vyhlášené hospody Na Ořechovce. Tam jsem poprvé uviděl Martina Mejstříka, který představil svůj pro většinu takřka šokující návrh – tedy pokud SSM nepřistoupí na to, aby se stal pouze a jen střešní organizací, že on tam navrhne rovnou zrušení SSM! Právě tam sálem kolovala pozvánka na vzpomínkovou akci k 50. výročí smrti Jana Opletala s názvem „Vezměte si s sebou květinu!“, naplánovanou na 17.listopadu.

Spolu s jedním mým spolužákem, který v uplynulých měsících absolvoval už více ilegálních demonstrací, jsme se shodli na tom, že tentokrát to bude dost možná úplně něco nového a že tam prostě musíme jít. Nemluvě o historické a společenské významnosti výročí a Mezinárodního dne studentstva, která nám připadala jako nezpochybnitelná ani tehdejším režimem.

Ale i domácí motivaci v Benešově jsem měl skvělou – když jsem doma nahlásil, že jdu 17.11. na Albertov na manifestaci, hlas mojí mámy zněl málem podobně jako té od Čapka: „Správně, tam musíš, moje máma tam před 50 lety taky byla!“ Díky tomu jsem si vlastně o poznání víc uvědomil potenciální váhu akce, na které jsem chtěl být přítomen.

Průběh od Albertova až po Národní třídu jsem obecně vylíčil už jinde, takže jen doplním konkrétní zážitky. Těžko lze odhadovat skutečné počty zúčastněných, údaje se dodnes výrazně liší, navíc se množství lidí měnilo v čase. Nicméně, když jsme se v čele průvodu přiblížili k Národnímu divadlu, cítili jsme, že je nás zjevně nevídaný počet.

Jelikož odtud bylo dobře vidět daleko zpět na nábřeží, vzal jsem zmíněného kolegu měřícího něco přes dva metry na ramena, a ten pak hravě dohlédl až k železničnímu mostu, kde bylo stejně plno odleva doprava jako na naší pozici. Při zvážení hustoty a délky průvodu jsme snadno dospěli k odhadu několika desítek tisíc účastníků.

K závěrečnému masakru dnes již mohu uvést třeba to, že jsem se tenkrát přímo na Národní v tlaku a pod „pendreky“ dal dohromady se svou tehdejší „revoluční“ přítelkyní, kterou jsem pod krytem svých zad odtud zdárně vytáhnul „uličkou hanby“ směrem do Mikulandské ulice, takže jsem schytal rány obuškem jen já, ona byla bití ušetřena. Jelikož nikdo netušil, jestli nebude následovat celopražský zátah na studenty jako za nacistů, snažila se po úniku většina z nás co nejrychleji a co nejnenápadněji vytratit, přičemž se vyskytoval strach stáhnout se rovnou na koleje.

Já jsem dobře věděl, jak to roku 1939 dopadlo s bájnou „nedotknutelností“ akademické půdy – moje tehdy studující babička se zachránila jen díky tomu, že běžela nikoliv do blízkých školních budov, ale rovnou na jeden zátah přes půl Prahy k příbuzným. Z podobných důvodů se i tato moje spolužačka bála odjet na kolej, takže navrhla pro mě naprosto šílený nápad, že prý se nejdřív „zašijeme“ do Narcisu! Většinou jen někteří starší z nás si pamatují, co to bylo zač, ale stejně obvykle jen z doslechu a z pražských povídaček.

Štamgasty tohoto kuriózního podzemního nočního baru v Melantrichově ulici byli nalíčení transvestiti a prostitutky, asi často v kombinaci – a k tomu zcela nepochybně zločinecká galérka, což by určitě potvrdil každý vysloužilý pražský kriminalista. Já jsem z vyprávění svého dědy tušil, o co jde – jenže proč proboha tam, kde se ještě navíc platí vstupné?

Skrytý půvab ale spočíval v tom, že tam jako číšník pracoval příbuzný té mé spolužačky, takže nakonec jsme se tam ukryli před „bezpečností“ a v ústraní jsme ve „vinárně podsvětí“ požili azylu i trochy vína úplně gratis, přičemž jsme právě prožitý masakr milému strýčkovi začerstva vylíčili. Koneckonců bylo celkem logické, že v Narcisu nás jako studenty určitě nikdo hledat nebude. Přirozeně jsme si museli dát pozor před zjevně kolaborantským portýrem, který už měl zprávy, jak prý ty odsouzeníhodné živly na Národní třídě náležitě ztrestali.

V sobotu jsem pak odjel do Benešova, kde jsme s rodiči usilovně poslouchali Svobodnou Evropu, tedy i zprávu o mrtvém studentovi, o níž se až časem zjistilo, že šlo o fámu. Máma opět jednoznačně stála za tím, že musím jet zpátky do Prahy, zatímco táta s tím sice taky souhlasil, ale důrazně varoval: „Dávej si pozor, nedá se jim vůbec nic věřit!“ – a v tom měl svatou pravdu.

Když jsem se na konci víkendu vrátil na školu, už byl rozjetý stávkový výbor a překotně jsme si navzájem sdělovali vlastní hrůzné páteční zážitky, a to i těm, kteří tam nebyli. Byli jsme toho plni a všichni jsme byli brutalitou režimního násilí vyvedeni z míry a vyděšeni.

