Blanického rytíře udělovali na zámku podvanácté

Tisková zpráva ze dne 2. dubna 2010

V roce 2010 bylo již podvanácté uděleno ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám, které se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka.

Ocenění udělují navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P.A.N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s. Český Merán, Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost. Pro připomenutí, dosud jsou nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy):

V letošním roce porota vybírala z více jak tří desítek nominací, z čehož v deseti případech šlo o nominace z loňského roku. Porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení ceny těmto třem nominovaným:

Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo paní doktorka Eva Procházková z Benešova.

Paní Eva Procházková se narodila 6. února 1950 ve Velkých Chvalovicích na Nymbursku. V letech 1965 až 1968 vystudovala poděbradské gymnázium a poté absolvovala v letech 1968 až 1973 studium archivnictví a historie na Univerzitě Karlově. Po ukončení studia na konci roku 1973 nastoupila jako archivářka v Okresním archivu v Benešově, který od roku 1975 fakticky vedla, v roce 1978 se stala jeho ředitelkou i titulárně a tento post zastává dodnes.

Během svého působení ve Státním okresním archivu v Benešově se vždy snažila a snaží o jeho povznesení a modernizaci. V 70. a 80. letech 20. století rozhodně nepatřilo archivnictví k preferovaným oborům veřejné správy a v době příchodu paní doktorky Procházkové samotný benešovský archiv neměl právě nejlepší renomé. Jeho existenční podmínky, zajištění jeho činnosti po hmotné i odborné stránce byly na velmi špatné úrovni. Eva Procházková se však odhodlaně pustila do boje za zlepšení tohoto stavu a s neúnavností sobě vlastní se postupně zasazovala o nápravu. Jistě nejviditelnějším úspěchem její profesní kariéry bylo otevření nové budovy Okresního archivu v Benešově v roce 2000. Benešovský archiv se za vedení PhDr. Procházkové rozrostl do nebývalých rozměrů a dnes má kolem 1900 archivních fondů v rozsahu zhruba 3800 běžných metrů. Stejně tak se rozrostla archivní historická knihovna s výrazným regionálním zaměřením, která díky soustavné akviziční péči Evy Procházkové dosáhla v roce 2009 počtu 28.700 svazků a která je z velké části opatřena digitálním katalogem. A především se podařilo benešovskému archivu v uplynulých letech zpracovat a tím pádem i zpřístupnit badatelské veřejnosti velké množství archivního materiálu. Organizační schopnosti projevila Eva Procházková při pořádání výstav a konferencí. Díky velmi dobré spolupráci a vzájemnému porozumění mezi benešovským okresním archivem, vlašimským Muzeem Podblanicka a pražským státním oblastním archivem, popřípadě i dalšími institucemi, se podařilo uspořádat několik výstav, které přispěly k propagaci historického poznání a k oživení kulturního života na Benešovsku. Stačí zmínit několik větších výstav z poslední doby – Blaník (2004), Historie požární ochrany na Benešovsku (2005), Život na Podblanicku za protektorátu (2005), Tajemství paravánu následníka trůnu (2006), Pohlednice z Podblanicka ze sbírky Františka Kavky (2007), Slavné osobnosti ve fondech středočeských archivů (2008) a Přemysl Pitter – Pavla Moudrá. Milíčův dům na pražském předměstí: příklad česko-německo-židovského soužití (2009) a další. Eva Procházková také stála u několika vědeckých zasedání, které měly tematické zakotvení v regionu, ale jejichž význam značně přesahoval Benešovsko. V roce 2003 se konaly dvě takové konference – v souvislosti se Sázavským klášterem Opat Prokop a jeho doba a ve vztahu k místním institucím 300 let benešovského gymnázia. Bohatá je také její přednášková a popularizační činnost vč. historických přednášek v rozhlasovém vysílání nebo v přípravy podkladů pro dokumentární filmy o Benešově a Benešovsku.

