I když se k tyči dostala jen náhodou, teď
s ní v celorepublikové konkurenci slaví velké úspěchy.

Co všechno se u vás v Centru pro všechny můžou případní zájemci na tyči naučit?

Pro zájemce tu máme dvě věci. První možností je pole dance, se kterým jsem začala už před pěti lety. Jak je patrné z názvu, jde o tanec. Říkáme tomu tanec u tyče, okolo a na tyči. Pak je tu druhá varianta, pole sport. Ten už je více o gymnastice, ale samozřejmě se u toho také tančí, jen méně. Jde 
o takovou mezihru, aby to nebylo nudné. A je pro děti.

Pole sport a pole dance fungují v Nymburce už více než čtyři roky. Jak nápad vůbec vznikl?

Tento sport byl celkem neznámý, a to nejen 
v Nymburce, ale i v celé České republice. My jsme vlastně byli úplně první, kdo to pro děti začal cíleně dělat, i když jsem se k tomu dostala omylem. Chodila jsem v Praze na kurz orientálních tanců, kde jsem se 
s pole dance setkala poprvé. Vyzkoušela jsem si to 
a nadchlo mě to. Tak jsme si s kamarádkami pořídily pár tyčí a začaly trénovat. 
V Nymburce jsem v tu dobu vedla kroužek orientálních tanců pro dívky, ale maminky začaly projevovat zájem o to, abych tanec na tyči naučila i jejich potomky. Těm se to zalíbilo a po roce jsme se s dětmi zúčastnili prvního Mistrovství České republiky v pole sport. Od té doby se to snažíme dělat na vysoké úrovni.

Mluvíte o dětech. Dospělé ženy tanec u tyče neláká?

Ale ano, ty k nám také chodí. Právě pro ně máme kurz pole dance, děti jsou jen v pole sport, který je více o té gymnastice. Pouze 
s nimi nejezdíme na soutěže, protože se stydí. Ale 
v současné době jich chodí okolo osmnácti, v různých věkových kategoriích. Já ve svých čtyřiceti letech nejsem nejstarší účastnicí (smích).

Obě disciplíny jsou na pohled atraktivní. Která z nich ale diváka přece jen víc zaujme?

To záleží na oku diváka. Pokud budeme vystupovat například na hasičském plese, tak samozřejmě spíše ocení ženské tančení u tyče. Ale pokud budeme vystupovat v domově důchodců, vezmu tam malé holčičky, které budou roztomile tančit na českou písničku. Takže záleží vždy na tom, pro koho ta sestava je.

Je nějaká minimální věková hranice, od které se dítě může začít věnovat pole sportu?

Doteď jsem respektovala školní zralost, takže jsem přijímala děti až od první třídy. I tak to bylo někdy těžké, musíte je hodně opravovat. Čím jsou ale děti starší, tím je výuka snadnější. Na druhou stranu, pro mladší věkovou skupinu je tento typ sportu velmi atraktivní, takže od příštího roku budeme mít hranici ještě nižší. Cvičit budou moci děti už od pěti let, a to konkrétně akrobacii na kruhu.

Zmínila jste, že se účastníte Mistrovství České republiky 
v pole sport. Co všechno 
v soutěži porota hodnotí?

Hodnotí se všechno. Začíná se od hudby, jestli odpovídá věku účastnice, hodí se k choreografii. Porotci také sledují technickou stránku vystoupení a to, jak se dítě u celého vystoupení tváří. Porota je vždy mezinárodní, protože tři nejlepší účastnice postupují na mistrovství světa, takže musí mít odpovídající měřítko.

Jak často s dětmi trénujete?

Začátečníci trénují jednou týdně, pokročilí dvakrát. Když se právě připravujeme na soutěž, je to třikrát 
v týdnu plus dvakrát doma.

Přece jenom jde o děti, které tančí u tyče. Jsou nějaká omezení a zákazy při vystoupeních?

Ano, u pole sportu, kde tancují děti, si nesmíte ani otřít ruce o hýždě, když se vám potí ruce, protože v tu chvíli máte hned dva body dolů za vulgaritu. Vůbec nesmíte mrkat směrem na porotu nebo dělat nějaká gesta. Hudba musí být bez náznaku flirtu, prostě aby šlo čistě jen o ten sport. Soutěžící mají zadané na centimetry, jak musí vypadat kostým, aby neodhaloval víc, než má. Za porušení jsou okamžitě body dolů, ale hrozí i diskvalifikace.

Některé prvky vypadají nebezpečně. Vyhýbají se vám zranění?

Nic vážného se u nás zatím nestalo. Máme tu taková ta typická zranění, jako modřiny a spáleniny. U starších jsou to natažené nebo přetržené svaly, ale to vychází ze špatného protahování.

A nedělá se někomu na tyči špatně? Třeba když zrovna visí hlavou dolů.

Než začneme na tyči dělat to, že visíme hlavou dolů, dám holkám úkol, aby si doma zkoušely stojku a na ten pocit si zvykly. Dětem to ale moc nevadí, vždyť na hřištích jsou pořád hlavou dolů. U nás starších už je to horší, tělo si špatně zvyká 
a už se mi to stalo, že jedna žena odstoupila, protože se jí motala hlava.

Jak jste na tom s negativními ohlasy na svoji práci? Setkáváte se s nimi často?

Když jsem začínala s pole dance, hodně lidí mi řeklo, že riskuji. Přece jenom, tanec u tyče má u nás stále negativní reklamu. Ale já pořád tvrdím, že jde o regulérní sport. A navíc, děti nám soutěží jen v pole sportu, kde jsou pevná 
a jasná pravidla. Nemáme žádnou vulgární choreografii. U pole dance už je to uvolněnější, ale to dělají jen ženy a na soutěže zatím nejezdí.

A co tatínci holčiček? Není 
s nimi problém?

Rodiče ve mně mají důvěru jako k pedagogovi. Stane se ale, že za mnou maminky občas přijdou a řeknou, že chtějí, aby k nám její holčička chodila, ale že to tatínek nedovolí, takže dítě nepřijde. Za těch pár let, co to tu děláme, ale můžou 
z vystoupení vidět, jak to vypadá a na základě toho se k nám pak přihlásit.

Říkáte, že je to regulérní sport. Patří tedy tanec na tyči na olympijské hry?

Jsem jednoznačně pro olympiádu! Alespoň by se potvrdilo, že je to sport 
a opravdu tvrdý sport.

Když se řekne pole dance, většině se vybaví striptýz. Co si o tom myslíte?

Vždy se najde někdo, kdo to takhle bude brát. Ať už 
z legrace, nebo k němu tento nový sportovní pohled prostě ještě nedošel 
a řídí se pořád tou starou školou a nepřenese se přes to. Ale to je život.

Čtěte také: Kochová: Pole dance? Láska na první dotek

Monika Veselá