O tom ví své Alena Ditrichová, porodní asistentka, která se přihlásila jako zdravotník do první vojenské nemocnice ve válkou zmítané Srbské Krajině.

„Když začal válečný konflikt na Balkáně, mluvilo se o tom, že by měl parlament schválit zdravotnickou pomoc v rámci vytvoření prvního vojenského polního chirurgického týmu,“ říká Alena Ditrichová.

Osud tomu chtěl a v té době se Alena potkala se svým synovcem Petrem, který byl právě v té době už vojákem Unprofor. Řekl jí, že se bude stavět první polní nemocnice a ona hned věděla: Tohle je přesně to, co bych někdy v životě chtěla dělat.

„Zdravotnickou práci doma může dělat každý, ale obléknout se do uniformy, vyzbrojit se a odjet někam do války, to už chce něco víc. A já věděla, že na to mám,“ tvrdí žena.

Okamžitě začala shánět potřebné informace. Navštívila generální štáb armády České republiky, kde jí potvrdili, že se vytvoření vojenské nemocnice skutečně chystá, pouze se čeká až vše schválí parlament. V ten okamžik začalo velice rychlé jednání.

V Hradci Králové, kde je vojenská lékařská fakulta, ještě s dalšími, stejně odhodlanými zdravotníky musela složit nejen psychologické či fyzické testy, ale prokázat například i jazykovou vybavenost. Poté v Českém Krumlově podstoupila vojenský výcvik, kde jí byla zároveň propůjčena vojenská hodnost praporčík.

Po dvou měsících náročné přípravy odjela se speciálním vojenským transportem na dlouhých čtrnáct měsíců do povstaleckého území v Srbské Krajině. Poprvé v dějinách lidstva směla ruka českého zdravotníka sáhnout na zámořského vojáka.

„Na ten den si pamatuji zcela přesně. Bylo to 15. března 1994. Akorát měsíc před mými pětačtyřicetinami,“ vzpomíná zdravotní sestra. V roce 2007 společně se svým manželem požádala o osvědčení válečného veterána. Do dnešního dne ho ale nemá.

Přestože jí ministerstvo obrany dává za pravdu, jak v tom, že se od března 1994 do dubna 1995 zúčastnila mírové operace OSN na území bývalé Jugoslávie, tak v tom, že tam byla vyslána jako příslušnice vojenského kontingentu českého praporu v rámci operace Unprofor, jako voják v hodnosti praporčík. Přesto její opakované žádosti zůstávají bez odezvy.

„Problém je v tom, že v pracovní smlouvě mám uvedeno, že jsem zdravotník, nikoliv, že jsem byla ve služebním poměru vojákem Armády České republiky. Administrativně jsme totiž při našem odjezdu nebyli převedeni do stavu vojáků,“ konstatuje Alena Ditrichová, která stále bojuje o osvědčení. Jeho udělení nepotřebuje ke zvýšení životní úrovně, ale jen jako morální satisfakci.