Slavnostní předání stříbrných medailí profesora doktora Jana Janského za dvacet bezplatných odběrů, zlatých plaket za čtyřicet odběrů, a zlatých křížů 3. třídy za osmdesát bezplatných odběrů krve se konalo u příležitosti Světového dne dárců krve, který připadá na 11. června.

„Celkem bylo připraveno 31 vyznamenání stříbrnou medailí, 37 vyznamenání zlatou medailí a 14 zlatých křížů 3. třídy," uvedla asistentka marketingu benešovské nemocnice Jana Helm Musilová.

Na začátku slavnostního předávání poděkovala, jak zástupkyně OS ČČK Romana Šimková, tak oba vedoucí pracovníci benešovské nemocnice, primář transfúzního a hematologického oddělení Vladimír Bouček a ekonomický náměstek Filip Zítko všem dárcům za jejich nezištnou pomoc, bez které by byly některé lidské životy zbytečně zmařené. Primář Bouček navíc pronesl krátkou přednášku o krvi.

Mezi oceněnými zlatou medailí za 40 bezpříspěvkových odběrů krve byla i inzertní poradkyně Benešovského deníku Dana Jendelová.

Jste čerstvou držitelkou zlaté plakety profesora doktora Jana Janského za čtyřicet bezpříspěvkových odběrů krve. Jak dlouho trvalo, než jste se k takovémuto ocenění dopracovala?
Poprvé jsem darovala krev tuším v roce 2002, kdy jsem pracovala coby civilní zaměstnanec u Armády České republiky tady v Benešově. Tehdy přijely do kasáren se třemi mobilními odběrovými ordinacemi, jednou pro vojáky základní vojenské služby, další pro důstojníky a třetí pro civilní zaměstnance sestry z pražské Střešovické nemocnice s tím, že může každý, kdo chce darovat krev. A to bych nebyla já, abych to nešla zkusit. Se mnou se nechalo lidově řečeno zlanařit ještě dalších pět kolegyň, a tím to vlastně začalo.

Takže to nebylo tak, že byste si řekla: „Začnu dávat krev," ale momentální nápad.
Tak. Rozhodně to nebylo plánované. Že tahle hurá akce nakonec skončila zlatou plaketou, zatím, je druhá věc.

Zatím? Jak tomu mám rozumět?
Že bych chtěla získat ještě zlatý kříž 3. třídy za osmdesát odběrů.

Proč? To se vám tak líbí to vyznamenání?
Ta medaile je určitě krásná. Ale to není hlavní důvod. Ze začátku jsem brala dárcovství tak, že jdu dát krev a hotovo. Ale s přibývající návštěvami transfúzní stanice jsem si uvědomovala, že to není jen odběr krve pro další účely, ale že tím třeba můžu někomu zachránit život. A to je to, co mě každé tři měsíce žene do Benešova. Za tu dobu, co dávám krev, jsem v podstatě zachránila plný autobus cestujících. Bez řidiče. A také je to i jakýsi pocit bezpečí. Předtím než vám krev vezmou, musí vás prohlédnout lékař a odeberou vám zkušební vzorek, jestli je všechno v pořádku. Takže mám pravidelnou kontrolu, že jsem zdravá. Většinou všechno špatné začíná od krve.
Dokonce mi už dvakrát volali, že se stala dopravní nehoda a potřebují mimořádný odběr krve. Tak jsem jela. Poprvé jsem se lekla, když se ozvalo: „Tady nemocnice," že se něco stalo dětem. Podruhé mě to už ale nezaskočilo.

Když jde člověk na klasický odběr krve, nesmí od půlnoci jíst, pít. Je to stejné i u dárců?
Doporučují od půlnoci nepít alkohol, nekouřit a být v klidovém režimu. Ale ráno si dál lehkou snídani, čaj, rohlík nebo chléb s máslem, šunkou a tak, aby se vám při odběru neudělalo špatně. Přeci jen vám z těla ubude bezmála půl litru krve.

Jakou máte krevní skupinu?
Nula Rh mínus. Takže jsem univerzální dárce, ale přijmout můžu jen negativní nulu.

V roce 2002 jsem byla už trojnásobnou matkou. Byl i to důvod stát se bezpříspěvkovým dárcem krve? Děti se mohou snadno zranit,…?
To ne. Možná později to začalo podvědomě hrát roli. Ale tehdy to byla skutečně jen spontánní reakce.

