Kliknutím zvětšíte"Několik minut po deváté hodině jsem slyšel tupý zvuk výbuchu bomby. Znělo to, jako by přicházel z dálky. Jenže pak se Patria začala potápět. Zvuk křičících sirén ohlušil přístav. Desítky veslic a člunů okamžitě vyrazily k místu, kde se loď ležící na boku potápěla," vzpomínal ve svých pamětech na osudový okamžik sám strůjce bombového atentátu Munya H. Mardor, člen podzemní organizace Hagana, který propašoval bombu na loď.
"Budete internováni na ostrově"
Hagana měla podle Mardorových pamětí za cíl dostat co nejvíce Židů na území mandátní Palestiny, čemuž ale od roku 1939 bránila oficiální britská politika. Ta se formou prohlášení, známého později jako takzvaná MacDonaldova Bílá kniha (podle jména britského ministra pro kolonie Malcolma MacDonalda), rozhodla reflektovat odpor arabského světa vůči židovskému přistěhovalectví do Palestiny a začala imigraci Židů zásadně omezovat.
Hagana v odpověď na tuto politiku spustila organizované protesty a podnikala i útočné akce proti britským cílům. S vypuknutím druhé světové války se situace v Palestině vyhrotila - z Evropy totiž začaly před postupujícími hitlerovskými vojsky utíkat tisíce Židů, kteří ještě dostali k emigraci příležitost.
Začátkem září 1940 zamířily do britského palestinského mandátu také stovky českých Židů z čerstvě vzniklého protektorátu, kteří měli to štěstí, že se jim pomocí úplatků, na něž většinou padl veškerý jejich majetek, podařilo získat povolení k vystěhování.
Spolu s dalšími polskými, slovenskými a rakouskými židovskými uprchlíky pak vypluli z Vídně parníky po Dunaji do přístavu Tulcea, kde přesedli na námořní lodě Milos, Atlantic a Pacific, mířící do Haify. Tohoto nejvýznamnějšího a zároveň posledního hromadného útěku z nacisty ovládané střední Evropy se nakonec zúčastnilo 3600 Židů.
Britská samospráva však odmítla utečence přijmout - podle mezinárodních dohod nebyli trosečníky. Rozhodla proto o jejich transportu na ostrov Mauritius, kde měli být internováni až do konce války. Jako transportní plavidlo byl vybrán právě parník Patria, sedmadvacet let stará zaoceánská loď s výtlakem 11 885 tun, kterou Britové zabrali po pádu Francie u francouzského přístavu Vichy. Původní kapacita Patrie činila 800 lidí, Britové ji však úpravami vnitřního prostoru zvýšili až na 1800 pasažérů. Počet záchranných člunů však nijak nenarostl a odpovídal původní kapacitě.
Židovská organizace Hagana chtěla transportu uprchlíků na Mauritius stůj co stůj zabránit. Podle ní šlo o zcela zásadní věc. Kdyby se tento přesun zdařil, byl by to signál, že antiimigrační britská politika vyhrála a sen sionistů o vybudování samostatného židovského státu se už nikdy nesplní. Ten totiž počítal právě se židovskou migrací do Palestiny, vysvětloval ve své autobiografii Mardor.
Ta loď nesmí vyplout!
Na Patrii zatím byli začátkem listopadu 1940 přesouváni britskými hlídkami všichni židovští utečenci, kteří dorazili do haifského přístavu na zmíněných třech námořních lodích. Byli sice téměř u cíle své cesty, ale současně od něj zůstávali nesmírně daleko, protože nesměli vůbec vkročit na palestinskou pevninu. V útrobách Patrie se tak brzy tísnilo 1800 lidí.
Velení Hagany rozhodlo, že parník se nesmí dostat z přístavu. A plán rychle získal konkrétní podobu: kdyby se Patrii podařilo poškodit natolik, že by se musela několik týdnů opravovat, získali by Židé čas na to, aby se pokusili britský oficiální postoj změnit.
Poškození lodi mělo být navíc záminkou k tomu, aby uprchlíci naskákali z její paluby do vody - tím by se stali trosečníky a úřady by podle mezinárodních konvencí nesměly jejich vstupu na pevninu bránit. A pokud by uprchlíci jednou vstoupili na palestinskou půdu, již by z ní nemohli být podle tehdejších zákonů vypovězeni.
V návaznosti na tento záměr povolalo velení ilegální organizace do Haify Mardora, jehož úkolem bylo propašovat na palubu Patrie bombu a tam ji předat jednomu ze zasvěcených pasažérů, který ji načasuje a ukryje v podpalubí. Mardor se za tímto účelem nechal zaměstnat u přepravní služby, jež dopravovala na loď materiál k nezbytným opravám, a bombu propašoval v pytli s pískem. Jeho kontakt na lodi, kterým byl údajně pasažér jménem Hans Wendel, ji skutečně načasoval a ukryl, jenže první pokus selhal, protože bomba nevybuchla.
Při druhém pokusu dostal Mardor na loď účinnější výbušné zařízení ve vydlabaném kusu dřeva a znovu ho předal Wendelovi. K výbuchu mělo dojít druhý den v devět hodin ráno, kdy se migranti povinně shromažďovali na palubě, aby mohly být prohledány jejich kajuty. Plán počítal s tím, že při explozi budou moci rovnou naskákat do vody. Samotný výbuch neměl loď fatálně poškodit, jen způsobit trhlinu v jejím boku, která by si vyžádala několikatýdenní opravu.
