Kliknutím zvětšíteJeště dva dny po masakru bylo náměstí zakrvácené. „Pokusili se to všechno smýt, ale stále můžete na asfaltu vidět krev a kousky vlasů. V telegrafních sloupech a stromech jsou vysekané díry po kulkách,“ popsal podle webu Diplomat nedělní vzhled náměstí místní dopisovatel britské veřejnoprávní stanie BBC Šarifjon Achmedov. Oběťmi zběsilého pátečního masakru, který jakoby měl dokázat, že pátek třináctého je opravdu nešťastný den, byli civilisté, mezi nimi mnoho žen a dětí.
Soud z vůle diktátora
K čemu v Uzbekistánu před 17 lety došlo? Čtyři měsíce před masakrem začal ve východouzbeckém městě Andižan probíhat soud s 23 místními podnikateli, zatčenými v červnu 2004 a viněnými z údajného extremismu, separatismu a fundamentalismu. Veřejnost proti tomu začala protestovat, protože záminku k procesu považovala za vykonstruovanou a smyšlenou a podnikatelé se těšili u místních lidí velké důvěře.
„Nebyli souzeni obyčejní lidé, ale úspěšní podnikatelé, šéfové různých výrobních společností. Těchto 23 obchodníků dalo práci dvěma tisícům lidem,“ dosvědčila v červnu 2005 před americkou kongresovou komisí známou také jako Helsinská komise uzbecká novinářka Galima Bucharbajevová, jež v té době pracovala pro neziskovou organizaci Ústav pro hlášení války a míru (Institute for War and Peace Reporting - IWPR).
Německý novinář Marcus Bensmann, jenž také v utajení informoval o procesu a později svědčil před komisí, uvedl, že uzbecký žalobce na otázku, jaký zločin oněch 23 mužů spáchalo, otevřeně připustil, že žádný. „Jeho slova byla: Nic neudělali. Ale stejně je dáme do vězení, protože by mohli udělat něco v budoucnu,“ řekl novinář.
Důvodem k zatčení byla zřejmě čistka v uzbecké správě provincie Andižan, nařízená uzbeckým dikátorským prezidentem Islamem Karimovem. Ten nechal odvolat a zažalovat tehdejšího mnohaletého andižanského provinčního guvernéra Kobiljona Obidova a nahradil ho svým vlastním spojencem Sajdullem Begalijevem. Podnikatelé pak skončili ve spárech uzbecké justice proto, že byli považováni za Obidovovy spojence, kteří by mohli být nebezpeční.
Na protest proti probíhajícímu soudu se na ústředním Báburově náměstí v Andižanu začaly denně scházet tisíce demonstrantů. Reportérka BBC Jenny Nortonová označila ve čtvrtek 12. května 2005 jejich demonstraci za „nejspořádanější protest Uzbekistánu“ a uznale podotkla, že shromáždění je „dobře organizované, důstojné a spořádané“.
Ve chvíli, kdy BBC tato její slova zveřejnila, zbývalo už doslova jenom pár hodin, než se tento pokojný obrázek děsivým způsobem promění.
Masakr na náměstí
Soudní verdikt, který shledal všech 23 mužů vinnými a odsoudil je k trestům odnětí svobody na 12 až 22 let, padl tajně už ve středu. Záhy na to začala dopravní policie zabavovat auta zaparkovaná před soudem, která měla patřit rodinám odsouzených.
Na to mělo ve městě propuknout podle oficiálních zdrojů povstání: skupina ozbrojenců totiž zaútočila na věznici, v níž byli odsouzení drženi, a údajně je i další vězně osvobodila. Asi tucet policistů mělo být zajato a ozbrojenci obsadili několik vládních budov.
„Bandité se zmocnili desítek zbraní a přešli k útoku na nápravnou kolonii, čímž osvobodili některé odsouzené,“ tvrdila tehdy uzbecká státní televize.
Zda a jestli vůbec existovaly nějaké vztahy mezi zmiňovanými ozbrojenci a lidmi demonstrujícími na Báburově náměstí, nebylo vůbec jasné, přesto však vzápětí došlo ke krvavému vládnímu zákroku proti demonstraci.