Dosud si jasně vybavuju pocity, které jsem na Národní třídě při největším tlaku v postupně lisovaném davu měl. Všechno okolo mě mi začalo připadat, jako bych už nebyl v realitě, že je to sen – neskutečný, strašný, neúnosný sen. Tlak, hluk, megafony, motory, rány, skřípání, praskání, pláč, křik, prosby, řev… a krev. Nehroutil jsem se, nebrečel jsem, byl jsem v jakémsi bdělém transu.

Vtom jsem uslyšel psy. Přestože racionálně k tomu nebyl důvod, ten jejich štěkot, který byl určitě podněcován psovody (ale kdoví, možná i ti psi už reagovali na ten koncentrovaný stres tisíců lidí) – mě ten štěkot uklidňoval! Ano, psy mám rád, i když bych se jistě nešel dobrovolně objímat s vydrážděným policejním vlčákem.

Jenže ony ty psí hlasy jakoby mi potvrzovaly, že ještě žiju, že ještě zatím nekončí svět. Zněly pro mně „lidsky“ nebo přirozeně, jakkoli to vypadá nesmyslně. Psi přeci obvykle štěkají, zatímco lidé se obvykle nelisují navzájem. Nevím, jestli je to správné, ale cítil jsem to jako zvláštní útěšnou odpověď shůry na mou „podvědomou“ zoufalou modlitbu.

Další postřeh, který jsem zaznamenal, snad může potěšit feministicky laděné osoby. Podle výkřiků mi připadalo, že těmi, kteří v té nejhorší fázi natlačení vesměs propadali větší hysterii, byli spíše muži. Nebyl to chlapský křik, jaký známe ze sportu, z bitek nebo dejme tomu z válek – byl to spíš beznadějný, panický, až hysterický jekot. Možná byl pudovým důsledkem pocitu bezmoci, že nelze uchránit ženy, kdoví. Dívky byly buď oněmělé nebo plakaly. Ovšem ten totálně zoufalý pokřik „Nechte nás odejít!“ mi zní v uších vždy, když si na to vzpomenu.

A ta krev – ta krev byla všude. Dokud nebyl dav stlačen opravdu nejvíc, docházelo k tomu, že chudák, kterému třeba rozbili hlavu na jedné straně, se snažil ukrýt zpátky v davu a lidem se i při natěsnání dařilo pomáhat ho protlačovat na opačnou stranu s chabou nadějí, že tam to třeba dopadne lépe.

Až druhý den ráno jsem si všiml, že nejen khaki bundu, na níž to téměř nebylo vidět, ale i svoje světlé džíny mám celé od krve. Patřil jsem k těm, kteří si to oblečení schovávali ještě hodně dlouho nevyprané – naivně, jako „důkaz“, kdyby bylo třeba.

Jedna moje malá a křehká spolužačka dostala od policajta přímý zásah pendrekem. Byl to opravdu direkt, tedy nikoli švihem, nýbrž napřímo a naplno tupou špicí obušku do břicha, jako kordem. Pro představu dodám, že modročernou podlitinu přes celé břicho jsem předtím ani potom nikdy neviděl. Tak vypadalo použití tzv. mírnějšího prostředku proti bezbranné slabé ženě.

Jiný můj spolužák byl naopak poměrně vysportovaný a hrdý na své bicepsy. Ten se v onom lisu na Národní dostal do tristní situace poblíž skla výkladní výplně, kdy dav už byl tak stlačený, že on svým tělem drtil hlavu drobnější studentky o sklo. Vytrénovanými pažemi se vší silou snažil o tu výlohu vzpírat, aby té dívce neublížil, ale bylo to marné. Pořád slyšel skřípání a cítil praskání a nemohl s tím nic dělat, jeho svaly nemohly udržet ten neskutečný tlak. Druhý den měl ruce tak namožené, jak se mu to při sebetvrdším cvičení nepovedlo.

Naše zemědělská alma mater byla částečně pojímána jako stalinistický moloch, alespoň tedy kvůli určité části pedagogů pochybných morálních kvalit, o nichž mnoho napovídá následující zmínka. V prvních dnech po zásahu na Národní jeden z nich, stranicky velmi vysoce postavený kovaný soudruh s nejvyšší možnou akademickou hodností, se totiž o zákroku údajně nechal slyšet zhruba v tomto smyslu: „Byli na ně moc měkký, měli je všechny nahrnout do Vltavy!“

Takový byl v mých očích masakr na Národní, takový byl začátek stávky, kdy kolem Prahy byly shromážděny Lidové milice a chystal se i zásah armády, k čemuž díky Bohu nakonec nedošlo. Ale dost osobních dojmů. Budu za všechny pořadatele moc rád, pokud poctivě připravená výroční výstava zanechá dojem jak ve vás, tak ve všech návštěvnících, zvláště pak v mladší, již porevoluční generaci, která bude v nadcházejících letech chránit, udržovat a opečovávat tenkrát před 30 lety dobytou svobodu a demokracii. Pozor, totalita totiž může přicházet nenápadně a plíživě!