Byznys. To je jeho byznys. Společnost J.K.R., kterou spoluvlastní s kolegy Lubošem Ježkem a Miroslavem Říhou, a jejímž je generálním ředitelem a jednatelem, se zaměřuje na podnikové informační systémy. Softwarový program právě s názvem Byznys je jejich chloubou číslo 1. A to před 22 lety začínali v malé místnosti jakéhosi skladiště. Nyní sídlí v centru Příbrami na pěší zóně v zajímavých prostorech a v příbramském sídle a v divizích v Praze, v Brně a v Teplicích zaměstnávají více než stovku lidí. Roční obrat společnosti přesahuje 100 milionů korun.

Vladimír Králíček.

Je čerstvým padesátníkem. Když se ho zeptáte, zda s příchodem padesátky se v jeho životě něco změnilo, na chvíli se zamyslí a pak přizná, že ta změna nastala už před deseti lety. „Změnu jsem prožil s číslem 40. Do té doby jsem si přičítal, jako že mám před sebou ještě více než půlku života. Jenže po čtyřicítce jsem začal s odpočítáváním," říká Vladimír Králíček.

Vladimír Králíček

Co jste v den svých únorových kulatin letos vlastně dělal?

Byl jsem se potápět na Maledivách.

Tak to jste si dal hezký dárek.

No, on se ten narozeninový den nevyvíjel zrovna ideálně. Celý zájezd byl špatně zorganizovaný, ponory byly špatné, loď na moři nic moc, prostě se nedařilo. Jenže právě ve čtvrtek 14. února, v den mých padesátin, jsme se potopili a po čtvrthodině najednou nad nás připlavalo sedm pětimetrových mant atlantských. Půl hodiny nad námi kroužily a já tam dole jen tiše zíral na tu nádheru a byl omráčen tímto zázrakem. To byl nějaký podvodní nadpozemský dárek k těm padesátinám. A pak jsme to večer zapíjeli koňakem do časných ranních hodin.


Vidíte, to je letošní další jubileum. Letos je to deset let, co jsem na Jadranu v Chorvatsku absolvoval první ponor. Od té doby jsem se potápěl v Egyptě, v Súdánu, na Borneu, na Bali, v Thajsku, na Fidži, v Mosambiku, v Jihoafrické republice, na Kapverdách, Elbě, na Floresu a Komodu, na Kubě, na Malpeu.

Vaše slabost pro potápění je známá. Jak dlouho se vlastně potápíte?

Váš největší zážitek pod hladinou?

Těch okamžiků byla spousta. Každá chvilka pod vodou je svým způsobem krásná, nezapomenutelná. Kromě těch narozeninových mant mne napadá devítimetrové mládě žraloka velrybího v Mosambiku nebo menší na Maledivách, která připlavala na dotek. V Jihoafrické republice pak okolo mne plaval žralok tygří, což je po bílém nejnebezpečnější žralok, a dále hejna „bull sharků", kteří mají na svědomí nejvíce útoků na člověka.

Fotbal. Spartak Příbram. Vaše srdeční záležitost…

Tak to bezesporu. Jde o pátý nejstarší oddíl v České republice. Fotbal jsem tu do jednadvaceti let, kdy jsem si zranil koleno, hrál. Nyní jsem prezidentem klubu. Podařilo se nám zrekonstruovat areál (patří k nejkrásnějším ve Středočeském kraji), místo čtyřiceti malých kluků tady sportují dvě stovky. To je docela dobrá statistika, ne?

To určitě. Ale přece jen netoužíte, aby Spartak hrál vyšší soutěž?

Říkala mi to spousta lidí, ale já opravdu primárně po tomhle netoužím. I když vždy chci vyhrávat a postupovat. Primární pro mne je výchova vlastních odchovanců a tím i příspěvek k výchově mladé generace. Mně ti mladí kluci dělají největší radost.

Nechme fotbalu, nechme firmu. Jste dědečkem. Jaké to je?

Vnučce Leontýnce byl rok. Vlastně mne dříve ani nenapadlo, že tahle „záležitost" je citově, emočně něco tak jiného, jedinečného, zvláštního. Člověk si samozřejmě uvědomí spoustu věcí o odpovědnosti,o tom, že zanecháváte po sobě otisk své osobnosti.

S kočárkem jezdíte?

Jasně.

Takže už vyrazíte také na fotbal?

Na fotbale jsme spolu už byli.


Doma mi říkají, že k vodě mi ji půjčí až v osmnácti. Maminka má trochu asi obavy, aby neměla moc genů po mně. Jenže ona jistě bude fotbalem a sportem nakažená; celá rodina je už nyní nějak fotbalem dotčená.Už se těšíte, až bude vnučka větší a vyrazíte s ní pod vodu?

