Kliknutím zvětšíteValentina Gordějevová si uvědomuje, že se něco blíží, když se začnou třást vrcholky jedlí. Jakmile se běží schovat do nedalekého obchodu, střepina ji zasáhne do levé ruky.
„Držela jsem tašku a ucítila jsem bolest, a pak jsem viděla, jak mi po tašce stéká krev,“ řekla 65letá žena, která má nyní obvázaný palec a zápěstí poté, co se stala jednou ze čtyř civilistů zraněných od čtvrtka při minometném ostřelování ze strany ruských separatistů. Zasažena byla poblíž autobusové zastávky ve městě Marinka. Žena také dodala, že při útoku byla poškozena i nedaleká škola.
Gordějevová žije sama v malém bungalovu v centru Marinky poté, co její manžel zemřel na nemoc a děti se odstěhovaly. Když konflikt začal v roce 2014, přestěhovala se do jiné vesnice ke své sestře. Uvažuje, že by totéž udělala znovu, ale nechce opustit svůj domov, přestože ji k tomu nabádají její děti, kterým o svém zranění neřekla.
Desetitisícová Marinka se nachází přímo na frontě. Leží hned za západním okrajem Doněcku, samozvaného hlavního města jednoho ze dvou území v regionu Donbas, které ovládají separatisté.
Někteří se snaží z nebezpečné oblasti zmizet zavčasu. Poslední kapkou pro 46letou Tetjanu Anatolivnu Blinovou bylo ostřelování vodní čerpací stanice. V sobotu utekla v autě svého přítele z Volnovachy u Marinky do přístavu Mariupol. „Příbuzné mám v Doněcku. Jediné, co chtějí oni i já, je mír,“ řekla.
Zůstávají navzdory hrozící válce
Mnozí z těch, kteří zůstávají ve válečné oblasti, jsou starší, nemocní nebo nemají dostatek peněz na přestěhování. Pravděpodobně ponesou hlavní tíhu eskalace konfliktu. Humanitární skupiny varovaly, že 2,9 milionu lidí na obou stranách fronty již potřebuje naléhavou pomoc.
Mezitím v malé vesnici na jihovýchodním okraji Marinky žije pětašedesátiletá Olena Ivanovna se svými třemi vnoučaty, která musela v pátek kvůli silnému ostřelování zůstat doma, místo aby šla do školy. Společně zůstávají ukryti v bunkru po většinu týdne. Dům, který Ivanovna postavila se svým zesnulým manželem, je na dohled od území ovládaného separatisty. Během let byl zasažen tolikrát, že žertuje o střeše jako o cedníku.
V sobotu ráno se zřítila stropní omítka, možná kvůli dozvuku nedalekého výbuchu, myslí si Ivanovna. Poslední týden jim nešla elektřina a nyní se obává, že přestane téct voda, jelikož bylo poškozeno nedaleké potrubí. Přesto se svou rodinou nemá kam jít. „Už rok se tu nestřílelo. Bylo to dobré, ale teď se zbláznili. Nevycházíme raději z domu. Střílejí a my se schováváme, to je vše,“ dodala v rozhovoru pro Al-Džazíra.
Jizvy po střepinách si nesou domy také z Nju-Yorku, městské osady spadající pod Toretsk. I zde musí deset tisíc obyvatel každodenně snášet zvuk padajících granátů. Důsledky konfliktu jsou patrné z trosek obydlí, které se prodávají nikoliv kvůli pozemkům, ale kvůli cihlám a taškám. Cena se přitom pohybuje velmi nízko. Domy se prodávají za pouhých 1500 korun v přepočtu. Není divu, když se nachází jen pár set metrů od linie a jsou tak snadným cílem pro minomety.
Palba je stále častější. Jen minulý pátek bylo podle zvláštní monitorovací mise OBSE, neboli Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, zaznamenáno 1566 případů porušení příměří z roku 2015. To je asi čtyřikrát více, než byl průměr za uplynulý týden. Mnozí analytici se proto domnívají, že se může jednat o předehru k větší invazi.
Lidé žijící v postižené oblasti berou hrozbu invaze se směsí úzkosti a apatie. Ljudmila Ponomarenková, jedna z obyvatelek Nju-Yorku, při procházce se svou dcerou Lili sdělila novinářům ze CNN, že její dcera nerozumí stálým zvukům ostřelování. „Velmi brzy to pochopí, protože jsou jí tři roky. Takže teď přemýšlíme, jestli tu zůstaneme. Teď už je to pro nás normální, ačkoliv je to děsivé,“ dodala.
Liliino dětské hřiště přes silnici leží uprostřed trosek domu. Během slunečného dne matka své dceři říká, že praskání a dunění v dálce je jen hřmění. Liliin otec se s hrůzou války setkává každý den, pracuje jako záchranář v sousedním městě. Pro něj je těžké si představit budoucnost, do které jeho dcera vyrůstá.
Riziko není nikomu cizí. Dům patřící elektrikáři Sergeji Pedykovi byl před lety poznamenán bombou, která dopadla na jeho dvůr. Těžko se mu věří, že by měla přijít ještě žhavější válka. „Kdyby soudruzi chtěli vtrhnout, tak vtrhnou. Ale oni neútočí. Proč neútočí? Protože mají zdravý rozum,“ řekl.
Jeho dvůr je posetý kovovými díly, které používá k opravě starého traktoru. Příjmy doplňuje zeleninová zahrádka a tucet slepic snášejících vejce po celou zimu, pokud jsou řádně krmeny. Ať už se válka zhorší, nebo ne, on a jeho žena zůstanou. „Naši vlast neopustíme. Vlast je vlast,“ sdělil odhodlaný elektrikář.
Život v Nju-Yorku se i bez plnohodnotné invaze odehrává v primitivních podmínkách. Městská voda teče jen dvě hodiny denně každé ráno. Takže pokud Valentina a její šestatřicetiletý syn Maxim chtějí odpoledne vodu, musí jít ke společné studni a naplnit plastový kbelík. „Ano, mám hrozný strach. Jednoho dne si pro vás může přijít ostřelování a vy o všechno přijdete. Kdo se o vás postará? Nikdo,“ sdělil své obavy Maxim.
Valentina, která ukazuje na domy srovnané se zemí, jež po sobě zanechali její bývalí sousedé, ví, že život ve městě nemůže pokračovat věčně. „Zvykli jsme si na ostřelování. Schovávali jsme se ve sklepě. Teď už to neděláme. Jen sedíme a čekáme. Co se stane, to se stane,“ apaticky prohlásila žena.
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
