"Vydali jsme se jejich cestou a připomněli si vše krátkou trasou. V rámci dodržování opatření, tedy v rouškách, v malém počtu a s dodržením rozestupů, vše podle pravidel," říká Milena Městecká, která vzpomínkové pochody po stopách transportů již několikátým rokem organizuje.

Ustašovci popravují Srby a Židy v táboře Jasenovac jako součást genocidy srbského národa
Dozorci soutěžili, kdo zabije víc vězňů. Vyhrál "král podřezávačů hrdel"

Pochod smrti vyšel 15. února 1945 z pracovního tábora v Zimné, který byl jednou z desítek poboček nacistického tábora v Sovích horách. Po třech dnech pochodu, během kterých čekalo vězně každodenně více než dvě desítky kilometrů ve dvaceti stupňovém mrazu horským terénem, dorazil transport do Choustníkova Hradiště.V nedostatečném ošacení, o hladu, žízni, v mrazu a za všudypřítomného bití od esesáků.

Pochod v pětistupech 

"Umírali po desítkách na vyčerpanost a slabost. Slabé vězně stříleli a dobíjeli. Svědci vypovídali o pochodu v pětistupech. Nocovali postupně v polském Mieroszówě a na našem území, tehdy v Němci okupovaném pohraničí, ve Chvalči, v Poříčí u Trutnova a v Trutnově. Kolik přesně jich bylo nevíme, většina těl nikdy nebyla a nebude nalezena," popisuje Milena Městecká.

V Trutnově naložili nacisté část vězňů do vagónů transportu, který mířil do koncentračního tábora Flossenbürg. Další tisíce vězňů pokračovaly v pochodu do Choustníkova Hradiště, kam došli v neděli 18. února 1945. "Zde nocovali na dvou místech - na statku Rýcholka, u kterého byl po válce nalezen hrob jedné oběti pochodu smrti. Druhá kolona vězňů se skončila v budově pivovaru. Na obou místech museli vězňů přečkat noc jen v sedě nebo dokonce ve stoje, a to hned dvakrát," pokračuje organizátorka vzpomínkového pochodu.

Na táboře u Potštejna v roce 1949 Karel složil skautský slib, na snímku ve spodní řadě druhý zprava.
Přátelství našel až ve skautu. Z oblíbeného vedoucího se ale vyklubal „estébák“

Následující den, v pondělí hnali nacisté vězně do Jaroměře, kde měli být naloženi do transportu do Flossenbürgu. Státní ministr a velitel SS a policie Protektorátu Čechy a Morava K. H. Frank však zasáhl a nařídil vrátit vězně zpátky do Trutnova. V Choustníkově Hradišti, kde vrácený transport opět nocoval, nastalo vraždění vězňů.

"SS stráže vyzvali ty, kdo jsou nemocní a slabí, aby vystoupili s tím, že je povezou na povozech. Pak je u lesa nemilosrdně povraždili. Povozy pak byly mrtvoly dovezeny dále k místu zahrabání. O převozu vězňů k popravě i pohřbení vypovědělo mnoho svědků, kteří zaslechli i střílení. Němečtí civilisté pomáhali a nemilosrdně vraceli k popravě i jednotlivé uprchlé vězně," popisuje detaily tragických událostí Milena Městecká.

Pomník a informační cedule 

Oběti bezuzdného vraždění jsou dnes pochovány na hřbitově. Místa původních hromadných hrobů připomíná pomník a informační cedule. Dohromady nacisti v Choustníkově Hradišti povraždili za necelé dva dny přes dvě stovky vězňů. Ne všechny oběti masakrů byli dosud identifikovány. Podle Mileny Městecké je reálná šance, že se mrtvým podaří dát jména.

František Schnurmacher a jeho žena Vally po promoci jejich dcery Heleny.
Přežil peklo Osvětimi. Zachránila ho injekce s mlékem, stanul i před Mengelem

"U poloviny obětí byla nalezena vězeňská čísla. Historická dokumentace velmi pokročila, už v 70. letech byla podle nich určována jména obětí. Již nyní známe z dostupných dokumentů potenciální jména více než 20 vězňů, která se spolu s ostatními čísly pokusíme verifikovat v pomocí památníku KT Gross-Rosen v Polsku," věří badatelka, která má na kontě publikaci o pochodech smrti.

Historikům, kteří pátrají po jménech povražděných vězňů, pomohly poválečné exhumace hromadných hrobů. "Proto přesně víme, kde byly hroby nalezeny, kolik v nich bylo obětí a jak byly zavražděny. Ve velké většině to bylo násilnou smrtí, lebka nesla známky proražení a průstřelu, těla, či zbytky těl, známky podvýživy a vysílení. Vypovídají o tom také desítky svědectví a pečlivá poválečné vyšetřování," dodává Milena Městecká.