Co vás vlastně na tomhle životě baví?

Všechno. Někdy něco méně, někdy více. Jen je potřeba si vše ujasnit a nastolit pořádek sám v sobě. Jinak člověk občas spadne do melancholie a lehké deprese. Jsem cholerik, který to nedává tolik znát. A cholerici upadají do melancholismu.

Jak se to projevuje?

Když se na vás navalí tisíc věcí a vy nedokážete to soukolí ovlivnit, připadáte si na tom světě nicotný. Nebo třeba pocit, že vkládáte hodně energie, ale to soukolí tou energií nejde ovlivnit. To je nehezký pocit.

Jak se těmto pocitům bráníte?

Nepřicházejí zase tak často. Snažím se těmto pocitům a myšlenkám uniknout. Je třeba nastolit v hlavě pořádek a uvědomit si, že ráno zase vyjde slunce, že tráva zase poroste, že holky v Čechách jsou pořád hezký. Víte, on to člověk nemá v tomhle světě jednoduché. Vezměte si, že tu jsou osobní postoje, zdravotní stav, problémy ve fotbale, ve firmě, rodina. Tak se není co divit, že člověk je občas melancholický.

A tak se seberete a jdete se odreagovat na fotbalovou tribunu, nebo jezdíte s kočárkem, nebo sledujete, jak firma vykazuje pozitivní výsledky. Případně vyrazíte za hranice všedních dnů a ponoříte se před celým světem pod hladinu.

Hmm.

Četl jsem o vás, že někdy v roce 1993 to vypadalo, že softwarovou firmu zavřete. Pak jste se nechal přemluvit a ač nerad, jel se podívat do Duchova k firmě vyrábějící dětské kočárky, která toužila po vašich službách. Vy jste sice neměl zrovna náladu na cestování, ale nakonec jste tam vyrazil. Chtěli po vás zakázku, za kterou jste se bál říct si sto tisíc, ale než jste tu částku vyřknul, oni se vás zeptali, zda se vejdete do milionu. Zalapal jste podle všeho po dechu a řekl, že to bude těžké, ale že uděláte vše, co bude ve vašich silách. Od té doby vaše firma J.K.R. vzkvétala. Nicméně byla tam ještě nějaká krize?

Byla. Bylo to na začátku roku 2000. Tehdy jsme fungovali v operačním systému DOS, jenže začal nastupovat systém Windows. My jsme jeho existenci trochu podcenili, začali vše řešit pozdě. V té době byla poptávka po novém řešení a my ho neměli ještě hotové; zvolili jsme totiž náročné postupy. Vše jsme museli zrušit a začít znovu. Tehdy jsme se dostali do existenčních problémů. Svolal jsem zaměstnance a vysvětlil situaci. Tři měsíce jsme se jako firma semknuli, pracovali na doraz a podařilo se nám krizi zažehnat. Zpětně všem, kteří se na tom podíleli, ještě musím poděkovat. Situací, kdy se nedařilo podle představ, by se ale jistě našlo více. Tohle ale bylo hodně špatné.

V roce 2009 jste byl finalistou soutěže Manažer roku za oblast IT. Letos jste byl opět navržen, stal se finalistou. Co to pro vás znamená? Kromě obyčejné chlapské ješitnosti?

Je příjemné, když víte, že si vás někdo všimnul, že vás navrhnul. Každé ocenění je potvrzením, že člověk něco dělá dobře. To není o ješitnosti, člověk by si na prvním místě měl vážit sám sebe. Víte, jeden doktor mi řekl: Musíte si uvědomit, že na prvním místě jste vy, na druhém místě jste vy a na třetím jste zase vy. Já to nechápu jako sobeckost. Na mně je závislá rodina, fotbalový klub, firma vše, co je na mne navázané. Kdybych nebyl zdravý, nebude to dobré. Zpět k ocenění: Je to příjemné.

Fotbal.

Spartak je vlastně druhá fabrika. Musím se přiznat, že pocit odpovědnosti za chod klubu přebíjí radost z této činnosti. Je to únavné, ubíjející, je to boj. Ale je to moje další dítě, srdeční záležitost. Vyrůstal jsem tady, znám tu spoustu lidí, těch ostřílených harcovníků si nesmírně vážím, vychováváme moře kluků. Vidět ty caparty sportovat a běhat za balonem, to je úžasný pocit. Jenže to naše české prostředí je opravdu ubíjející. Ono to není mnohdy o aktivitě, ale o tom, co kdo kde vybojuje. U nás to nabírá takovou tendenci, že se mnozí s nikým nebaví a přitom tvrdí, že jsou schopni se dohodnout s každým. Jenže to je protichůdné. Nemluví, tak se nedohodnou. Zatím se to ale naštěstí nedostalo na vrchol rozhodnutí, že bych s tím chtěl skončit. Ale vyčerpávající to rozhodně je. U nás pojem demokracie znamená, že si každý může dělat a vzít, co chce. To je obrovská blbost. Stačí se podívat na politiku. Já tohle všechno vnímám velice negativně.

