Na obě takové situace vzpomíná i Ladislav Hendrych z Benešova. Krátce před vstupem bratrských armád se s rodinou rekreoval u moře.
Samozřejmě, že to ani v tehdy už trochu uvolněné atmosféře Pražského jara době nemohla být francouzská riviéra, ale dovolenková klasika – Bulharsko.

„Že se něco děje, nám bylo jasné z chování lidí. Bylo to asi týden před invazí a Bulhaři už tehdy nechtěli brát české koruny," vzpomíná.
V roce 1968 pracoval jako řidič autobusu a na linku vyjížděl z nyní už neexistujícího nádraží Praha Pankrác.

„Právě tam nám z tiskáren vozili noviny a letáky a my je pak rozváželi dál na venkov, kde o událostech v Praze moc nevěděli," připomíná situaci z léta před 44 roky.

„Taková legrace to zase nebyla. Na všech výpadovkách z Prahy tehdy stály po zuby ozbrojené ruské vojenské hlídky a kontrolovaly všechny vozy, které z hlavního města vyjížděly. Letáky jsem si schoval pod potah sedačky a pak je rozdal v cílové stanici. Tehdy jsem jezdil na lince Praha – Jílové – Neveklov. Jednomu cestujícímu našli Rusové v tašce místo letáků šišku salámu a samozřejmě ji zabavili také," řekl pamětník.

Ale osmašedesátý přinesl i dramatičtější okamžiky. Naříklad, když si před dům Ladislava Hendrycha stoupl na celý měsíc stoupl tank.

„Obrněnec stál při výjezdu z Benešova na Týnec vpravo před křižovatkou na silnici E55. Nyní tam stojí bytovka, ale tehdy tam bylo místo. Tank mířil hlavní přímo na náš dům. Nebyl to vůbec dobrý pocit," zavzpomínal Hendrych.

Ale na Benešovsku se odehrály mnohem větší a smutnější příběhy. A umírali při nich lidé.

Než stačily staré Dolní Kralovice pohltit vody Želivky tehdy budované sypané přehradní hráze Švihov, dorazili do zemědělského městečka Rusové. Jejich přítomnost si vyžádala dva lidské životy. Stalo se to už během prvních hodin okupace, ve středu 21. srpna 1968.

Jak dokládá publikace Oběti okupace, Československo 21. 8. – 31. 12. 1968, vydaná Ústavem pro studium totalitních režimů v roce 2008, zahynuli při incidentu tehdy dvaašedesátiletý Josef Bulík a třiasedmdesátiletá Božena Veselá.

Vše se odehrálo velice rychle a oba lidé neměli nejmenší šanci neštěstí uniknout.

Božena Veselá pracovala v trafice, kterou získal její manžel po té, co během první světové války utrpěl zranění, kvůli němuž byl trvale upoutaný k invalidnímu vozíku. V trafice právě proto nebyl schopen samostatně obsluhovat, proto tam prodávala jeho žena. A pokračovala v tom i po odchodu do důchodu a ovdovění. Žena si přivydělávala k důchodu nejen prodejem v trafice, ale vyráběla i umělé květiny, pletla síťové tašky a rybářské sítě.

Do své trafiky stojící u zatáčky na kralovický most často brávala svoji tehdy čtyřletou vnučku. V den smrti Boženy Veselé, 21. srpna 1968, už brzy od rána projížděly Dolními Kralovicemi směrem na Prahu dlouhé sovětské kolony. Její snacha jí přišla přemluvit, aby zavřela a šla raději domů. To paní Veselá odmítla, protože nechtěla zklamat své zákazníky.

Snacha domů odvedla alespoň malou vnučku, čímž jí zachránila život. Před polednem se z dlouhého a poměrně ostrého kopce směrem od Bezděkova přiřítil sovětský tank. Jeho řidič viděl, že nemůže projet ostrou levotočivou zatáčku na most a před sebou má dům. Strhl proto svůj stroj doprava, kde stála trafika paní Veselé. Obrněnec dřevěnou stavbu doslova rozdrtil a rozmetal její trosky po okolí. Božena Veselá i její zcela náhodný zákazník Josef Bulík pod pásy tanku na místě zahynuli.

Sovětský tank se na místě nehody nějakou dobu zdržel. Jeho velmi mladý řidič utrpěl šok a plakal. Tvrdil, že mu v prudkém kopci selhaly brzdy a manévrem doprava do svahu chtěl svůj tank zastavit. Trafiku prý v té rychlosti přehlédl. Tank pak odjel pryč. Jestli za jeho řízení usedl viník nehody, není známo. Nenašel se jediný doklad o tom, že by byl vyšetřován nebo potrestán. Celá událost místní občany pobouřila a na pohřbu se sešlo mnoho lidí.

Božena Veselá nemá žádnou pamětní desku, protože obec Dolní Kralovice zanikla ve vodách přehrady Švihov.

Při nehodě s vozidlem sovětské armády zemřeli také Luděk Pokorný, Martin Vonka a Luděk Hájek, mladí muži ve věku 22 až 25 let. Všichni tři zahynuli na přeložce státní silnice v Benešově v osobním automobilu. Kolem osmé hodiny večerní, v pondělí 2. září vůz najel v plné rychlosti zezadu do odstaveného sovětského trajleru. Řidič auta, který podle vyšetřování Veřejné bezpečnosti nehodu zavinil, se při kolizi těžce zranil.

Stejný osud potkal v neděli 20. října také čtyřiadvacetiletého Jan Kakose narozeného v Benešově, traktoristu JZD Domašín.

Cestou na motocyklu, na dostihy předjížděl na silnici mezi obcemi Obora a Višňová na Příbramsku kolonu sovětských nákladních vozidel.
Na vrcholu stoupání však v protisměru vyjela další sovětská kolona. Jan Kakos se chtěl zařadit opět mezi nákladní vozidla ve svém pruhu, ale o jedno z nich zachytil a havaroval. Zemřel při převozu do nemocnice. Jeho spolujezdkyně se těžce zranila.