Pokud se v některých letech v historii pochybovalo o bezpečnosti letecké dopravy více než v jiných, patří mezi ně rozhodně i rok 1985. Než se lidé v kalendářích dopracovali po srpen, stihl se ve Španělsku zřítit let 610 společnosti Iberia se 148 lidmi na palubě, v Uzbekistánu letadlo společnosti Aeroflot s 200 lidmi na palubě, u irského pobřeží vybouchnout Boeing společnosti Air India s 389 pasažéry na palubě. A ani osmý měsíc v roce nezačal nejlépe - hned v jeho druhý den se letadlo společnosti Delta Air Lines dostalo při přistávání na letišti v Dallasu do prudké bouře, jejíž následkem se zřítilo a explodovalo. Do seznamu obětí přibylo 135 jmen.

Přes všechny předchozí katastrofy ale ta nejhorší teprve přišla. Psal se 12. srpen 1985. K neštěstí došlo v Japonsku a zemřelo při něm 520 lidí. Piloti o záchranu letu Japan Airlines 123 bojovali celou půl hodinu, neměli ale nejmenší šanci. Příčina katastrofy? Jak odhalilo pozdější vyšetřování, osud 520 cestujících a členů posádky letadla Boeing 747SR byl zpečetěn již celých sedm let předtím, než se letoun zřítil.

Cesta za mrtvými

Podvečer 8. srpna 1985 vládla v Japonsku radostná atmosféra. Japonci měli před sebou třídenní svátek Bon. Jde o událost, při které lidé uctívají duchy svých předků a většina v těchto dnech míří na rodinná setkání. „Sváteční období využívají k návštěvě rodišť, setkávání s příbuznými a vzdání pocty dřívějším generacím. Ti, kteří jsou duchovněji založení, věří, že duchové předků se vrací na místa, kde žili, a připojují se k oslavám živým," píše magazín Time. Jenže 520 lidí, kteří onoho podvečera nasedli na let Japan Airlines 123 z Tokia do Ósaky, absolvovali cestu zcela opačnou - ze světa živých do říše mrtvých.

Letadlo Boeing 747SR bylo obsazené do posledního místa. Na palubě se nacházelo přesně 524 lidí, zahrnujíc v to i posádku. Letoun vzlétl přesně v 18:12. Prvních dvanáct minut letu se zdálo, že vše proběhne zcela hladce. Počasí bylo dobré, stroj se choval zcela normálně. A pak se v jediné sekundě všechno změnilo.

„Mezi kabinou a ocasem se roztrhla vzduchotěsná přepážka. Náhlá změna tlaku odtrhla od letadla vertikální stabilizátor, tedy část ocasní plochy, a narušila hydrauliku. Letadlo začalo létat ve vlnách, nahoru, dou, nahoru, dolu," popisuje BBC.

V jediné chvíli se obří letadlo stalo smrtící pastí. Jedna ze čtyř přeživších katastrofy, šestadvacetiletá letuška Yumi Ochiai, která ale cestovala jako pasažérka, nejdříve slyšela hlasitou ránu. „Vycházela zezadu. Hrozně mě bolely uši. Vnitřek kabiny okamžitě zbělal. K pasažérům spadly kyslíkové masky a v letadle se ozvalo nahrané oznámení o nutností je použít," vzpomínala později žena.

Onu bílou mlhu, která zaplnila prostor, způsobil příval studeného venkovního vzduchu, který pronikl do kabiny. Zatím ale byli všichni naživu a mohli doufat ve šťastný konec. Jejich přání se však nesplnilo.

Nadlidský výkon

Posádka v pilotní kabině věděla, že je zle a nastává boj o holé životy. Letu velel zkušený devětačtyřicetiletý kapitán Masami Takahama. Výkon, který on i jeho kolegové podali při pokusu dostat letadlo do bezpečí, dodnes obdivují odborníci na celém světě. Po odtržení stabilizátoru a poničení hydrauliky se letadlo totiž stalo prakticky neovladatelné.

„Posádka ale přesto hrdinně zápasila s touto situací více než půl hodiny," připomněl pro BBC profesor Graham Braithwaite z Cranfield University, který se zabývá vyšetřováním leteckých nehod.

Jako neuvěřitelný hodnotili výkon posádky letu Japan Airlines 123 i další odborníci. „Posádka prokázala obrovskou odvahu a vynikající dovednosti ve snaze udržet stroj na nebi," zhodnotil pro magazín Time americký expert na letectví Homer Mouden z Nadace pro leteckou bezpečnost v Arlingtonu.

