Kde bychom našli původ ve slavení svátku svatého Mikuláše?

Postava svatého Mikuláše se objevuje v 6. století a podle některých historiků se jedná o propojení dvou postav Mikuláše biskupa z Miry a Mikuláše biskupa z Pinary. Původ mikulášského kultu spočívá na východě, ovšem později byla tradice jeho úcty přenesena i na západ. Silnou posilou úcty k tomuto světci v prostředí západních křesťanů se stalo přenesení jeho ostatků do italského Bari, kde byla nad jeho ostatky vztyčena katedrála. Z legend se dozvídáme například příběh o záchraně lodníků, kteří prosili svatého Mikuláše v bouři o pomoc. Z této legendy se dříve odvozoval dnes už pozapomenutý význam Mikuláše jako ochránce před povodněmi. Další legendy mluví o Mikulášovi a třech chudých dívkách, které obdaroval věnem, a o dvou mladých kněžích, které svatý Mikuláš vzkřísil k životu, poté co je o něj připravil hříšný hostinský. Z první legendy můžeme snadno poznat Mikuláše dárce a přítele dětí, v druhé legendě je ztělesněna jeho role vychovatelská. Osoba Mikuláše se pak stala součástí středověkých průvodů žáků s maskovanými postavami, ovšem z různých folklorních projevů se dají sledovat i prvky mytických představ a kultů spojených s obdobím zimního slunovratu.

Etnolog Václav HolasJakou tradici mají v našem prostoru oslavy tohoto svátku?

Projevů této tradice nacházíme jak v minulosti, tak i dnes řadu variant. Někdy se setkáváme s Mikulášem jako neviditelným skrytým dárcem, který naděluje dětem své dárky do boty, punčochy nebo misky uložené za oknem. Hodným dětem přináší Mikuláš sušené ovoce, ořechy nebo pečivo a těm zlobivým shnilou bramboru nebo uhlí. Typickým dárkem k Mikuláši bývaly mikulášské perníky. Někteří starší spoluobčané možná ještě vzpomenou, jak byly polepovány barevnými obrázky. Tento artefakt se pak s úpadkem perníkářství vytratil, ale v dnešní době o něj opět můžeme v rámci adventních trhů sledovat zvýšený výskyt. Druhou formou slavení svátku svatého Mikuláše jsou obchůzky maskovaných postav. Dnešní tradice zná už převážně jen hlavní postavu Mikuláše a jeho průvodce anděla a čerta. Dřív však býval počet maskovaných postav značně vyšší, v různých lokalitách se měnil a některé Mikulášské průvody se svým pojetím velmi podobaly těm masopustním. Příchod Mikuláše před stavení oznamovali takzvaní laufři, kteří příchod Mikuláše oznamovali hlasitým práskáním biče do vzduchu. Někteří etnografové v tomto zvyku vidí snahu zažehnat temné síly ovládající svět v období před zimním slunovratem. S Mikulášem však šly i další postavy jako byli turci, židé, smrtka, šaškové nebo černoši. V chování Mikuláše můžeme vedle jeho dárcovské role snadno postřehnout i přísného, ale spravedlivého posuzovatele dětských skutků, který na sebe někdy bere i roli pedagogickou a děti neváhá vyzkoušet ze školních povinností. Všeobecně lze říci, že provedení mikulášských tradic vždy velmi variovalo, avšak určité prvky mělo provádění mikulášských tradic vždy stejné.

Jak je to se vztahem svatého Mikuláše k dalším postávám různých „dědů“ a postav, které podle tradice také obdarovávají děti.

Musím se svěřit, že často slýchávám od spousty lidí stížnosti, jak je dnešní doba zlá, protože postavu českého Ježíška už téměř vytlačila postava západního Santy Clause. Tento konflikt je z hlediska etnologie velice zajímavý, protože v něm můžeme sledovat společenské představy o našich takzvaně skutečných a pravých hodnotách. Dá se poměrně dobře sledovat, jak velká část české společnosti odsuzuje Santu Clause jako symbol nevkusu, neklidu a cizosti a vnímá jej takřka jako vetřelce na poli české kultury. Do opozice proti Santa Clausovi je stavěna pokojná a skromná entita českého Ježíška, který jako by symbolizoval naší touhu po čistotě a klidu, kterého se nám v běžném životě nedostává a jehož příchod chceme spojit s obdobím Vánoc. Symbolická provázanost postavy Santy Clause se světem obchodu, reklamy a populární kultury, která vykrystalizovala v USA někdy na přelomu 20. a 30. let 20. století jej u části české společnosti diskvalifikuje k neúčasti na českých Vánocích, protože řada lidí si právě v tento čas touží připomenout nebo alespoň deklarovat hodnoty, které křesťanství vyznává. A těmi jsou klid a mír. Určitě nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že v odsuzování postavy Santy Clause se zrcadlí černé svědomí naší společnosti. Když se však zaměříme na vývoj významu postavy Santy Clause, snadno zjistíme, že Santa Claus přišel do USA s komunitami přistěhovalců, které podobu Santa Clause možná vnímali velice podobně, jako vnímá Mikuláše tradice česká. Samotný název Santa Claus vznikl chybou ve výslovnosti holandské zkratky Sinterklaas ze slova Sint Nicolaas. Můžeme si také povšimnout nápadné vnější podobnosti Santa Clause s různými folklórními ztvárněními podobných postav „starců ze severu“ ve Skandinávii. Samotnému mi ze zdejších ztvárnění přijde vtipná postava skandinávského Tomteho neboli Nisseho, který je skřítkem, který žije pod podlahou domu. Místo sobů však osedlává kozy.