Armádní síly Uzbecké národní bezpečnostní služby (NBS) obklíčily s pomocí těžké techniky náměstí a někdy po 18. hodině zahájily do shromážděného davu palbu. „Ženy a děti křičely: ‚Nestřílejte! Nemáme zbraně‘, ale odpověděla jim jen smršť projektilů,“ řekl Reuters očitý svědek Lutfullo Šamsudinov.
„Nejprve se k náměstí přiblížila jedna skupina obrněných transportérů, poté se objevila další. Bez milosti zahájily palbu na všechny bez rozdílu, včetně žen a dětí. Lidé se rozutíkávali na všechny strany. My jsme zalehli do škarpy a chvíli jsme se v ní kryli. Nedaleko od sebe jsem viděla nejméně pět zakrvácených mrtvol. Rebelové, kteří obsadili zemskou správu, zahájili palbu. Když jsme se konečně dostali ze škarpy, utíkali jsme po ulicích pryč a hledali místo, kde se nestřílí. Ale výstřely se ozývaly odevšud,“ popsala tehdejší atmosféru Bucharbajevová.
Krvavý účet
Kolik lidí přesně zemřelo během masakru a následných nepokojů, jež se protáhly i do víkendu a přerostly do dalších měst, není dodnes jisté. První strohá zpráva uzbecké vlády udávala devět mrtvých a 34 zraněných. O měsíc později, dne 7. června 2005, Taškent připustil, že mrtvých bylo 175. Ale odhady očitých svědků byly ještě mnohem vyšší a hovořily o stovkách zabitých. Dnes se počet mrtvých odhaduje od 745 až do dvou tisíc.
Anglická Wikipedie cituje svědectví přeběhlíka z NBS Ikroma Jakubova, podle nějž bylo na náměstí postříleno kolem 1500 lidí. Příkaz ke střelbě vydal podle Jakubova osobně prezident Karimov, jenž se prý rozhodl vypořádat se tímto způsobem s případnou opozicí a disidenty. Toto tvrzení však není plně doloženo. Mrtvá těla byla podle svědků pohřbena do masových hrobů.
Dva týdny po masakru navštívili Taškent američtí senátoři John McCain, John Sununu a Lindsey Graham. Setkali se tam s americkým velvyslancem v Uzbekistánu a s několika opozičními skupinami, nikdo z vlády je však nepřijal.
McCain následně vyzval na tiskové konferenci k vyšetření incidentu organizaci pro spolupráci a bezpečnost v Evropě, ale uzbecký diktátor mezinárodní vyšetření incidentu nepřipustil. Spojené státy i Evropská unie poté přerušily Uzbekistánu vojenskou pomoc a vyhlásily proti němu sankce. Karimov však ani v pozdějších letech mezinárodní vyšetřovatele do země nevpustil. Neziskové a nevládní organizace, které postup uzbecké vlády kritizovaly, byly z Uzbekistánu vypovězeny. Mezinárodní organizace dohlížející na lidská práva označily uzbeckou prezidentskou republiku jako jednu ze zemí s nejhorší mírou demokracie na světě.
Komentátorka serveru Diplomat Catherine Putzová však v této souvislosti kriticky podotýká, že západnímu světu nevydržel jeho zásadový postoj příliš dlouho a od roku 2009 se vztahy mezi Uzbekistánem, Spojenými státy a EU znovu oživily, přičemž důvodem mohlo být podle ní zřízení tzv. Severní distribuční sítě pro přepravu zásob přes Střední Asii do Afghánistánu, jíž proudily dodávky koaličním jednotkám.
„Masakr v Andižanu ilustruje nebezpečnost politiky založené na mýtu, že největší hrozbou pro stabilitu regionu je násilný extrémismus a nikoli represivní vláda,“ poznamenala Putzová.
Bývalý guvernér Obidov zůstal ve vězení, jeho nástupce Begalijeva nahradil prezident Karimov v roce 2006 Achmadem Usmanovem, bývalým šéfem bezpečnosti ministerstva vnitra provincie Namangan. Sám Karimov zemřel v roce 2016, zřejmě v důsledku mozkové mrtvice. Jeho smrt vláda potvrdila až po několika dnech.
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