A to všechno piloti dokázali navzdory tomu, že se u nich zřejmě začala rozvíjet hypoxie, což je nedostatek kyslíku v těle. Vyšetřování totiž ukázalo, že jelikož jejich hlasy v zaznamenané komunikaci s letovým řízením byly velmi jasné, pravděpodobně si piloti nenasadili kyslíkové masky.

Poprvé vyšel z kokpitu náznak, že něco není v pořádku, necelou minutu po odtržení stabilizátoru. „Náhlé, ach, potíže," vysílal jeden z členů posádky v kokpitu v 18:25 v angličtině.

O chvíli později posádka zadala kód nouze, který se zobrazil řízení letového provozu v Tokiu. Zároveň požádala o návrat na tokijské letiště Haneda. Jenže i když povolení k tomuto manévru dostala, letadlo letělo zcela jinou trasou, než mu bylo určeno. A na dotaz dispečerů piloti poprvé zmínili, že se jim stroj vymkl kontrole.

Cestujícím mezitím došel kyslík, který jim poskytovaly kyslíkové masky. Přesto vážnější problémy s dýcháním nikdo neměl, letadlo mezitím kleslo níže, vzpomínala letuška Ochiai. „Ve stejný moment se v kabině ozvalo oznámení, že nastala nouzová situace. Ochiai pomáhala posádce s usměrňováním pasažérů a vysvětlovala jim, jak si nasadit záchrannou vestu, či jak se posadit při nouzovém přistání," popisuje magazín Time.

Stroj mezitím klesal níže a stoupal výše, připadně se jemně kolísal. Byl to důsledek úporného boje pilotů udržet stroj ve vzduchu. Jelikož hydraulika prakticky nefungovala a s letadlem se nedalo manévrovat, zkoušeli si pomáhat různými triky, například úpravou tahu motorů. „Zhruba v nadmořské výšce 5300 stop si posádka všimla hory, zvýšila tah a letadlo se vyšplhalo zpět na výšku deset tisíc stop," popisuje zoufalý boj pilotů web amerického úřadu Federální letecká správa (FAA).

Čekání na pomoc

Přes veškerou snahu pilotů hrály všechny okolnosti proti nim. Nejenže letoun se prakticky nedal ovládat a udržet jej v určité výšce znamenalo nadlidský výkon, navíc nebylo kde přistát. Letadlo se nacházelo nad hornatým terénem s vysokými skalami.

Po dvaatřiceti minutách od chvíle, kdy se utrhnul stabilizátor, nastal konec. „Letadlo se nejdříve natočilo čumákem dolů a začalo prudce klesat rychlostí přibližně 18 tisíc stop za minutu. Posádce se poté ještě povedlo stroj opět vyrovnat, pak už ale zcela ztratila kontrolu," zmiňuje web Federální letecké správy.

V terénu s vysokými horami totiž jen opětovné vyrovnání letadla nepomohlo. Ve výšce, do které kleslo, už na něj totiž číhaly nebezpečné skaly. „Po prudkém poklesu jedním křídlem letadlo zachytilo horský hřeben, a poté narazilo do druhého hřebenu," píše BBC.

Ve chvíli, kdy začalo prudké klesání, se letuška Ochiai vrátila na své místo v šestapadesáté řadě a připoutala se. „Letadlo letělo téměř svisle dolů. Brzy došlo ke dvěma nebo třem prudkým nárazům a začaly se na mě valit sedačky a všechno, co bylo kolem. Byla jsem doslova pokrytá dalšími sedadly a nemohla jsem se hýbat. V břiše jsem cítila pronikavou bolest. Nakonec se mi podařilo odepnout si pás, ale mezi sedadly jsem byla jako v pasti," popsala havárií Ochiai.

Letadlo narazilo do 1 600 metrů vysoké hory Mount Osutaka. Terén, kam stroj dopadl, byl prakticky nepřístupný. Navíc se blížila noc. Japonské záchranné složky tak čekaly na zahájení záchranných prací do rána. Nikdo nepředpokládal, že by událost někdo mohl přežít. Ráno, ještě dříve, než dorazili první záchranáři, se v helikoptéře vypravil na místo šéf tokijské redakce magazínu Time. „Místo havárie vypadalo podivně klidně. Strhané a zčernalé stromy, které zachytilo letadlo, stále doutnaly a všude byly malé kousky trosek. Nebyla vidět žádná těla ani žádná známka života. Letadlo se rozpadlo a jeho části i pasažéři byli vrženi do roklí. Vzduch byl naplněn zápachem hořícího letadla," popsal Edwin Reingold v pozdějším článku.

