„V sobotu ráno jsem se dozvěděl od známých o tom co se v Praze stalo, zavolal jsem svým přátelům a známým, na které se dalo spolehnout. Věděli jsme, že teď je ten čas, kdy je potřeba něco udělat," vzpomíná na počátek událostí před pětadvaceti lety zakládající člen Občanského fóra Vlašim (OF) Zdeněk Krušina.

„Napsali jsme na starém psacím stroji první petici, v níž jsme nejen podpořili požadavky studentů, ale přidali jsme i vlastní, které se vztahovaly k životu v našem městě," dodal tehdejší aktivista.

V petici kromě důsledného prošetření zásahu na Národní třídě a potrestání viníků, zrušení článku o vedoucí úloze KSČ a uspořádání svobodných voleb, žádali ti, kteří se jako první zapojili do revolučního kvasu na malém městě i rozpuštění lidových milicí v Blanických strojírnách a personální změny na Městském národním výboru Vlašim.

Po založení OF v pražském Špalíčku v neděli 19. listopadu, na základě výzvy zakládat fóra ve městech, na vesnicích i ve fabrikách, došlo následující den 20. listopadu k založení této občanské iniciativy i ve Vlašimi.

„V kostele CČSH jsme na videu pustili záznam zásahu na Národní třídě, kostel byl doslova narvaný lidmi. Hovořili tam i přímí účastníci pochodu z Albertova na Národní třídu. Bylo to velmi emotivní svědectví a na tváři mnohých bylo vidět slzy," přidal letitou vzpomínku Zdeněk Krušina s tím, že následující události byly značně hektické.

V týdnu po masakru na Národní třídě se konala spousta setkání, mítinků i výjezdů do okolních měst a obcí.

„Společně s dalšími členy OF jsme se následující neděli účastnili velké demonstrace na Letné zvonili klíči a skandovali známá hesla," dodal Krušina a připomněl, že následující generální stávku 27. listopadu ohlašoval zvon na kostele husitské farnosti. Informace o sametově revolučních událostech z listopadu 89 ve Vlašimi doplnil i další ze zakládajících členů Občanského fóra a signatář Charty 77 František Innemann.

„Pamatuji se na shromáždění ve vlašimské sokolovně, kde vystoupil i tehdejší ředitel Blanických strojíren Jindřich Beneš. Lidé ho tenkrát nechtěli poslouchat a vypískali ho. Z Prahy tam tenkrát přijel i jakýsi Václav Klaus, kterého nikdo neznal, tehdy nebyl ještě ani ministrem, natož prezidentem. Jezdili jsme po okrese s novými informacemi, do Benešova, pamatuji na mítink v Bystřické hospodě U Jelena. Naše akce jsme také koordinovali s centrem OF v Praze, kam jsme dojížděli," dodal Innemann a přidal vzpomínku o pozdější návštěvě Vídně, kde spolu s dalším z členů fóra Jiřím Burešem informovali emigranty o událostech v tehdejším Československu. František Innemann při té příležitosti připomněl i setkání s nedávno zesnulým Pavlem Landovským.

Členové OF ve Vlašimi byli stále v pohybu, nebyly mobilní telefony, nebyl internet, jen málokdo měl pevnou telefonní linku. Ani automobilů nebylo tolik jako dnes.

„Hodně jsme toho tenkrát najezdili, málo jsme spali, pořád jednali, vystupovali před lidmi. Nic nebylo jisté a existovalo reálné nebezpečí, že se situace může zvrátit. Lidé nás ale podporovali, pamatuji, že nám přinášeli nejen jídlo, ale i peníze, které jsme na naši činnost nutně potřebovali," připomněl podporu veřejnosti člen i pozdější šéf vlašimského OF s tím, že důležité byly i požadavky na vznik nadstranické neutrální policie a kontroly vybavení ozbrojených složek policie i armády.

A jak hodnotí pamětníci revolučních událostí z devětaosmdesátého situaci dnes, po čtvrtstoletí?

„Já cítím určité zklamání, z polistopadového vývoje. Vadí mi hlavně korupce a krádeže v politice, obecný úpadek morálky. Moje pocity jsou rozporuplné," přiznal Zdeněk Krušina s tím, že je naopak potěšen z toho, že po roce 89 může svobodně cestovat a nikdo ho nezavře, když něco řekne. „Před tím jsem měl obavu cokoliv říci, abych se nedostal do průšvihu," připomněl nesvobodu minulého režimu pamětník.

„Zklamání u mě nefunguje. Vím, že spousta lidí je dnes zklamaných. Já jsem ale už tenkrát věděl, že to nebude jednoduché a že zlepšení bude trvat dlouhé roky, možná generace," podotkl druhý z řady vlašimských sametových revolucionářů.

KAREL CHLUMEC