Obyčejná facka přece není domácí násilí. Opravdu?

Respondeo se 25. listopadu spolu s dalšími organizacemi na celém světě připojilo k Mezinárodnímu dni proti násilí na ženách, aby šířilo osvětu a povědomí o této problematice. Jeho ředitelka Alena Líbalová se dlouhá léta setkává nejen s oběťmi, ale i s původci domácího násilí.

Proč je celosvětovým dnem proti násilí na ženách právě 25. listopad?
Připomínáme si ho od roku 1999, kdy Valné shromáždění OSN vyzvalo vlády jednotlivých zemí, mezinárodní organizace a neziskové organizace, aby pořádaly akce zaměřené na zvýšení povědomí o tomto problému. Mezinárodní den násilí na ženách připomíná také příběh sester Mirabalových z Dominikánské republiky, které byly 25. ledna 1960 brutálně zavražděny. Sestry Patria, Minerva a María Teresa aktivně vystupovaly proti režimu diktátora Rafaela Trujilla, stejně jako jejich manželé, kteří skončili ve vězení. Sestry je spolu s dětmi jezdily pravidelně navštěvovat, jednou je dozorci požádali, aby příště přijely bez dětí, uposlechly nařízení úřadu a vyrazily samy. Cestou zpátky sestry zastavila čtveřice zabijáků. Dodnes se přesně neví, co se tam stalo, nicméně těla žen byla pak naložena do auta, které svrhli ze srázu, aby to vypadalo jako autonehoda. Proto byl vybrán právě tento den.

Respondeo se k tomuto dni také hlásí.
Ano, my se připojujeme hlavně proto, že máme službu nazvanou intervenční centrum, která je určena všem osobám ohroženým domácím násilím. Nicméně statisticky 90 procent našich klientů z partnerského i mezigeneračního násilí jsou ženy. Tedy většina toho násilí je páchána právě na ženách.

Osobnost neziskového sektoru Jitka: Synova nemoc mi ukázala, jak je život křehký

A těch zbývajících 10 procent jsou muži v seniorském věku?
Velkou část tvoří senioři. Mimo partnerské násilí totiž řešíme právě mezigenerační násilí, to znamená násilí buď na rodičích, nebo dokonce na prarodičích. Násilníkem tedy nemusí být jen partner, ale také vnuk nebo syn. Zřídkakdy je násilníkem žena.

Dají se nějak popsat ženy, které se potýkají s domácím násilím? Jde o nějaký typ žen, nebo se to může stát komukoli?
Já bych řekla, že se to může stát komukoli, ale určitě existuje určitý typ žen, které agresory přitahují. Je to dáno asi jejich charakterem, jsou spíš submisivnější, potřebují, aby je v životě někdo trochu směroval, aby svět nějak fungoval. A právě tento typ žen přitahuje dominantnější muže, kteří těm ženám zpočátku dokonce imponují, časem se to ale může zvrhnout až k domácímu násilí.

V jaké chvíli ženy začnou domácí násilí obvykle řešit? Co je pro ně pomyslnou stopkou?
Je to opravdu velmi individuální, nicméně my obvykle pracujeme s ženami, které to dlouho neřeší, respektive neřeší úspěšně. Pamatuji si na případ asi šedesátileté paní, která přišla s tím, že se chce dát rozvést. Měla s mužem čtyři děti a počkala na dobu, kdy nejmladší dítě dostudovalo vysokou školu. Dvě jejich děti věděly o tom, že otec matce ubližuje, a dvě nic netušily, protože otec se nechoval násilně soustavně. V určitou dobu ji třeba tolik nebil a neponižoval, takže ty starší děti to zaznamenaly, ale ty mladší vůbec. Navíc ona se to snažila skrývat a kvůli dětem to všechno nějak vydržela. A rozhodně to nebylo nic malicherného, muž ji opravdu brutálně fyzicky napadal, dařilo se jí to ale držet pod pokličkou. To je právě velký problém domácího násilí a my se to snažíme stále zdůrazňovat: odehrává se často skrytě, za zavřenými dveřmi a po mnoho let nemusí okolí nic tušit.

Podívejte se: Romantika v historickém centru. Na Karlův most se vydal lampář

Pracujete s lidmi, kteří se potýkají s fyzickým násilím, nebo i s jinými formami násilí?
I s psychickou, ekonomickou nebo se sociální formou. Nedá se říci, zda je fyzické nebo psychické násilí horší. Už se například stalo, že klientky vyřkly něco ve smyslu, že by radši dostaly facku, hlavně když už na ně nebude partner mluvit. Pro někoho je zase nesnesitelné sociální násilí, tedy zakázaný kontakt s nejbližšími, s rodiči, přáteli a podobně.

