Kliknutím zvětšíte„V normálním pracovním dni, pokud Putin neválčí, se starám o Muzeum československých legií, kde přes zimu působím. A pak vyrážím Legiovlakem, který připomíná cestu našich pradědů přes Sibiř a jejich slavnou historii v časech světové války a občanské války v Rusku, po celé republice,“ říká Maňas.
Nyní se jeho pracovní den skládá z přípravy snídaní, obědů, večeří a úklidu po každém jídle. „Je to stereotypní práce, každý den stále dokola. Člověk je tak unavený, že už se pak na nic moc nezmůže, případně se jde na chvilku vyvětrat. Ale proti mému milovanému Valašsku, kde vypadnu do lesa nebo na zahradu, je Praha jiná – tady jen troubí auta, je rušno a stres,“ vypráví Miroslav Maňas, který byl zvyklý si po klasické osmihodinové šichtě zajít na dobré jídlo nebo sledovat filmy. „V časech války a uprchlické krize však na to není čas ani chuť,“ přiznává.
Do poslední chvíle jsem si válku nepřipouštěl
V den D, 24. února, kdy ruská vojska vpadla na Ukrajinu, seděl ve vojenském archivu nad historickými materiály. „Do poslední chvíle jsem si nepřipouštěl, že by šla takhle snadno rozpoutat válka. Zvláště ve 21. století, kdy už by mělo být lidstvo mentálně vyspělejší a poučenější! Ale po vyhlášení dvou separatistických republik už bylo jasné, jak to asi bude,“ říká.
Po návratu z archivu se nemohl soustředit na další práci. A stejně jako většina lidí sledoval internet. „Bylo mi z toho zle, protože jsem nečekal, že bych se něčeho podobného dožil. A hlavně si člověk uvědomí, jak je válka blízko a jak snadno se dá vyvolat.“
Miroslava Maňase zaměstnává Československá obec legionářská, která sama začala iniciativně pomáhat ještě dříve, než se do České republiky dostali první uprchlíci z Ukrajiny. „Každý zaměstnanec zanechal své dosavadní činnosti a podal pomocnou ruku potřebným. Československá obec legionářská vypravila autobusy z Ukrajiny a uprchlíky ubytovala na svém ústředí v hotelu Legie na I. P. Pavlova v Praze 2. Mně dali na starost kuchyň, kde maminkám s dětmi z Kyjeva nebo Žytomyru zajišťujeme plná břicha,“ usmívá se Miroslav Maňas.
Kopr a petržel všude, kmín nikde
Každý den vstává v šest hodin a jde chystat snídaně. Obědy a večeře se dovážejí z nemocnice Motol. Strávníků není málo – denně až 160. A dvě třetiny z nich jsou děti. „Dětičky jedí nejradši jogurty a buchty. Hodně oblíbené jsou i přílohy, brambory nebo těstoviny. A nezbytnou samozřejmostí je chléb. Jsou zvyklí jíst ho k jakémukoli jídlu.“
Na většinu pokrmů si lidé z Ukrajiny dávají také kopr a petržel. A velkou tradicí je čaj, který si dopřávají ráno, v poledne i večer. „Jedním z nejoblíbenějších jídel je kuře a bramborová kaše. Brambory vůbec tvoří značnou část jejich domácího jídelníčku. Ukrajinské maminky byly například překvapeny, jak často je u nás ve zvyku jíst maso. A zamilovaly si naše rohlíky, kterým krásně říkají bulečky. Rohlíky jsou totiž spíše středoevropskou záležitostí, ve světě je většinou neznají,“ popisuje dočasný kuchař, pro kterého bylo také překvapením, že lidé z Ukrajiny nemají moc rádi kmín.
Tričko k narozeninám
Úsměv dětí a jejich vděčnost. To ho drží v těchto náročných dnech nad vodou. „Mám radost, když po obědě přijde holčička a lámanou češtinou poděkuje a pochválí jídlo. Po takových úsměvech mám vždy knedlík v krku a jsem naměkko. Uvědomuji si totiž, že zatímco my spoustu věcí bereme jako samozřejmost, oni v časech nejistoty žijí ze dne na den.“
Radost mu udělala i malá Dominika, která se s ním přišla rozloučit, neboť její rodina našla nový provizorní domov a hotel Legie opustila. „Dostal jsem od ní krásný obrázek s jídlem a poděkováním za chutné jídlo. Ona i její maminka Táňa se rozloučily dojemným objetím. Všichni jsme potlačovali slzy, neboť jsme se vídali denně.“
Obdarován byl i v předvečer svých narozenin. „V minulém týdnu mi ukrajinské maminky a jejich dětičky hromadně popřály a daly mi tričko, které pokreslily krásnými vzkazy. Nikdy jsem nebyl tak dojatý…“
6
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
