Takových je ale v Benešově a jeho okolí po čertech málo. Dva, které v Benešově dlouhá léta fungovaly, už odvál čas, a zastavárna, pravděpodobně jediná ve městě, je do odvolání uzavřena. Přesto se redaktorce Benešovského deníku podařilo jeden takový bazar navštívit. Nachází se v obci Bedrč a rozkládá se na ploše bezmála pět tisíc metrů čtverečních. Když se jeho majitele Milana Kočíře zeptáte, co v něm všechno nabízí, odpoví bez váhání, že cokoliv od špendlíku až po lokomotivu. S odpovědí, co považuje ve svém bazaru za raritu, už ale trochu váhal.

„To jste mne zaskočila. Zřejmě katr na dřevo. Ten se v bazarech asi úplně běžně nenachází," zapátral v mysli Milan Kočíř.

„A řehtačku. Vypadá to jako trakař, ale nemá to korbu, a kolečko je ozubené, takže při jízdě hlasitě klape," dodal vzápětí majitel bazaru, který v letošním roce oslaví už patnáct let svého fungování.

Milan Kočíř míní, že každá věc má svého kupce. Některá za pár dní, jiná za pár týdnu či měsíců.

„To co jiný už nepotřebuje nebo pro to nemá už žádné další využití, druhý právě potřebuje a marně shání," říká majitel bazaru.

S každým, kdo do obchodu s použitým zbožím přijde s tím, že by již nepotřebnou věc jeho prostřednictvím prodal, sepíše řádnou smlouvu na dobu určitou. To znamená, že pokud se věc do uvedeného termínu neprodá, Milan Kočíř se dohodne s majitelem na snížení prodejní ceny nebo si majitel zboží vezme zpět a zaplatí takzvané úložné. Jeho výše se odvíjí od druhu zboží a od toho, jak dlouho věc v bazaru na svého nového majitele čekala.

„Že by někdo své zboží neudal, se stává zřídka. Dá se říct, že dřív nebo později se všechno prodá. Takže věřím, že se prodá i ten katr. Je to nádherný vídeňský litinový stroj, který má historickou hodnotu. Co se ale občas stává, že majitel přijde za týden s tím, že nabízenou věc nutně potřebuje jeho soused a on ji chce vrátit," uvedl Milan Kočíř.

V takovém případě úložné majitel bazaru neúčtuje. Díky dostatečnému prostoru si může dovolit být v tomto ohledu benevolentní.

Do Bedrče se sjíždí lidé z celé České republiky. Dříve prý především pro stavební věci, teď pro cokoliv, co člověka jen napadne. Sběratelé pro pivní lahve či nástěnné hodiny, filmaři kupují především nábytek. V uvozovkách obyčejní lidé shání věci do domácnosti, vybavení do chalup, ale třeba i kolo, nářadí nebo náhradní díly na auta či motocykly. Nezřídka se prý také stane, že člověk si do Bedrče přijede pro konkrétní věc, a odveze si úplně něco jiného.

Nápad, zařídit si obchod s použitým zbožím vznikl v hlavě Milana Kočíře víceméně úplně náhodou. Úplně na začátku uspořádal veteránskou burzu na motorky a auta. Když ji chtěl udělat podruhé, prostory bývalého městského statku byly už tak plné, že dal na vrata nápis nikoliv „B"urza, ale „B"azar.

„Takhle jednoduché to pochopitelně nebylo. Ale velice zjednodušeně a s určitou nadsázkou se to tak dá říct. Hlavní důvod byl ten, že mě fascinují staré věci. Ta ruční práce a šikovnost lidí, kteří vyráběli nábytek, dveře, okna, ale i stroje, ruční nářadí. V nich je vidět ten fortel," nechal průchod svému nadšení Milan Kočíř. Jeho hlas se ale vzápětí zbarvil do smutna .

Obává se totiž, že bazary nemají budoucnost. Podle něj se nyní věci vyrábí tak, aby vydržely pouze do doby, než skončí jejich záruka.

„Je to doslova spotřební věc, která nemá tu trvanlivost, jako tomu bývalo kdysi. Takže dál se dá už těžko prodat," dodal Milan Kočíř.