Tlumočník Jiří Šíma: Žil v Číně, Mongolsku a svědčil na svatbě Slávky Budínové

Tlumočení se Jiří Šíma věnuje celý život. V Mongolsku a Číně, jejichž národní jazyk ovládá, chvíli žil, a s každou ho pojí něco jiného. V Mongolsku byl prvním, a jediným absolventem v dějinách, který zde obhajoval diplomovou práci, v Číně se mu zase narodily první dvě děti.

Je toho zkrátka opravdu mnoho, čím se může Jiří Šíma, skromný překladatel čínštiny a mongolštiny, pochlubit.

Proč zrovna tyto dva jazyky?

Už ve střední škole jsem se zajímal o způsob života lidí v Asii a studoval kombinaci orientalistiky s etnografií. Potom jsem při studii čínštiny odjel do Mongolska a necelé tři roky tam zůstal, poněvadž jsem začal studovat mongolštinu na státní univerzitě v Ulánbátaru. Mongolštině se věnuji více, dlouhá léta jsem na ni totiž byl jediný v republice. Dnes je nás přibližně dvacet, ale Češi jsme pouze dva. Druhou je moje žákyně, ale ta je momentálně v Mongolsku.

Co vám připadalo při studiu zmíněných jazyků nejtěžší?

U mongolštiny skladba. Věty bývají velmi dlouhé. Pro představu, doslovný překlad mongolské věty zní: „Všichni, přátelství, Čech, stát." Ve skutečnosti to ale znamená: „Český stát plný přátelství." Většinou, když tlumočím, musím počkat, až dotyčný větu dopoví. Ačkoli, dnes už jsou pravidla velmi uvolněná, což je znát. Dostávám mnoho dokumentů, kde je nespočet gramatických a pravopisných chyb. U čínštiny, vzhledem k písmu, je zase složitá výslovnost, ale jednodušší gramatika.

Pamatujete, jaké byly začátky?

Prvně jsem tlumočil při studiích. Dali mi na starosti skupinu čínských gymnastů a gymnastek. Zjistil jsem, že neznám triviální věci, třeba jak se řekne toaleta. Zato jsem však uměl číst spisy Mao Ce- tunga.

V Číně jste tři roky žil. Co vám nejvíce utkvělo v paměti?

Jejich pracovitost a cílevědomost. Jdou opravdu velmi rychle dopředu. Pamatuji si, že v šedesátých letech byl Peking ještě vesnice, a dnes nemáte šanci celé město vidět.

A studium v Mongolsku?

Mongolštinu jsem vůbec neznal, naučil jsem se ji přes čínštinu a ruštinu. Cestoval jsem po zemi s různými expedicemi, což bylo opravdu poučné. Mongolové vědí o naší republice mnoho věcí. Byl jsem překvapený, že znali naše sportovce, například Holečka, pak výrobky Tatra, Škoda, rádio Tesla. Také měli motocykly Jawa, které se tam začaly vozit v padesátých letech, a podle nichž se mongolsky motocykl hovorově řekne Jáva.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na tamější pobyt?

První cesty na venkov. Ptal jsem se, kde budeme spát, a nemohl pochopit, že záleží na tom, kam dojedeme. Není problém na někoho v noci zabouchat a oni vás u sebe nechají. Jsou velice rádi, že mají hosty. Lidé ve vesnicích jsou velice pohostinní, peníze u nich nehrají tak významnou roli. Existuje takové přísloví mezi Mongoly, že když hospodyně vaří oběd a v tu chvíli přijde návštěva, tak je to pro ni veliké štěstí.

Pomáhá při tlumočení fakt, že velmi dobře znáte mentalitu národa?

Určitě. Myslím, že by to bez toho dokonce ani nešlo. Mám zkušenosti z různých filmů, které se tam v minulosti natáčely, kdy jsem našim pomohl vysvětlit mongolské stanovisko.

Můžete uvést konkrétní případ?

Při přesunu se před námi objevila menší písečná poušť a naši, jak jsou zvyklí radit, mongolskému řidiči říkali, ať tam nejede, že zapadne. On stejně udělal, co chtěl, a zapadli jsme. Ale dokázal, díky kamenům, které jsme dali dohromady, nebo lidem projíždějícím okolo, auto vytáhnout. A jeli jsme dál. A takových situací bylo více. Oni jsou zkrátka schopní si v jakékoli chvíli poradit, což já samozřejmě věděl.

Přemýšlí, jak se z problémů dostat, ale ne jak se jim vyhnout?

Přesně tak. Jsou zvyklí řešit takové situace každý den. Třeba je bouřka a zahyne mu padesát ovcí. Býval by byl na mizině, ale protože má souseda, který mu půjčí padesát ovcí, tak se z té situace dostane. Na venkově si lidé opravdu pomáhají. Neexistuje, že by někdo úplně zkrachoval.

Při natáčení filmu, o němž jste se zmínil, se vdávala známá herečka Slávka Budínová a vy jste jí šel za svědka. Jak k tomu došlo?

Točil se film Ve znamení tyrkysové hory. Paní Budínová s režisérem Ivo Tomanem se chtěli vzít. Ovšem on už jednou ženatý byl. V paláci, kde jsem jim obřad zařizoval, se mohly brát pouze páry, jež uzavíraly sňatek poprvé. Další problém byl, že v Mongolsku mohou jít za svědka pouze ženy. Podařilo se mi domluvit, aby udělali výjimku. Jako poděkování mě paní Budínová požádala, abych jí šel právě za svědka.

Z vaší vášně pro východní kulturu vzniklo též muzeum.

Celý život jsem sbíral zajímavosti o tom, jak Češi poznávali Asii, zejména Mongolsko a Čínu. Dokumenty, fotografie, obrazy… Když jsem šel do důchodu, řekli jsme si se ženou, že bychom mohli udělat Malé asijské muzeum. Funguje v Ledcích na Kladensku už od roku 2005. Bydlím v Praze, ale půlku týdne trávím v něm.

Vaše žena je Mongolka. Jak jste se seznámili?

Její tatínek v Čechách studoval a maminka byla umělkyně, tanečnice lidových tanců, která sem také jezdila. Vždy při svém pobytu v Mongolsku jsem chodil do jejich rodiny. Hodně spolupracujeme, velmi mi pomáhá při překladech, je to skvělý živý slovník.

Máte jistě nespočet zážitků, i úsměvných. Je nějaký, na nějž dodnes vzpomínáte?

Když jsem pracoval na ambasádě v Mongolsku, přišel starší muž, okolo šedesáti, že se chce podívat do Československa. Zeptal jsem se ho, zda tam má známé, a co tam chce dělat. Odvětil, že si chce koupit auto. Vízum dostal a mysleli jsme si, že už ho neuvidíme. On ale za dva měsíce přišel, aby poděkoval. Nevěřícně jsem se ho ptal, jak to udělal, když neznal jazyk ani nikoho. Převyprávěl mi, že když vystoupil na letišti, zahlédl nějakého Mongola, který ho u sebe v Praze ubytoval. Pak ho zavedl do bazaru, kde si koupil starou volhu. S ní po vlastní ose přijel zpět do Mongolska. Zkrátka neuvěřitelné, ale typicky mongolské.

ANDREA GRUBNEROVÁ