Ti nejprve bojovali na straně Němců, ale na konci druhé světové války se vojáci rekrutovaní většinou z ruských zajatců, přidali v Praze k tamnímu povstání. Zásadně tím přispěli k tomu, že jej nacisté neutopili v krvi.

Poté, co se k Praze ze severu od Saska blížila RA, přesunula se ROA dále k jihu a přes Benešov se hodlala dostat až za demarkační linii do amerického zajetí. O tom, že do Benešova skutečně jako první přijeli „vlasovci“ a vytlačili z něj Němce, svědčí dobové snímky. Na nich pod brankou na současné Masarykovo náměstí vjíždí vojenská kolona. Je vybavená německou technikou a na snímcích jsou vidět i vojáci v německých uniformách.

Další dobové snímky pak už zachycují, jak od Vlašimi, respektive Struhařova, kde se setkaly 9. května 1945 I. ukrajinský front maršála Koněva s vojsky II. ukrajinského frontu maršála Malinovského, přijeli vojáci RA.

Někdejší postupický starosta Miroslav Půta vzpomínal, že Koněvova armáda šla od Struhařova a Malinovského od Postupic. „Armády se potkaly v prostoru hlavní silnice u křižovatky na Bystřici a Divišov poblíž struhařovského vlakového nádraží. Jenže tohle místo pro stavbu dřevěné slavobrány nebylo moc vhodné, proto ji sovětští ženisté postavili na nedalekém návrší u Dobříčkova," připomněl Půta s tím, že teprve po tomto setkání se RA hnula dál na západ směrem k Benešovu.

„Vlasovci“ o postupu rudoarmějců dobře věděli a právem se svých krajanů obávali. Proto urychleně opustili Benešov s vidinou lepšího zacházení v americkém, nežli v ruském zajetí. Jak moc se mýlili se ukázalo velmi brzy. Do ruského zajetí se většina z nich nakonec stejně dostala. Rusům je vydali dobrovolně Američané.

„Vlasovci“ pak skončili na popravišti, ve věznicích nebo v sibiřských gulazích. Vlasova, původně generála Rudé armády zajatého Němci v květnu 1942, odvezla RA od Američanů 12. května 1945. Za vlastizradu ho Rusové 1. srpna 1946 oběsili.

Do Benešova RA vstoupila 9. května 1945. Němci ani „vlasovci“ už tam nebyli. Stará pravda, že dějiny píší vítězové, dostála i v Benešově své absolutní podoby. Po válce vytvořená pamětní deska umístěná na benešovském mauzoleu postaveném více než dekádu po válce, připomínala ruské vojáky padlé při osvobozování. Na desce však není uvedeno „při osvobozování Benešova,“ nýbrž „při osvobozování Benešovska.“ Podle textu při tom položilo životy 54 rudoarmějců.

Podle nepotvrzených informací jejich úmrtí nezpůsobila nepřátelská palba, ale otrava metanolem, který měli vojáci pít z cisteren stojících na benešovském vlakovém nádraží. Zda tomu tak skutečně bylo, nebo jde jen o lidovou slovesnost, by mohly odhalit dokumenty uložené v ruských válečných archivech. Ty však zůstávají nejen českým badatelům i po 78 letech od konce války nepřístupné.

Dlouho očekávané osvobození přineslo euforii, ale i hněv a odplatu. Spravedlivou i tu z vypočítavosti. „Léta 1945 až 1947 byla obdobím zášti proti Němcům, ale také zášti Čechů proti Čechům. Ostatně, Čechů bylo odsouzených mnohem více, než Němců,“ potvrdil Michal Sejk, ředitel Státního okresního archivu Benešov.

Mimořádné lidové soudy řešily závažnější provinění, jimiž bylo v naší oblasti se silnou působností gestapa a přítomnosti jednotek na cvičišti SS-Truppenübungsplatz Böhmen, především udavačství a spolupráce s nacistickými represivními složkami. Druhým nejzávažnějším skutkem byla podpora a propagace nacismu. Dále bylo také trestáno členství v nacistických a fašistických organizacích.

V Benešově bylo za uvedené skutky odsouzeno celkem 153 osob a nejméně pět z nich skončilo na šibenici. Postavena byla na dvoře věznice okresního soudu v Pražské ulici.