Ještě jste použila termín ekonomické násilí.
Dochází k němu, když partneři nemají rozdělené finance a oběti je jen přidělena nějaká suma, se kterou často nejde hospodařit tak, jak by si to ten druhý představoval. Například když žena dostane stovku na den, za kterou by měla uvařit jídlo a ještě pořídit dětem něco do školy, je to naprosto nereálné. Nicméně partner ženě více nedá a ona nemá žádné další zdroje příjmů. Je na něm naprosto ekonomicky závislá.

Existuje v této problematice něco jako transgenerační přenos? Když někdo jako dítě zažívá doma násilí, bude z něho také násilník nebo naopak oběť partnera?
Na toto téma už existuje řada studií, které prokazují, že děti žijící v konfliktních rodinách, kde se odehrává násilí, mohou mít úzkosti a deprese. Části z nich se naopak posune hranice a nemají problém násilí páchat, zkrátka nepovažují to, že někomu dají facku, za násilí, protože u nich doma to prostě bylo běžné.

Jakým způsobem se k vám oběti dostanou?
Dvěma způsoby. Někdy dostaneme úřední záznam o vykázání od policie, což je zákonem daný postup – dojde-li k vykázání násilné osoby, policie nám jako registrované službě nazvané intervenční centrum posílá úřední záznam. My jsme povinni do 48 hodin kontaktovat ohroženou osobu. Voláme jí, píšeme sms, případně posíláme dopis, prostě se ji snažíme kontaktovat. Snažíme se jí primárně říct, že je tady nějaká instituce, která jí může být podporou a pomocí, snažíme se jí vysvětlit, co může dělat, případně ji nasměrovat někam dál, poradit dětem oběti, pokud jsou v domácnosti. Cílem je, aby se oběť uměla zorientovat a věděla, co se stalo a jaké má možnosti. I po vykázání může následovat předběžné opatření. To znamená, že nejen že se násilná osoba nevrátí po 10 dnech domů, ale nesmí se vrátit po dobu 30 dní, a oběť získává čas, kdy si může srovnat myšlenky, rozmyslet si v bezpečí, co dál. Případně začne dělat nějaké kroky, naplánuje si odchod od partnera, psychicky se srovná a podobně. My s obětí systematicky pracujeme, doprovázíme ji na výslechy, protože mnohdy má opravdu problém začít mluvit, snažíme se v ní vzbudit myšlenku, že není neschopná, i když to doma neustále od partnera slyší, snažíme se, aby oběť znovu nabyla sebevědomí, aby vyrostla a věřila, že všechno zvládne.

A ten druhý způsob?
Část klientů přichází takzvaně nízkoprahově, což znamená, že nám klient nejčastěji zavolá, protože si na nás sám našel kontakt nebo ho k nám nasměrovala nějaká jiná instituce – bývá to policie, orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), probační mediační služba nebo prostě někdo, kdo nás jako organizaci zná. Takto nás kontaktují oběti, ale i svědkové domácího násilí.

Stovky tun ryb za desítky milionů. Rybáři doplňují toky i plochy

Kdo bývají ti svědkové? A co jim doporučujete?
Nejčastěji je to někdo z rodiny nebo sousedi. Ujišťujeme je, že není třeba bát se zavolat policii, i když už to třeba v minulosti nedopadlo dobře, policie nic nevyřešila. Násilí se totiž často velmi špatně dokazuje, obzvláště psychické násilí. Bohužel se stává, že policie vlastně nic nezjistí, nikoho nevykáže, jenom vyslechne obě strany. Což může být pro oběti poněkud nešťastná situace, nicméně my je nabádáme, ať to zkusí znovu. I policie může k obětem nebo svědkům trochu jinak přistupovat, pokud ví, že už s námi spolupracují.

Vymaní se pak většina vašich klientů z domácího násilí?
Určitě máme u některých klientů pocit, že jsme na konci, že jsme s nimi něco odpracovali a nějak to dopadlo - ať už žena s dětmi odešla od partnera, nebo rodina zůstala pohromadě a agresor třeba podstoupil léčbu závislosti na alkoholu. Zkrátka máme informace, že se věci pohnuly, nechci říct, že úplně vyřešily, za to bych ruku do ohně nedala. Nicméně stává se také, že si klientka najde nového partnera a za rok je u nás znovu. Je zkrátka typem ženy, která si vybírá muže se sklony k násilí. Jindy zase klientky uvěří, že se jejich partneři napraví, spoustu toho slíbí, začnou spolupracovat, takže s námi přeruší kontakt, ale po čase se vše vrátí do starých kolejí.

