Bývalí horníci: Škola z „baně“ je devizou pro zaměstnavatele!

„Staříčský závodní Jura je závodním v břidlicovém dole, parťák z úseku příprav Peťa střelmistrem v lomu, technik z odboru plánování a řízení údržby Vlastík mistrem v automobilce, zástupce vedoucího rubáňového úseku René podniká ve stavebnictví…“ líčí Otmar v kanceláři vedoucího výroby betonárky Cemex v Bašce na Frýdecko-Místecku.

Lodí jezdí v ČR výrazně méně, o české šífáky je však zájem v cizině

Kamarádi, jež zmiňuje (a s nimiž se stále setkává mimopracovně u piva), patří k jeho bývalým kolegům ze šachet Staříč a Chlebovice. Kde trávil Otmar dvacet let života. „Byl jsem ale i na Paskově, hned po vyučení horníkem-mechanizátorem v Ostravě. Od obyčejného havíře jsem si posléze prošel řadou postů. Až po vedoucího úseku příprav,“ upřesňuje.

Celou dobu na šachtě dělal Otmar na čelbách, pracovištích příprav, kde chystají chodby pro budoucí porubní kapacity. Svého času měl pod sebou jako vedoucí úseku až šest kolektivů. Každý v průměru s pětadvaceti raziči.

Ač na šachtě, o uhlí nezavadí

„Teď jsem vedoucím výroby betonáren a mám tady desetkrát méně lidí. Ale pole působnosti se mi zvětšilo na celý náš kraj,“ konstatuje. Petr z opačné části ostravsko-karvinského černouhelného revíru je ve fáračkách s helmou, lampou (spíše už outdoorovou než typicky důlní), sebezáchranným přístrojem a interferometrem (detektorem důlních plynů) v práci pořád. Ač na šachtě Jeremenko v Ostravě-Vítkovicích, o uhlí nezavadí.

„Čerpáme důlní vody a staráme se o údržbu důlních děl,“ uvádí k nynější práci. Obnáší to však fárání a dodržování náležitých báňských předpisů. „Hornickou činnost zde ve smyslu zákonů a vyhlášek vykonáváme nadále. Máme i vlastní záchranáře,“ říká Petr, jenž je v odštěpném závodě ODRA státního podniku DIAMO vedoucím důlní dopravy. V dopravě se pohybuje od nástupu do „havírny“ počátkem 80. let minulého století.

Prach, špína, mrtvá krajina. Z uhelných lomů v ČR má vzniknout malé moře

„Hornickou průmyslovku v Ostravě jsem sice studoval, ovšem jen všeobecné strojírenství, vůbec o šachtě nepřemýšlel, pak jsem se ale musel ženit… a kdo jiný tehdy nabízel byt i slušné výdělky? A nemusel jsi na vojnu,“ míní Petr. Vzpomíná na doly Fučík 5 (Žofie) i Fučík 1 (Pokrok). Jeho dnešní spolupracovníci naopak na Švermu, Hlubinu, Vítězný únor. „Starým horníkům šachta prostě přirostla k srdci! Poznali jsme tam všichni spoustu dobrých lidí a na ty se dá furt spolehnout,“ uzavírá Petr.

Otmar dodává, že značnou devizou chlapů z „baně“ jsou pro potenciální nové zaměstnavatele jejich pracovní návyky: „Horník je naučený robit bez vykecávání a odmlouvání. Nedělá vydupy, třeba s nemocenskýma.“