Zástupci starší generace se někdy nechávají slyšet, že Santa Claus jen nahradil postavu Dědu Mráze protlačovanou v období socialismu. Ta je s naším Mikulášem také nějak významově spjata?

Ne. Původ významu tradice Dědy Mráze je poněkud odlišný. Jak jsem již naznačil, v mnoha kulturách Evropy ale i vzdálenějšího Středního východu se dnes běžně setkáváme s podobnými postavami starců, kteří obdarovávají děti. Nezdá se ovšem, že si předkové vykládali tyto postavy takto přímočaře pozitivně, jako to činíme my. Děda Mráz nazývaný také Morozko byl ve východoslovanských mytických představách sněžným démonem a vládcem nad zimou. Slovu démon bychom zde však neměli rozumět v jeho negativním smyslu, jak jej lze snadno chápat dnes. Jednalo se o jednu z postav slovanské mytologie, která se ve světě projevovala ve formě přírodních sil, jejichž správný chod byl pro člověka i přes svou krutost důležitý. Pro ilustraci bychom ho snad spíše než k jiným postavám mohli v našem folklorním prostředí přirovnat ke Krakonošovi, který je ovšem vládcem hor. Slovesná folkloristika by o něm řekla, že se jedná o takzvaného trickstera, představitele dvojznačného charakteru. V moderní době se postava Dědy Mráze stala nejprve předmětem zájmu ruské literatury, jejímž prostřednictvím se představy o něm dostaly do širšího povědomí ruského národa. Po bolševické revoluci bylo nejprve připomínání Dědy Mráze zakazováno, protože podle bolševiků byl kulakem a zvyky spojené s úctou k němu byly jen pozůstatkem pověrčivosti a buržoazního myšlení. V 30. letech ovšem Sověti svůj postoj revidovali a symbol Dědy Mráze spojili s oslavami Nového roku, což mělo jen upozadit význam křesťanských Vánoc. Postava Dědy Mráze zůstává v Rusku populární dodnes. Osobně mě, co se týče tohoto tématu, v posledních letech nejvíce zaujala aféra, kdy se v roce 2014 v ruských médiích objevila zpráva, že Morozka má na Ukrajině nahradit Santa Claus. Ačkoliv se diskuze o našich vánočních představách v některých ohledech mohou zdát jako malicherné, je zřejmé, že se představy o slavení Vánoc mohou snadno stát i nástrojem moci.

Jak byste charakterizoval současnou podobu oslav svátku svatého Mikuláše u nás? Máte k těmto svátkům nějaký osobní vztah?

Neřekl bych, že se současné oslavy svátku svatého Mikuláše v něčem zásadně odlišují od podob, jak byl svátek slaven v minulosti. Svátek byl vždy oslavován i ve veřejném prostoru, ale od příchodu milénia si lze všimnout strmého nárůstu oficiálně pořádaných akcí v prostředí českých měst i vesnic. O jejich pořádání se dozvídáme prostřednictvím moderních komunikačních kanálů a patří k dobrému jménu města i obce, aby pro rodiny s dětmi i další zájemce, byl na Mikuláše uspořádán pokud možno bohatý zábavní program. Musím říct, že mě velmi baví pozorovat, jak se lidé předhánějí v nápaditosti a někdy také přejímají tradice z jiných oblastí, jako například v případě průvodů čertů krampusů. Minulý rok mě velice zaujala akce pořádaná malobělskými baráčníky, kteří svou show situují do útrub zříceniny Zvířetic. Letos jsem zaslechl, že do Mladé Boleslavi přijedou čerti na čtyřkolkách, což mi přijde svým způsobem velmi originální. Sám zastávám názor, že pokud si tyto zábavy najdou své konzumenty a podporovatele, nejsou tu jen tak pro nic za nic. Líbí se mi, že si dnes v podstatě každý může svobodně vybrat, jak bude jeho oslava svátku svatého Mikuláše vypadat. Sám se do postavy Mikuláše nebo Anděla převlékám již nějakých devatenáct let a možná se mi trochu zdá, že lidé začínají ztrácet zájem o obchůzky postav v samotných domácnostech, což je možná jen ovlivněno lokálně, a bylo by na to téma potřeba podniknout seriózní výzkum. Přiznávám se, že osobně mám oslavy svátku svatého Mikuláše velmi rád a mám na ně takřka jen hezké vzpomínky.