Lichtenštejnsko si zde dělá nárok na šest stovek hektarů, jež byly rodu Lichtenštejnů vyvlastněny po druhé světové válce. Má i další majetkové nároky – žádá vydání jak zemědělských a lesních pozemků o stokrát větší rozloze, tak pětice výstavných zámků na Moravě – přičemž z vyjádření tamějšího kabinetu plyne, že od rozhodnutí soudu v říčanské kauze se bude odvíjet další postup. Z pohledu české strany navíc bude jednání u ESLP příspěvkem k dohadování o poválečných dekretech tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. A nemělo by jít o nic menšího než o vyjádření nejvyšší evropské instance v oblasti spravedlnosti k majetkovým nárokům osob ve vazbě k údajné německé národnosti jejich právních předchůdců.

Lichtenštejnský požadavek na vydání pozemků prošel všemi stupni soudního řízení v České republice – až po úroveň Ústavního soudu. A podle vyjádření ministryně Katrin Eggenbergerové (FBP) její země už jinou možnost, jak chránit svoji suverenitu, nevidí. Rodina vládnoucího knížete Hanse Adama II. uvedla ve svém prohlášení, že postoj české strany se „nevyznačuje takovým respektem, s jakým spolu mají jednat rovnoprávné suverénní státy v Evropě“.

Nepochybuje přitom, že to bude právě Lichtenštejnsko, komu dá tribunál ve Štrasburku za pravdu. Ve výrocích českých soudů, které nárok odmítly, totiž spatřuje systematické pošlapávání pravidel daných Evropskou úmluvou o lidských právech. Česká diplomacie reagovala diplomaticky: konstatováním mluvčí ministerstva zahraničí Zuzany Štíchové, že finální verdikt soudu by mohl vzájemné vztahy „očistit od historického problému“.

Spokojena byla lichtenštejnská strana pouze před pěti lety, kdy okresní soud uznal nárok na dědictví pozemků pro Nadaci knížete z Lichtenštejna. Český Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) však uspěl s odvoláním – a nic se už nezměnilo ani při projednávání u soudů vyšších instancí. Spor se točí především kolem toho, že jako vlastník zůstal v katastru nemovitostí zapsán kníže František Josef II. – a lichtenštejnská strana tedy uplatnila dědické nároky.

ÚZSVM však namítal – a to úspěšně – že šlo pouze o administrativní opomenutí, když nebyla zaznamenána poválečná změna vlastníka. Ve skutečnosti prý byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů v návaznosti na to, že se tehdejší kníže přihlásil k německé národnosti (a také údajně ve prospěch nacistů vystupoval). To Lichtenštejnsko odmítá. S tím, že za Němce se vládce neprohlásil – a jeho země zachovávala za druhé světové války neutralitu.