Je jiné pracovat s obětí partnerského násilí a s obětí mezigeneračního násilí?
V rámci legislativy je to stejné, v rámci přístupu na základě našich zkušeností se to liší. Senioři jsou mnohem méně motivovaní situaci měnit. U partnerského násilí jako motivace často slouží právě děti – matky nechtějí, aby to viděly, aby v tom byly vychovávány. Takže se jim daří nějak se zmobilizovat a namotivovat, ale u starších lidí je to těžší. Rodiče nebo prarodiče jsou zatíženi tím, že takového agresora vychovali, a vnímají to jako své selhání. Je pro ně strašně těžké s tím jít ven. Aby získali předběžná opatření, je potřeba situaci a násilí podrobně popsat, a to je pro ně velmi náročné. Stydí se za to, že vychovali syna či dceru, kteří je bijí, berou jim peníze, zamykají je doma.

Několikrát jste zmínila slovo násilná osoba. Pracujete také s násilnými osobami, nebo jen s oběťmi?
Pracujeme s oběma, ale nikoli v rámci jedné služby. Zpočátku jsme pracovali jen s oběťmi, ale nějak nám přišlo, že je to málo. Aby se něco změnilo, je potřeba pomoci i násilné osobě. Takže v Respondeu máme ministerstvem vnitra podporovaný projekt Jak na konflikty ve vztazích, v jehož rámci nabízíme terapie i těm, kdo nezvládají konflikty, nezvládají svou agresi.

Existuje nějaká prevence proti domácímu násilí?
Na školách o tom jevu informují, což je asi dobře, ale asi by bylo potřeba někdy v tom věku, těsně před tím, než vstupujeme do partnerského soužití, zapřemýšlet nad těmi hranicemi - kdy je to o tom, že se s někým neumím dohodnout, a kdy už to je domácí násilí. Domácí násilí není ojedinělý konflikt, není to chvíle, kdy se partneři neumějí dohodnout a začnou na sebe křičet a případně do sebe i strčí. To je konfliktní situace. O domácím násilí mluvíme v situaci, kdy se útoky opakují, kdy něco trvá a případně se to stupňuje. Obvykle ten proces probíhá v takových cyklech, kdy po nějakém napětí přichází vystupňování a pak zase útlum. Násilná osoba slibuje, že teď už bude všechno hezké, a že už to nikdy neudělá, chvíli to funguje, pak to začne zase trošku a následně to opět vyvrcholí. Myslím, že by v rámci prevence měli mladí lidé právě toto vědět, aby každý dokázal domácí násilí rozeznat.

Co bývá spouštěčem domácího násilí?
Určitě závislosti, ať už na alkoholu, na drogách, nebo na hraní. Člověk se pod vlivem závislosti dostává do určitého stresu, a když pak nemá přístup k té své droze, vylije si zlost na někom, kdo je doma. Častým spouštěčem je právě alkohol.

Podívejte se: Kulturisté se v Kutné Hoře utkali na tradičním Golem classic

Může absolvovat terapii v rámci projektu Jak na konflikty ve vztazích pár, který má konflikty, ale ještě se u nich doma nerozvinulo domácí násilí?
Na naše terapie chodí lidé, kteří mají problémy s agresí a zároveň si uvědomují, že nezvládají konfliktní situaci, že v ní selhávají - minimálně začínají křičet nebo vlastně vůbec nevědí, jak s tím druhým komunikovat. Takže v této poloze by se to dalo vnímat jako prevence. Pokud člověk přijde a začne se svým problémem pracovat v rámci tohoto programu, je možné, že zabráníme jeho dalšímu agresivnímu chování.

Musí být schopen určité sebereflexe.
Musí si uvědomit, že je něco špatně, a musí s tím chtít něco dělat. Což je samo o sobě těžký krok. Snazší je najít chybu na druhé straně, u partnerky, což mnohdy vede k tomu, že člověk s agresivními sklony napadne partnerku pod nějakou záminkou, a sebereflexe nastane až v momentě, kdy partnerka potřebuje lékařské ošetření.

Pracovat s obětmi domácího násilí musí být náročné. Asi to nezvládne každý.
Nejsou to příběhy s rychlým a šťastným koncem. Sociální pracovníci a psychoterapeuti poslouchají opravdu ošklivé příběhy plné bolesti, zklamání a strachu, oběti jsou obvykle ve špatném psychickém a mnohdy i fyzickém stavu, takže je to opravdu velká zátěž. Snažíme se, aby naši pracovníci měli maximální podporu, aby uměli v těžkých situacích reagovat, ale aby uměli nějak ošetřit i sami sebe, protože tam často prostě nikdo jiný není. Myslím si, že je část sociálních pracovníků, kteří by s touto cílovou skupinou nedokázali pracovat bez následků na sobě samých.

JOLANA BOHÁČKOVÁ