Kliknutím zvětšíteMuzikant z Loun, služebná z Hodonínska, zemědělský dělník z Břeclavska. Mladí lidé, muži, ženy i děti. Chudí s vidinou šance na lepší život vyráželi na strastiplnou anabázi přes půl světa. Mířili do země, která je vítala, a napsali příběh, jenž dnes připomíná, že i Češi a Moravané byli v historii součástí migračních vln.
Tato se zrodila před sto lety, kdy se oči mnohých začaly upírat místo Spojených států jižněji – k Argentině. „Naše republika vrhla v letech poválečných 1922 až 1930 na břeh jižní Ameriky přes čtyřicet tisíc lidí (asi polovina pocházela z východní části Československa – pozn. redakce),“ uváděl tehdejší diplomat a historik Vlastimil Kybal.
Emigranti šli legální cestou, úřady jim vydaly vystěhovalecké pasy. V Argentině je ale nečekaly sociální jistoty, nýbrž tvrdá práce a těžké životní podmínky v horkém klimatu. Tedy pokud se nechali zlákat k farmaření, což udělala asi polovina z nich.
Latinskoamerická země nabízela novým osadníkům už před první světovou válkou miliony hektarů volné půdy na pampách. K poslednímu přistěhovaleckému boomu přispělo ochlazení imigrace do Spojených států, kde v roce 1921 přijali takzvaný kvótový zákon a o tři roky později se tam kvóta pro Československo snížila pouze na 3073 přistěhovalců ročně.
Útěk před krizí
A proč vůbec část mladých lidí chtěla pryč? Historikové zdůvodňují opouštění Československa v jeho prvních samostatných letech ekonomickými a demografickými důvody. Podle sčítání lidu z roku 1921 počet obyvatel třeba na Břeclavsku výrazně stoupal. Navíc se zvýšil počet nezaměstnaných a na konci roku 1921 první republiku zasáhla hospodářská krize trvající asi dva roky.
Přitom měli lidé zprávy o zajímavých možnostech právě v Argentině. Pocházely od agentů lodních společností i příbuzných a známých, kteří tam již žili a psali domů dopisy.
Už v roce 1913 totiž založily v severní argentinské provincii Chaco rodiny Petra Šašvaty z jihomoravských Velkých Bílovic a Jana Novotného ze Svinné u Litomyšle novou zemědělskou kolonii. Z malé osady pak vyrostlo město Presidencia Roque Sáenz Peña.
Zaměřili se na pěstování oro blanco – bílého zlata, jak se přezdívalo bavlně. Lokalita se pak stala po pauze ve válečných letech jedním z hlavních cílů československých přistěhovalců do Argentiny.
Nyní má město Sáenz Peña zhruba devadesát tisíc obyvatel. Dodnes tam žijí potomci krajanů a s městem Velké Bílovice mají partnerské vztahy.
Díky na internetu dostupným meziválečným seznamům pasažérů lodí vyplouvajících z německých Brém a Hamburku lidé navíc i dnes hledají stopy předků, kteří kdysi zakotvili v Buenos Aires.
Příběhy krajanů
Třeba svobodný zemědělec Josef Šašvata, také z Velkých Bílovic, v Brémách nastoupil na loď Gotha mířící k břehům Argentiny 16. června 1923. Bylo mu třiadvacet let. Plavba lodí ze severoněmeckých přístavů do Buenos Aires tehdy trvala asi tři týdny.
Na stravu v podpalubí třetí třídy reptali jihomoravští vystěhovalci ještě ve třicátých letech. „Jídlo nestojí za nic. Je ho dost, ale konzervované maso nemá chuť, víno smrdí,“ svěřil se jednomu zpravodajci Alois Tesař z Hustopečska. Ten vyplul z Hamburku na zánovní zaoceánské lodi Alcantara o kapacitě asi 1400 pasažérů. Cestující jiných společností si naopak pochvalovali, že mohli u stolu k obědu vypít i tři litry vína.
Československá příručka vystěhovalcům za prací radila nastoupit cestu nejlépe začátkem listopadu. V prosinci totiž mohli najít práci při argentinských žních.
Josef Šašvata měl ale z hlavního města namířeno k příbuzným na sever do provincie Chaco. Čekalo ho tedy dalších zhruba tisíc kilometrů vnitrozemím. Tam nejdříve pracoval na farmě u svého strýce Josefa Osičky, než si nastřádal peníze na své vlastní hospodářství – takzvanou čakru.
Tvrdé podmínky
Zvlášť první Čechoslováci na pampách museli přetrpět v létě čtyřicetistupňová vedra, kopání studen, dřinu s klučením lesa, úpravy pozemků a trable kvůli dlouhým vzdálenostem bez pořádné infrastruktury a služeb.
Na přelomu 1922 a 1923 jim navíc úrodu poničily nájezdy kobylek a jejich larvy. Zemědělci v Chacu jim říkali langusty. „Tehdy pod tou havětí zmizelo všechno. Byly jich miliony. Všichni kolonisté, kteří tu byli první rok, se z toho málem pomátli a vraceli se do Evropy,“ líčil jeden z přistěhovalců v kolonii Sáenz Peña.
Plochy oseté bavlníkem se přesto rozrůstaly a s navýšením ceny bavlny se farmářům začalo dařit. Nejúspěšnější bohatli, rozšiřovali čakry třeba na tři sta hektarů a zvali do Argentiny další krajany z Československa.
Na stavbách i v kuchyni
Ne všichni se ovšem stali rolníky. Někteří v Argentině pracovali i na stavbách, ženy pak jako služebné či kuchařky. Například Jan Doležal z Čejkovic na Hodonínsku se měl dokonce stát vyhlášeným lovcem na pampách planiny Grand Chaco.
Tečku za hromadnější imigrací nakonec udělala celosvětová hospodářská krize. Zhoršily se podmínky, podražilo vízum a Československý ústav zahraniční v roce 1931 radil do Argentiny vůbec neodjíždět.
„Situace pro nové přistěhovalce je kritická,“ upozorňovalo i ministerstvo sociální péče. Argentinské legislativní zpřísnění přijetí přistěhovalců ve třicátých letech postupně ještě omezilo imigraci. Mnozí Čechoslováci se začali dokonce z Argentiny vracet. Další vlna návratů do Československa pak přišla ještě po druhé světové válce.
21
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