Eva Procházková dlouhá léta věnuje mimořádnou pozornost také redakční práci v regionu. Od roku 1996 je redaktorkou Středočeského sborníku historického a jako dlouholetá členka redakční rady a kmenová autorka od roku 2004 převzala podstatnou část redakčních povinností ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Obě periodika si i díky její obětavé práci dlouhodobě udržují vysoký standard a svými kvalitami a významem překračují regionální rámec.

Významná je samozřejmě pro Podblanicko badatelská činnost Evy Procházkové. Vynikajícím způsobem zpracovala řadu témat z dějin regionu, z nichž jí nejbližší je hrdelní soudnictví na Podblanicku. Dalším velkým tématem, kterému se dlouhodobě věnuje, je korespondence dvou význačných osobností Přemysla Pittera a Pavly Moudré. Je autorkou řady odborných studií a článků z dějin Podblanicka. Z jejích knižních publikací, které zpracovávají vysoce odborným a zároveň pro čtenáře přitažlivým způsobem historii regionu, je možno jmenovat Benešov v edici Zmizelé Čechy (2005), Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí (2006) nebo Bukovany. Kapitoly z dějin posázavské vesnice (2009). Jako autorka se spolupodílela kupříkladu na publikacích Benešovsko – Podblanicko (1985), Týnec nad Sázavou. K historickým kořenům města (2006) a celé řadě dalších.

Ač pochází z Polabí, již téměř čtyřicet let života zasvětila našemu kraji. Zatímco většina dnešních archivářů klesá pod tíhou úředních povinností, ona je suverénně zvládá, ale navíc věnuje všechen volný čas vědecké a popularizační práci pro náš region. Dlouhá léta je jedním z garantů fundovaného studia historie zdejšího kraje. Poznání historie a kultury Podblanicka by bez jejího příspěvku bylo mnohem chudší.

Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo pan Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže.

Pan Jiří Šlehuber se narodil 18.3.1930 v Dolních Kralovicích, kde vychodil obecnou i měšťanskou školu. V roce 1949 maturoval na Státním reálném gymnáziu v Benešově. Po dálkovém studiu na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity nastoupil první učitelské místo ve Zruči nad Sázavou. Po návratu ze základní vojenské služby učil rok na Jedenáctileté střední škole v Ledči nad Sázavou. Od 1. září 1954 byl jmenován ředitelem Národní školy ve Studeném, kde působil do roku 1963, než s ním byl rozvázán pracovní poměr pro jeho náboženské přesvědčení. V té době koupil rodinný domek v Libži u Vlašimi a nastoupil jako pomocný dělník ve skladě Blanických strojíren. V létech 1965 – 1968 vystudoval Střední průmyslovou školu ve Vlašimi. Po pražském jaru 1968 byl rehabilitován a působil opět ve školství jako učitel Základní školy v Domašíně a v Chotýšanech. V roce 1996 odešel do důchodu.

Pan Jiří Šlehuber se aktivně účastní práce samosprávy v Libži, mnoho let vede kroniku obce, zasloužil se zde o obnovu kaple. Od roku 1965 působí jako varhaník na poutním místě Panny Marie hrádecké na Hrádku u Vlašimi, mezi lety 1971 a 2001 i v Trhovém Štěpánově.

Protože jako rodilý „Královák“ nemohl zapomenout na krásná místa, která musela ustoupit navždy vodě údolní nádrže Želivka, začal v r. 1990 navzdory různým překážkám ve Vlašimi organizovat pravidelná setkání rodáků a přátel starých Dolních Kralovic. S obrovským úsilím a nadšením tato setkání organizuje dodnes. Vzpomínky na Dolní Kralovice a celou zatopenou část a setkání rodáků sepsal do knihy „Pojďte se mnou do našich Dolních i Horních Kralovic, Příseky, Stříteže a Bezděkova“. Byla vydána v roce 2001 a pro velký zájem bylo v roce 2002 ještě dotištěno několik set výtisků.

Pan Jiří Šlehuber se v letošním roce dožívá 80. narozenin.