Proč je shazování těch posledních kil často to nejtěžší na celém hubnutí? Podle vědců existují dva základní důvody: prvním je to, že se snižující se hmotností klesá i potřeba energetického příjmu. K tomuto "zpomalení metabolismu" dochází proto, že na udržení a pohyb lehčího těla stačí méně kalorií.

Hubnutí má brzdu

Objem kalorického výdeje v závislosti na hmotnosti umí věda poměrně přesně určit: například, pokud by chtěl 174 centimetrů vysoký, středně aktivní pětačtyřicetiletý muž vážící 90 kilogramů shodit během půl roku 15 kilogramů, musel by snížit svůj denní příjem kalorií z 3200 na 2270 kcal (jedna kcal neboli kilokalorie se rovná tisíci kalorií).

Pokud by se stravy s kalorickou hodnotou 2270 kcal držel během celého půlroku, shodil by během prvních pěti měsíců v průměru 2,6 kilogramu měsíčně a v posledním měsíci 1,8 kilogramu. Pak by musel jíst zhruba 2780 kcal denně, aby si udržel výslednou hmotnost 75 kilogramů.

Druhým důvodem, proč je hubnutí během postupujícího času stále obtížnější, je to, že je provází zvýšená chuť k jídlu. To má "na svědomí" hormon leptin, který našemu mozku sděluje, kolik tuku je uloženo v našem těle. Při vyšším množství uloženého tuku leptinu přibývá, což snižuje chuť k jídlu. Když ale začneme o tělesný tuk přicházet, leptinová "brzda" se uvolní a začneme pociťovat větší hlad.

Tyto dva důvody tělesnou hmotnost dlouhodobě stabilizují, v krátkém časovém horizontu se však projevují jen nepatrně. Namísto nich dominuje naší chuti k jídlu to, kdy a jak dlouho jsme jedli naposledy a jak syti se po posledním jídle cítíme. Hlad máme ve chvíli, kdy náš žaludek oznámí mozku, že je zcela nebo téměř prázdný.

Pizzy sníme více než jablek

Protože však žaludek dokáže pojmout více kalorií, než kolik jich dokážeme vydat, vedou nás jeho signály občas k přejídání. Jíst jsme schopni vlastně kdykoli, a to i nad úroveň sytosti. Potvrdila to i nedávná studie, jejíž účastníci byli v jednom případě vyzváni, aby si dali k obědu pizzu a jedli, dokud se nebudou cítit sytí, v druhém, aby jí snědli, co nejvíce můžou - ukázalo se, že k pocitu sytosti potřebovali v průměru 1580 kcal, avšak při výzvě: "Snězte, co můžete" byli schopni spořádat dvakrát tolik.

Sytost určuje částečně to, kolik jídlo obsahuje tuku, uhlohydrátů a bílkovin, a částečně celkový objem toho, co sníme. Pokud jídlo obsahuje například více vlákniny, je sytější - proto je těžké přejídat se objemnými jídly, jako je ovoce nebo zelenina.

Kdyby se tedy účastníkům studie podávala namísto pizzy jablka, nesnědli by jich ani 1580 kcal, natož dvakrát tolik. Koncetrace kalorií v jablkách je pouhých 50 kcal na 100 gramů, takže by jich museli sníst přes tři kila, aby dosáhli kalorického příjmu 1580 kcal. Pizza má na proti tomu ve svých 100 gramech kolem 280 kcal, tedy více než pětinásobek energetické hodnoty jablek. Přičemž sytost z jedné kalorie je vyšší u těch potravin, jež mají menší energetickou hodnotu. Pokud bychom tedy snědli takové množství jablek a pizzy, abychom z obou získali stejný kalorický příjem, cítili bychom se sytější po snězení jablek než pizzy.

Obecně navíc platí, že jídla s vysokou energetickou hodnotou se nám zdají chutnější, pravděpodobně proto, že z biologického hlediska představují cenný zdroj energie. 

Důsledkem všech těchto faktorů je to, že jsme náchylní k tomu se přejídat vysoce kalorickými potravinami: jsme schopni jich sníst víc a k tomu nám více chutnají. Proto je těžké jim při hubnutí odolávat, omezovat se v jejich spotřebě a vyměňovat je za jídla méně energeticky bohatá. I to pak může přispět k tomu, že se nám poslední kila nebude dařit shodit.

Celkově se naše hmotnost ustálí, pokud dosáhneme vyváženosti mezi chuťovou vábností a lákavostí jídla, na něž jsme při hubnutí přešli, energetickým kalorickým příjmem a energetickým výdejem v podobě fyzické aktivity. A budeme přitom pamatovat na to, že lehčí tělo vyžaduje méně kalorií.