První záchranáři dorazili na místo dopadu čtrnáct hodin po zřícení letadla. Někteří absolvovali náročný výstup, další se spouštěli na lanech z helikoptéry. Mezi troskami a vší hrůzou ale náhle zažili opravdické překvapení - našli čtyři sice vážně zraněné, ale živé osoby. Kromě šestadvacetileté letušky Ochiai to byly čtyřiatřicetiletá Hiroko Yoshizaki s osmiletou dcerou Mikiko a dvanáctiletá Keiko Kawakami. Malá Keiko byla nejpřekvapivějším případem - zatímco letuška i matka s dcerou měly dolámané kosti v celém těle a vážná zranění, Keiko, kterou našli záchranáři na jednom ze stromů, byla pouze pořezaná a měla natržených několik svalů.

Přesto, že nález čtyř živých byl střípkem radosti, rozsah katastrofy byl neuvěřitelný. Pod horou Mount Osutaka zahynulo 520 lidí. A bolest z této ztráty se měla ještě znásobit. Podle všeho totiž nebýt dlouhého čekání na příchod záchranářů, mohlo přežít mnohem více cestujících. „Jak později řekla sestře v nemocnici, když zraněná letuška Ochiai po nárazu usnula, stále zaklíněná ve vraku letadla, slyšela dětský pláč. Zvuk byl nejdříve silný, pak ale postupně slábl, až nastalo úplné ticho," píše magazín Time.

I když tato výpověď se nedá považovat za zcela spolehlivou, a to vzhledem k tomu, že byla mladá žena vážně zraněná a mohla mít halucinace, to, že samotný náraz přežilo zřejmě víc lidí, potvrdil i jeden ze zasahujících lékařů. „Kdyby pomoc přišla o deset hodin dříve, mohli jsme najít více přeživších," vyjádřil se nejmenovaný lékař pro magazín Time. Některá nalezená těla totiž sice byla tak polámaná, že tito lidé museli zemřít prakticky okamžitě. Jiná ale vykazovala známky zranění, která se dala přežít, pokud by se ovšem lidé dostali včas do nemocnice a nemuseli by přečkávat studenou horskou noc.

Tikající bomba

Když skončilo vyšetřování nejsmrtonosnější havárie jediného letadla v dějinách, výsledek byl více než překvapivý. Jak se totiž ukázalo, chyba, která k celé katastrofě vedla, se stala již celých sedm let předtím, než let Japan Airlines 123 naboural ve skalách. Ke katastrofě mohlo během těchto let dojít prakticky kdykoliv, je ale ironií osudu, že nastala ve chvíli, kdy byl letoun obsazen do posledního místečka a nacházel se nad hornatým terénem.

Závěrečná zpráva vyšetřovatelů byla publikována necelé dva roky po nehodě. „Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že nehoda byla způsobena ztrátou primárních funkcí umožňujících kontrolu nad strojem v důsledku prasknutí přítlakové přepážky letounu a následného odlomení části ocasu a přerušení všech čtyř hydraulických okruhů," shrnuje web Federální letecké správy.

Stopy k vysvětlení, proč přepážka praskla, dovedly vyšetřovatele až do roku 1978. Počátek neštěstí tak lze najít už sedm let před samotnou havárií. „Druhého června 1978 došlo k nehodě během přistání na letišti v Osace. Boeing 747SR Japan Airlines tehdy přistával s čumákem příliš zdviženým a ocas a zadní část trupu tak narazily do asfaltu v rychlosti 320 kilometrů v hodině. Náraz doslova roztrhal hliníkové panely na břiše letounu," připomíná magazín Time.

Při této nehodě se naštěstí nikomu nic nestalo, vážné poškození letadla si ale vyžádalo přibližně měsíční opravu. Společnost Japan Airlines ji nechala provést výrobcem letadla, společností Boeing.

„Oprava zahrnovala celkovou výměnu spodní poloviny vzduchotěsné přepážky, mnoha výztuh či nové pokrytí trupu. Při pracích na přepážce se ale objevily potíže s instalací spojovací desky. A tak se mechanici rozhodli, že než aby nainstalovali jediný kus, jak bylo naplánováno, desku nainstalovali rozdělenou na dvě samostatné části. Po dokončení a nanesení tmelu vypadala úplně stejně, jako by vypadala správně nainstalovaná přepážka," nastiňuje web Federální letecké správy.

Po celých sedm let si nikdo ničeho nevšiml. Špatně nainstalovaná spojovací deska přepážky ale čekala ve stroji jako tikající bomba. A když pod častými změnami tlaku vše vyvrcholilo, katastrofě už nikdo nedokázal zabránit.