Darovala jste krev v mobilní odběrové místnost, potom jste dlouhá léta docházela do staré transfúzní stanice benešovské nemocnice, a teď navštěvujete novou transfúzku. Jaké jsou zásadní rozdíly?
U vojáků to bylo bez front. Zaprvé v kasárnách nebylo logicky tolik dárců, jako je v nemocnici a všechno tam bylo na povel. A zadruhé, a to je asi daleko podstatnější, před zhruba patnácti lety nebyla možná taková přísná kritéria, jaká jsou teď. Všechno se zpřísňuje, tak i požadavky na dárce. Kontrola jejich celkového zdravotního stavu, kontrola krve, vyplňování různých formulářů. No a nová transfúzní stanice je úplně něco jiného. Krásné prostředí, nová odběrová lůžka, více místa. Jen personál je stále stejný. Stejně ochotný, usměvavý, příjemný, milý.

U vojáků to bylo bez čekání. Mám tomu rozumět tak, že v nemocnici se tvoří fronty?
Transfúzka otvírá v šest hodin ráno, a bych byla na řadě mezi prvními, jezdím z Bystřice už v půl páté. V Benešově jsem tak ve tři čtvrtě a to bývám první. Naposledy jsem byla ale sedmá. To mě předběhli chlapi z Vlašimi.

Zmiňovala jste, že chodíte darovat vždy s kamarádkou Dášou, a pak si uděláte hezký den. Co si pod tím mám představit?
Po odběru vede naše první cesta do cukrárny, kde si dáme v zimě svařené víno, v létě normální, kávu a zákusek. Pak jedeme každá domů, kde já si tak na hodinku lehnu, a potom začnu už normálně fungovat.

Udělalo se vám někdy během odběru nebo po něm špatně?
Po. Ale to byla moje vina. Když jdete darovat krev, máte ten den ze zákona volno. A my jsme šly s kamarádkou hrát squash. To byl špatný nápad. Jít si zaplavat nebo se projít, to ano. Ale squash po darování krve nedoporučuji.

Zažila jste, že někdo z vašich kolegů dárců omdlel?
Takový mladý, vysoký kluk už při kontrolním odběru, a pak tam chodila mladá holčina, která omdlívala, obtížně jí hledaly sestřičky žílu, špatně jí to teklo, a přesto to nevzdávala.

Odmítli vás někdy?
Jednou, protože mi scházelo železo. Tak mi paní doktorka předepsala nějaké prášky a doporučila mi jíst hovězí steaky. Což mi nedělalo nejmenší problémy. A fakt, že za ten čtvrt rok, co je minimum, po které se krev nesmí dávat, než se všechno srovná, bylo železo v normě. Jestli to bylo těmi léky nebo tím masem nevím, ale já si sama pro sebe říkám, že mě vyléčily ty steaky.

Kolikrát za rok chodíte darovat krev?
U žen je to maximálně čtyřikrát za rok. A to chodím.

A kolik vám berou mililitrů?
Čtyři sta padesát.

Jak dlouho samotný odběr trvá?
Tak pět minut.

Jste bezpříspěvkový dárce krve. To dáváte krev úplně zdarma?
Ano. Ale tam dostanete vodu, čaj a rohlík, a na cestu domů balíček, kde jsou dvě sušenky, rybičky, džus a paštika. U vojáků jsme dostávali navíc ještě plechovku dvanáctistupňového piva.

Říkala jste, že vás v armádě začalo dávat krev šest žen. Všechny jste u toho zůstaly?
Vlastně jenom já.

Daruje z vaší rodiny krev ještě někdo?
Pouze dvojčata Dominik a Filip, kteří začali v loňském roce. Starší syn Patrik říká, že by se bál, a manžel prý daroval krev jednou na vojně a bylo mu z toho na omdlení.

Jakou mají dvojčata krevní skupinu?
Po mně negativní, ale po tátovi áčko.

Potřebovala jste vy sama někdy transfúzi?
Naštěstí ne. A kdybych šla na zákrok, kde by hrozilo, že budu krev potřebovat, tak jedině autotransfúze. To samé komukoliv z rodiny.