Poznámka autora: Policistům jsem připadal podezřelý

Rutinní fotografování špatně parkujících automobilů na benešovském náměstí mělo ve čtvrtek překvapivou dohru. Udělal jsme pár snímků, foťáček schoval  a zamířil do blízkého peněžního ústavu k bankomatu vybrat peníze na nákup uzených makrel na valnou hromadu hasičského okrsku, v němž působí 300 „dobráků“,  kterou coby starosta  chystám.  

Přede mnou čekalo několik lidí. Připravil jsem si kartu a čekal, až se fronta pohne. Do vestibulu vešlo několik dalších osob. Tak jsem poodstoupil stranou, aby mohly projít. V tom mě docela těsně obestoupili tři muži.

Napadlo mě, že mi budou  něco  vnucovat.  Kradené hodinky nebo jinou čórku. Případně mi pod nějakou pohrůžkou seberou připravenou platební kartu. „Můžu se vás zeptat, proč jste fotografoval banku?“ zeptal se nejstarší z nich a souběžně mi ukázal služební průkaz Policie ČR. „Banku ne, ale těch několik aut, která stojí na zákazu zastavení,“ odvětil jsem. „Můžete mi ukázat občanský průkaz?“ požádal. Vyhrabal jsem z bundy občanku. Policista v civilu si jí rozvážně prohlížel. Ti další  dva se mezitím také legitimovali.

„Co děláte v Benešově, když jste z Příbramska?“ zajímal se polda. „Dělám. V Benešovském deníku a ty fotografie použiji  do sobotních novin na stranu dvě. Do pátečních novin se už nevejdou,“ nadhodil  jsem.

„Já vás vlastně znám!“ pousmál se policista. „S vámi jsem pro Deník absolvoval rozhovor. Ale to jste měl delší rozcuchané vlasy,“ dodal. 

Stále nevím. Makovice mi šrotuje, kdo to proti mě vlastně stojí? Heuréka. „Už vím. Vy jste z …šína,“ zajásal jsem, že mi paměť naskočila.

S oním policistou ze specializované složky středočeské policie, který byl tehdy oplácanější a měl o pár kilo navíc ( proto jsem ho hned nepoznal) jsem skutečně před třemi lety uskutečnil rozhovor na webové stránky a do novin.

A proč po mě poldové šli? Projížděli v civilní Octavii náměstím a všimli si podivného individua, které nenápadně fotí okolí spořitelny. „Tipař!“ napadlo je.  Zastavili, vystoupili z auta a sledovali mě. A když jsem vlezl dovnitř, měli jasno. „Jdeme na něj! “ zavelel vedoucí zájezdu.

Před několika dny totiž stejný peněžní ústav čelil anonymní výhrůžce, kterou právě policisté, s nimiž jsme se  poté u kafe a čaje  zpětně  příhodě  společně zasmáli, prověřovali.

ladislav.jerie@denik.cz