Často si z nich ale zapamatovali zastaralé mýty. Málokdo zná nejnovější uznávané metody pro zajištění základních životních funkcí člověka.
Jak například správně uvolnit dýchací cesty? „Vytáhla bych mu jazyk,“ konstatovala matka tří dětí z Bystřicka na anketní otázku. „Začala bych mu dávat umělé dýchání,“ usoudila třiadvacetiletá dívka z Posázaví, která už ale netušila, jak by vdechovaný vzduch pronikl do plic zraněného, když by dýchací cesty byly blokované cizím předmětem.
„K notoricky nejčastějším laických chybám při poruchách dýchání patři podkládání hlavy taškou nebo kabátem. Naopak. Dýchací cesty se uvolní, pokud to neomezuje rozsah devastačního poranění v oblasti krku nebo hlavy, záklonem hlavy. Jedna ruka táhne za bradu, druhá tlačí na čelo,“ popsal správnou metodiku Marek Hylebrant ze školícího a výcvikové střediska středočeské Zdravotnické záchranné služby. „Používat zastaralé brutální postupy, jako je vytahování a následné přišpendlení jazyka ke rtu, není při správném záklonu hlavy potřeba,“ dodal zdravotnický záchranář.
A co když člověk něco, nejčastěji při jídle, vdechne? „Tak bych mu prořízla krk a strčila mu tak třeba propisku, aby dostal alespoň trochu vzduchu,“ navrhla drastický krvavý zákrok dívka z Posázaví. „Takový extrémní zákrok by se musel před příjezdem záchranky, ale opravdu až jako poslední možnost při masivním otoku jazyku jako důsledek píchnutí například vosou, provést ve vyšších partiích krk mezi chrupavkami. To ale neřeší cirkulaci vzduchu kolem hlouběji vdechnutého předmětu,“ upozornil Marek Hylebrant s tím, že prvním amatérským zákrokem by mělo být několik úderů mezi lopatky a pokud by postižený vdechnutý předmět nevykašlal, následuje prudké stlačení břicha v úrovni bránice směrem vzhůru. Pokud ani tento zákrok nevede k úspěchu, je potřeba snažit se do postiženého umělým dýcháním dostat vzduch, i za cenu zatlačení předmětu co nejníže, aby se uvolnila ventilace alespoň k jedné plíci.
