Vernisáž se bude konat 1. srpna v 17 hodin a hrát a zpívat na ní bude dramaturg, scénárista, režisér, spisovatel a písničkář Bedřich Ludvík. Ten nám ochotně odpověděl na několik otázek.

Jaký máte vztah k výtvarníkům, kteří budou ve Vlašimi vystavovat?
Nejdéle znám kameramana a uměleckého fotografa Pravoslava Flaka. Je to spolužák z FAMU a krajan ze Šumperka. Já se v Šumperku narodil a on tam jezdil k babičce. Ale tehdy jsme se neznali. Taky si vzal za ženu naši spolužačku Věrku, na kterou jsem si já taky myslel. Ale když ji má on, tak je Věrka v dobrých rukou. Martina Kitzbergera jsem poznal přes Pravoslava. Oba se zabývají železničním modelářstvím. Martin tak, že vedle svých nádherných barevných obrazů vytváří krajinu našeho největšího modelového kolejiště, Království železnic. Václava Sadílka znám nejmíň, vídáme se jen na vernisážích spolku FOTOLEJ. Ale to neznamená, že neobdivuji jeho fotky, obzvlášť když znám svéráznou technologii jejich vzniku! Jakou? Neprozradím.

Co se vám vybaví při vyslovení jména Vlašim?
Cesta podél zámecké zahrady, pak v té zahradě nějaká slavná stavba, kterou jsem měl točit a pak netočil. Dále se mi vybavuje věž továrny na střelivo, ve které se "volným pádem" vyrábějí kule do loveckých nábojů. Vlašimské svazarmovské letiště, kam bych měl jet až dostavím své rádiem řízené letadlo a pan Plos z Vlašimi mi ho laskavě pomůže zalétat. A nakonec hvězdárna, kde jsem pro FEBIO natočil podstatnou část dokumentu Jak se žije na amatérských hvězdárnách.

Budete na vernisáži jen hrát a zpívat nebo dojde i na vyprávění?
Je to vernisáž. Jsem tam proto, abych upoutal na díla svých přátel a ne na sebe. Takže zahraju pár písní a pak už je to všechno o jejich obrazech, fotografiích a o nich. Abych mohl hrát a vyprávět, to by si musela, třeba vlašimská knihovna, objednat některý můj pořad. Pak hraju a vyprávím do roztrhání těla. Teď budu pracovat pro slávu jiných.

Kolik tak písniček stihnete?
Obyčejně hraji tři písně, pro každého výtvarníka jednu. Ono taky záleží na akustice prostoru. Ve výstavních síních bývá akustika s tak velkou ozvěnou, že se tam dají hrát jenom pomalé písně.

Na čem nyní pracujete?
Byl jsem dlouhá léta dramaturgem hrané tvorby v televizi a jako takový jsem pomáhal na svět desítkám televizních i distribučních filmů. Seriály o rozhlednách, památných stromech, pramenech či pražských věžích, které měly u diváků takový úspěch, jsem vždy točil mimo svou práci, o dovolené. Když jsem se to všechno naučil a měl připravenu řadu dalších projektů, tak mě propustili. Jen tak, ze dne na den. Pomohly mi odbory, které se mě zastaly, a režisér Petr Koliha. Ten mi nabídl práci na vznikajícím dětském kanále. Takže tři roky před důchodem se podílím, s o generaci mladší partou lidí, na vzniku dětského kanálu, což je úžasné a já za to televizi děkuji.

A vaše další aktivity?
Musel jsem slíbit, že po dobu zaměstnání v televizi nebudu točit žádné své projekty. To ale neznamená, že nedělám nic. V Království železnic mají mé a Flakovo DVD o vzniku toho kolejiště. V New Yorku na Ground Zero brzy najdete DVD o nahrávání Requiem Juraje Filase za oběti útoku na "dvojčata", které jsem točil minulý týden v Rudolfinu. V Motolské nemocnici točím Libora Škrlíka, jak maluje své hravé obrázky na zdi šesti pater dětského oddělení. A samozřejmě jezdím po republice, nejraději se spisovatelkou Terezou Boučkovou, a v klubech, kavárnách či knihovnách hrajeme a zpíváme mé písně.

Karel Souček