V druhé polovině 19. století se pražští němečtí divadelníci cítili víc a víc jako nechtění sousedé. Na jedné straně sledovali snahy o vznik českého Národního divadla, na druhé straně jim „jejich“ budova padala na hlavu. Neudržované Královské zemské německé divadlo (dnešní Stavovské) působilo jako divadlo předměstské, a rozhodně ne jako blyštivý vývěsní štít německé divadelní kultury v Praze. Navíc si budovu na Ovocném trhu museli pronajímat.

Infografika

Čtvrtého února 1883 byl proto ustaven Německý divadelní spolek, jehož cílem bylo v prvé řadě nashromáždit finanční prostředky. Podobně jako u Čechů přispívali drobní dárci i bohatí sponzoři. A také bylo třeba najít pro reprezentativní budovu vhodné místo. Oko Němcům padlo na dřevěnou arénu na pomezí Vinohrad a Nového Města. Novoměstské divadlo mělo nejlepší roky za sebou, úřady se po požáru Národního divadla na dřevostavbu dívaly s despektem a dědicové nevěděli, jak dál.

Rozhodli se ho prodat a pozemky s divadlem získal továrník Alexander Richter, který budovu zbořil a mohla se začít stavět nová.

Za 20 měsíců postaveno

Do práce se pustila vídeňská firma architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, tvůrců celé řady divadelních budov na území rakousko-uherské monarchie (Karlovy Vary, Brno, Liberec či Bratislava). Na projektu se podílel rovněž architekt vídeňského Burg- theatru Karl Hasenauer. Za dvacet měsíců bylo hotovo.

Do hlediště se vešlo skoro dva tisíce diváků, 500 z nich k stání. Poprvé sledovali 5. ledna 1888 operu Richarda Wagnera Mistři pěvci Norimberští. O čtyři dny později přišel na řadu Beethoven a jeho Fidelio.

Jak se později ukázalo, Praha získala operní scénu mezinárodního významu, dramaturgie se nebála dávat šanci soudobým operním dílům. Na scéně dirigovali Alexander Zemlinsky i Gustav Mahler, zpíval Enrico Caruso a ve světových premiérách se uváděla díla Schönbergova, Weisova, Křenkova nebo Martinů.

Milníkem se stal rok 1920. Dva roky po vzniku Československa se Češi rozhodli, že Němce tolerovali dost dlouhou dobu, a v celé zemi propukla protiněmecká kampaň. „Šestnáctý listopad byl v Praze dnem protiněmeckých demonstrací. Lidé dobyli redakce pražských německých novin, Německý dům na Příkopech, spolkové budovy pražských Němců a ostatní „nečeské“ instituce. Okolo druhé hodiny odpoledne dav pronikl i do Stavovského divadla. Malá část vybavení byla zničena, žádosti, aby byl dům podpálen, však nebyly vyslyšeny. Herci povolaní z Národního pak slavnostně převzali dům do své prozatímní správy,“ píše historik Pavel Kosatík.

Šéfinspektor Dreyfus na scéně

Němcům tak zůstala jedna divadelní budova, která jim vydžela dalších 18 let.

Vedle opery přinášelo Nové německé divadlo divákům i činoherní inscenace. Mimochodem s divadlem tu začínal jistý Herbert Lom, herec, kterého zná česká veřejnost jako šéfinspektora Dreyfuse ze série filmů o Růžovém panterovi. K Novému německému divadlu měla budoucí londýnská divadelní hvězda blízko Lomův otec pro scénu tisknul programy a plakáty.

Rekonstrukce Státní opery Praha:

Po Mnichovské dohodě skončil repertoárový provoz divadla. Kvůli židovskému původu se řada umělců vydala za hranice, další naopak jako členové Sudetoněmecké strany odešli do obsazeného pohraničí i samotného Německa.

InfografikaZmizeli židovští donátoři, zastavil se tok dotací od státu. Spolek nakonec produkci zastavil a vyjednával o prodeji divadla Československu. To už nestihl, přišla okupace a Německo si divadlo přisvojilo zadarmo.

Od března 1939 scénu využívala NSDAP ke svým akcím, a pokud už se tu kdy hrálo divadlo, šlo o hostující německé soubory.

Německá stopa byla definitivně vymazána v roce 1945. Němci byli vyhnáni, židovští umělci buď mrtví, nebo v emigraci a o slovo se přihlásila nová generace. Vzniklo Divadlo 5. května s operním i činoherním souborem.

Základ činoherního souboru tvořili herci z holešovické Uranie. Uměleckým vedoucím opery byl zpočátku Alois Hába, později vystřídaný Václavem Kašlíkem, působícím současně i jako režisér a dirigent.

Když se však Ústřední rada odborů, která scénu zřizovala, v roce 1946 divadla vzdala, bylo jasné, že samostatnost Divadla 5. května nepotrvá dlouho.

V roce 1948 divadlo zaniklo, herci se rozprchli do jiných pražských scén a činohra zanikla. Opera pak byla začleněna do Národního divadla jako jeho třetí scéna.

Přejmenované Smetanovo divadlo se zaměřilo na operu a balet zároveň se chystalo na rekonstrukci, která začala v souvislosti se stavbou metra a budovy parlamentu a podzemních garáží. Mimo provoz byla budova od roku 1967 do roku 1973.

Díky svému velkému jevišti a kapacitě přes tisíc míst sloužilo divadlo i jako scéna pro hostující významné soubory ze zahraničí. Objevilo se tu Velké divadlo z Moskvy nebo Vídeňská státní opera s tehdejší sólistkou Editou Gruberovou.

Z Národního pryč a zase zpátky

Listopad 1989 přinesl prostor po emancipaci. Boj o samostatnost se završil 1. dubna 1992, kdy vznikla Státní opera Praha. Za 20 let bude ale vše zase jinak.

Tehdy začala transformace, která jediný operní dům na světě, stojící na dálnici, vrátila do náruče Národního divadla.

Součástí největší divadelní instituce je Státní opera dodnes a má čerstvě za sebou nákladnou rekonstrukci, která trvala takřka tři roky a stála 1,3 miliardy korun. Divadlo dostalo například nové jevištní technologie či moderní zkušebny. Opravu mají za sebou baletní, orchestrální i sborový sál a zázemí umělců.

Výtvarník Martin Černý vytvořil podle staré černobílé fotografie repliku původní opony Eduarda Veitha, která roku 1945 zmizela bůhvíkam. 132 let od otevření, 5. ledna 2020, začala další etapa života budovy a hlavně umělců v ní. Koncertem v režii Alice Nellis a za dirigentského vedení hudebního ředitele Karl-Heinze Steffense byla Státní opera znovu otevřena.