Výbuch munice v Port Chicago zabil stovky lidí. A navždy změnil americkou armádu

Přístavní město Chicago Port se nachází v Kalifornii na břehu tichomořské Suisunské zátoky. V roce 1944 vyrostlo asi kilometr od města muniční skladiště Port Chicago Naval Magazine, sloužící k zásobování amerických válečných lodí vyplouvajících do Tichomoří. Ke skladišti a na přístavní molo vedla železniční vlečka, po níž vlaky dopravovaly do přístavu torpéda, bomby i hloubkové miny určené k likvidaci nepřátelských ponorek.

Před 75 lety vstoupil svět do jaderné éry. Zahájil ji americký test Trinity

Vyložit tento náklad a přeložit ho na vojenská i zásobovací plavidla bylo převážně úkolem afroamerických vojáků. Jejich segregované jednotky sloužily v armádě zejména jako pomocné síly - byli to kuchaři, údržbáři nebo právě skladníci a nakladači s nevalným a nedostatečným výcvikem. Spojené státy sice jejich služby potřebovaly, současně však tehdejší majoritní společnost nevěřila, že by černí vojáci mohli být stejně efektivní jako bílí. Katastrofa z tragické noci ze 17. na 18. července 1944 se měla stát jednou z událostí, které přinutily armádní velitelství i americkou veřejnost nahlížet na tento problém jinak.

Plný přístav výbušnin

Jedním z vojáků sloužících v docích v Port Chicago byl i William Ross, dnes třiadevadesátiletý černošský veterán, který na osudnou noc loni zavzpomínal v pořadu televize NBC. "Byl jsem v kasárnách, právě jsem vyšel ze sprch. Bylo to asi kilometr od mola, kde jsme z vagónů vykládali munici a překládali ji na válečné lodě," vyprávěl.

Výcvik vojáků, pracujících se smrtelně nebezpečnými výbušninami, byl podle jeho slov zcela nahodilý a nedostatečný, a to jak řadových černých členů mužstva, tak bílých důstojníků. "Nakládali jsme munici na lodě a občas nám projelo hlavou: Nevybuchne to?" vzpomínal Ross. Odpověď na tuto otázku se bohužel dostavila v náhlé a hrozivé podobě.

Bylo kolem desáté večer 17. července 1944 a u překládkového 460 metrů dlouhého mola kotvily ze dvou stran dvě lodi, E. A. Bryan a Quinault Victory. Kromě nich se tam na vlnách pohupoval ještě požární člun pobřežní stráže s pětičlennou posádkou a na molu stál muniční vlak. Všude kolem se pohybovala spousta vojáků, jejichž úkolem bylo přeložit na obě lodi muniční náklad.

Tragédie v Cambridge: hořící vlak mohl rozmetat město, dva muži se obětovali

Loď E. A. Bryan dorazila do doků 13. července ve čtvrt na devět ráno s prázdnými nákladními prostory, ale za to zatížená více než 841 litry těžkého topného oleje v zásobníku C, protože se chystala na cestu do Tichomoří. V deset dopoledne téhož dne ji 98 vojáků z třetí divize začalo nakládat municí.

Po čtyřech dnech nepřetržité nakládky byla loď naložená asi ze 40 procent a v jejích nákladních prostorech bylo uloženo zhruba 4 173 tun munice. V šestnácti železničních vagónech stojících na molu se nacházelo dalších 390 tun výbušnin. 

V inkriminovaných deset večer tak plochu pár stovek čtverečních metrů zaplňoval explozivní materiál o síle odpovídající ekvivalentu 1,8 kilotuny TNT, tedy zhruba jedné desetině síly, jakou měla atomová bomba, která později vybuchla nad Hirošimou.

Přišla exploze

Kolem lodi Quinalt Victoria zatím kmitalo dalších 102 mužů šesté divize, kteří ji měli začít plnit municí o půlnoci. Rovněž tato loď měla v nádržích topný olej, vydávající hořlavý dým. Důstojník, který po desáté odcházel z mola, později uvedl, že si všiml pomalu se otáčejícího lodního šroubu Quinalt Victoria a dále toho, že vojáci z třetí divize mají potíže s vykládkou munice z vagónů, protože do nich byla naskládána příliš natěsno.

Osmnáct minut po desáté se podle pozdějších svědectví ozval od mola zvuk složený z kovově znějícího skřípění a praskání dřeva. Vzápětí na to se ozval první výbuch a na molu začalo hořet. Hlavní exploze však přišla až o pět až sedm vteřin později, kdy vybuchla i munice uložená v obou lodích.

Peklo na Okinawě. Američané umírali po tisících, Japonci využili kamikaze i děti

"Bylo to jako zemětřesení. Kasárna se roztřásla, okna se vysypala a tlaková vlna mi vrazila jejich střepy do nohou," popisoval tento výbuch Ross, který jej zažil v kilometr vzdálených vojenských ubikacích.