Dne 25. listopadu 1940 v devět hodin ráno bomba opravdu vybuchla. A to byla také poslední věc, která proběhla podle záměru. Všechno ostatní, co následovalo, už bohužel nikdo předem nepředpokládal.
Následovala katastrofa
"Náhle jsem uslyšel temnou dunivou ránu a celá loď se slabě zachvěla. Moje první myšlenka byla, že na nás narazila loď, která dovážela vodu. Anglická policie vydala rozkaz, je to prý letecký poplach! Loď se počala rychle klonit na levý bok a již mnoho lidí skákalo přes palubu. Hrozný křik se rozléhal po lodi a po vodě, nikdo nechápal, že se Patria potápí, a jak rychle!" vzpomínal na následné okamžiky ve svém deníku Karel Spitzer z Třebíče.
Nastala hotová apokalypsa. "Lodě křižovaly vodu všude kolem parníku. Ti, kdo byli výbuchem odhozeni do vody, byli z ní vytahováni do bezpečí. Každý, kdo byl přítomen, od britské policie přes vojáky, Araby, Židy či pracovníky přístavu, se zapojil do záchrany životů. Pracovníci z přístavu se snažili udělat díry do boku lodi, aby se dostali k lidem uvězněným uvnitř. Okénka ale byla příliš malá na to, aby se jimi dospělý člověk vysoukal ven," vzpomínal ve svých pamětech Mardor.
"Loď se stále víc nakláněla na bok a najednou se začaly sunout a přepadávat stoly a židle v bunkru. Elektrická světla zhasla. Poznal jsem, že je zle… Z mezipalubí na palubu byla výška asi čtyři metry. Nikdo však už nemohl nahoru, protože schody byly kolmo nakloněny. Lidé se drželi zábradlí. Ti nahoře nemohli dál a tlačili na ty dole. Začala panika, křik, pláč. Stál jsem u mříže a přemýšlel, co udělám. Věděl jsem, že propadnu-li panice, jsem ztracen. Napadlo mě, že na druhé straně jsou záchody. Snad bych tam mohl skočit do vody. Když jsem otevřel okno, zjistil jsem, že jsem širší než otvor a že se ven nedostanu. Ve vedlejším okénku byla zapresovaná osoba tak, že nemohla ani ven, ani dovnitř. S hrůzou jsem si všiml, že okna, jindy asi 15 metrů nad hladinou, jsou těsně nad vodou," vzpomínal pro server Holocaust.cz na katastrofu Patrie Bedřich Popper, který byl tehdy jedním z uprchlíků na její palubě.
Mardorovi se po chvíli podařilo podle jeho vyprávění přirazit k potápějící se lodi na vlastním člunu a vsoukat se jejím bokem dovnitř. Pak se pokoušel vyprostit lidi ve svém okolí. "Snažil jsem se ze všech sil, abych zachránil těch pár, ke kterým jsem se mohl dostat. Ale hrůzu toho dění raději uchovám jen ve své paměti," uvedl.
Členové Hagany bohužel při plánování nevzali v potaz stáří lodi, které se podepsalo na kvalitě jejího opláštění, navíc po předchozím neúspěchu zřejmě předimenzovali výbušnou nálož. Bomba tak způsobila v lodním kýlu díru třikrát dva metry, tedy podstatně větší, než zamýšleli. Dovnitř se začala hrnout voda. Zkázu pak pravděpodobně dovršilo přetížení paluby spoustou lidí, vinou čehož se loď stala rychle vratkou a během pouhých 16 minut se překotila a potopila.
Vzpomínka zůstává
Při nešťastné události zemřelo 267 lidí a 172 bylo vážně zraněno, mezi nimi i mnozí Češi a Slováci. Přeživší však na ostrov Mauritius již skutečně neodpluli. Britská mandátní správa je poslala do koncentračního tábora Atlit na území Haify v Palestině, kde prošli imigračním procesem, na jehož konci je čekala tak draze vykoupená možnost zůstat v Britském mandátu Palestina.
Osmdesáté výročí tragické události připomene ve středu 25. listopadu pietní akt Vzpomínka na Patrii, který proběhne od 15 hodin na pražském nádraží Bubny. Akcí provede Hanuš Bor, syn jednoho z pamětníků Patrie, v dialogu s režisérem dokumentárního snímku Příběh trosečníků Patrie Pavlem Štinglem. Modlitbu pronese vrchní zemský rabín Karol Sidon. Na místě piety v pražských Holešovicích je také od úterý vystavena symbolická čtrnáctimetrová socha Wooden Cloud (dřevěný mrak) ve tvaru lodi, jejímž autorem je německý sochař Martin Steinert.
V neděli 29. listopadu v 11 hodin se uskuteční také vzpomínková akce na Novém židovském hřbitově. I zde pronese modlitbu Karol Sidon, kromě toho by měli vystoupit studenti Lauderových škol, kteří přednesou tři příběhy těch, co katastrofu lodi Patria přežili. Součástí vzpomínky bude také instalace 267 papírových lodiček, symbolizujících oběti.
21
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