Vladimír Králíček

Pochlubit se Vladimír Králíček může průkazkou, která je v našich končinách unikátem: členskou kartou fotbalové Barcelony!

Narazil jste na politiku. Jak to nyní máte s touto aktivitou?

Opakuji: rodina, fotbal, firma. Na tohle už nemám. V roce 1997 jsem vstoupil do ODS, jenže když jsem viděl, jak se vše vyvíjí, v roce 2010 jsem vystoupil. Konzervativní pravicová politika je o odpovědnosti a o péči o obyčejného člověka i když tento termín obyčejný nemám rád. Jenže ODS i ČSSD se snaží urvat moc, přerozdělit peníze, participovat. A nemít odpovědnost. Těm lidem jde o moc a peníze. A kombinace těchto dvou věcí je vražedná. Byl jsem i zastupitelem Příbrami. Už nejsem, nemám na to se v tomhle pohybovat. Jeden můj známý se mne zeptal: Ty jsi úspěšný v byznysu, ve fotbalu; proč nejsi úspěšným politikem?

Co vy na to?

Já na to, že nikdy jsem netoužil mít moc a peníze.

Zakončeme rozhovor pozitivně a tím, co máte také rád a o čem ještě nepadlo ani slovo. Fotbalová FC Barcelona a vaše láska k ní.

Tak to máte pravdu. V Barceloně mám známé, kamarády, jezdím si tam odpočinout. Asi žádný Čech nebyl na Camp Nou tolikrát jako já. A jen tak pro porovnání. Spartak Příbram má asi čtyři stovky členů. Máme problémy vybrat příspěvky, aktivita členů nic moc. V minulých dnech jsem se vrátil z Barcelony. Stal jsem se čekatelem na členství v FC Barcelona. Tři roky budu členem nečlenem a pak se stanu řádným členem. Zařadím se mezi 156 tisíc členů na celém světě, kteří platí řádově desítky a stovky eur jen pro to, aby mohli říci, že jsou členem FC Barcelona. Ta sounáležitost s něčím je tak obrovská, což mne fascinuje. U nás, bohužel, nejsme schopni táhnout za jeden provaz. Jenže, co s tím?…

Očima autora

Vladimír Králíček? Ptal jsem se na něho lidí kolem sebe. Prý příbramský Bill Gates. Ale nebude se s tebou bavit, je někdy machr. Náladový. Frajer. Skvělý parťák. Je úspěšný. Blázen do fotbalu. A tak mi začalo v hlavě vrtat, jaký je. Za jeden rozhovor ho ale nepoznám. Ale třeba pochopím, proč je úspěšný. Proč se o něm říká to, co se říká. A tak sedím před jeho kanceláří. Přichází o čtvrt hodiny později, protože se opozdil na obědě. Možná na mne zapomněl. Se mnou čeká ještě jeden zájemce o setkání. Jestli ho přijme přede mnou, to se mi ten program pěkně zamotá, napadá mne. Najednou stojí ve dveřích, tiskne mi ruku a usedáme ke stolu v kanceláři, kde mé oči kromě mnoha firemních ocenění na zdi zaujme sbírka pánských kapesních hodinek. „To jsou repliky," brzdí moje myšlenky, že na zdi visí miliony. „Na jak dlouho to vidíte?" prohodí tak nějak zvláštně. „Jen čtvrt hodinky," vyhrknu, aby mne nevystřídal s druhým čekatelem dříve, než zapnu diktafon. A pak začne vyprávět. Říká o sobě, že je trochu cholerik. Já v něm ale vidím především malého kluka, který má rád svůj svět. Ten jeho je pestrý. Hovoří o všem se zaujetím. Když ale přijde řeč na roční vnučku, najednou cítíte, ač to třeba nepřizná, dědečkovskou hrdost. A v očích vidíte ony šibalské klukovsko-chlapské plamínky. Ten rozhovor nakonec trval 40 minut. Ten druhý pán musel počkat…

Vladimír Králíček je možná cholerik a pak nemusí být příjemný společník. Na mne ale zapůsobil jako sympaťák. Možná to je tím, že jsme oba stejný ročník…