Pilot armádního letectva prolétající danou oblastí později ohlásil, že spatřil ohnivou kouli o průměru asi 4,8 kilometru. Výbuch vymrštil kusy rozpáleného kovu a žhnoucích výbušnin až do výšky 1700 metrů.

Exploze zcela zničila loď E. A. Bryan a loď Quinalt Victoria rozervala na několik částí, které se rozletěly více směry - kus lodi exploze vyhodila z vody na břeh, záď dopadla na hladinu obrácená vzhůru nohama o 150 metrů dál, než kde byla původně. Požární člun pobřežní stráže vyletěl 180 metrů vysoko a po dopadu se potopil. Molo se všemi vagóny, lokomotivou, kolejemi, nákladem i s lidmi výbuch úplně zdevastoval. 

"Všichni jsme se rozběhli ven, ale každý utíkal jiným směrem. Nevěděli jsme vůbec, kam sakra máme běžet, ani co se vlastně stalo," vyprávěl Ross.

Když se po explozi usadil prach a otřesené velení začalo sčítat ztráty, ukázalo se, že výbuch si vyžádal životy 320 lidí. Jen 51 z nich se podařilo identifikovat. Dalších 390 lidí bylo zraněno.

Neslýchaná zvěrstva. Při bitvě o Manilu byli Japonci jako utržení ze řetězu

Dřevěné molo se proměnilo v hromadu třísek, dvě válečné lodi byly roztrhány na kusy a nákladní muniční vlak připomínal hromádku zmačkaných plechovek od koly. Celý přístav byl posetý troskami a bohužel i rozervanými částmi lidských těl. Byla to další krutá ukázka toho, jakou sílu může mít explozivní materiál.

Výbuch vedl ke vzpouře

Ross, který nevěděl v oněch osudných chvílích, co přesně dělá, běžel, dokud se nezhroutil do příkopu. Tam ho později našli a odvedli do nemocnice, v níž strávil čtyři dny. A katastrofa konečně zaměřila pozornost na osudy segregovaných afroamerických jednotek americké armády. Nejenom proto, že náhle vyšlo najevo, že tito špatně a nedostatečně vyškolení vojáci byli zařazeni na jedno z nejnebezpečnějších pracovních míst - ale také kvůli tomu, co přišlo po výbuchu.

Týden po tragédii shromáždili důstojníci všechny muže, kteří přežili výbuch, a nařídili jim, aby se hlásili v nedalekých loděnicích na ostrově Mare, kde měli obnovit nakládku munice na lodě.

Monstra z Německa. Střely V-1 za války zabíjely především v Londýně

Muži zůstali v šoku. Nejenže nedostali na zotavenou žádnou dovolenou, jež se podle tradic americké armády udělovala vojákům, kteří přežili vážný incident nebo se stali svědky smrti většího počtu spolubojovníků, ale navíc měli pokračovat v riskantní činnosti, která stála řadu jejich kamarádů život. Napětí ještě přiostřila skutečnost, že několik bílých důstojníků dovolenou dostalo - zatímco řadoví vojáci, na něž velení udělalo dlouhý nos, byli převážně černí.

Přeživší členové mužstva tak odmítli rozkaz splnit, za což si padesát z nich vysloužilo obvinění ze vzpoury. Všech padesát bylo tmavé pleti. "Postavit je před soud byla naprostá nespravedlnost. Neudělali nic než to, že zastavili práci, která je ohrožovala," uvedl spisovatel Robert Allen, autor knihy "Vzpoura v Port Chicago". 

Mezi "vzbouřenci", kteří odmítli pokračovat v práci, byl zpočátku i Ross. Nakonec jej však přesvědčil vojenský kaplan, který mu slíbil, že zúčastní-li se na ostrově nakládky, bude moci brzy vyplout na moře na palubě válečné lodi. Ross ho poslechl, čímž se vyhnul soudu pro vzpouru, ale nijak se nezbavil své hrůzy z práce, kterou měl dělat.

"Když se to dozvěděla moje matka, proplakala celý den," vzpomínal na chvíle, kdy se rozhodl vrátit zpět k nebezpečným muničním přepravkám.

Před 75 lety Japonci vyslali další smrtící zbraň: kamikaze, piloty bez slitování

Všech padesát vojáků, kteří se dostali před soud, bylo odsouzeno za vzpouru k dlouhým vězeňským trestům v souhrnné délce asi 15 let. Na svobodu se však dostali krátce po skončení druhé světové války. A z vězení se vraceli do vojenského světa, který se mezitím změnil - a začal rasovou segregaci bourat.

"Černí vojáci to netušili, ale jejich stávka v Port Chicago sehrála zásadní roli ve zrušení rasové segregace v americkém námořnictvu a posléze i v dalších složkách americké armády," uzavřel Allen.