Do toho se šestkrát pokoušela stát řidičkou tramvaje. Vyšlo to až posedmé. A tramvaje se jí nakonec staly osudné. Na konečné v Ďáblicích poznala kolegu, se kterým po roce měla pohádkovou svatbu. A za pár dní na svět přivede své čtvrté dítě…

Tušila jste tehdy, v roce 2016, že byste mohla na svět přivést ještě další dítko?
Vůbec. Když od nás bývalý odešel, nejmenšímu Adámkovi bylo půl roku. Řešila jsem existenční problémy. Musela jsem chodit na brigády, během směn jsem rychle nakojila a pak šup zase do práce. Paradoxem je, že mi to dal pak soudce, když se řešily alimenty, sežrat.

Vyčítal vám, že chodíte do práce, místo abyste se starala o děti?
Přesně tak. Je to absurdní. Soudce vyměřil výživné pro mé tři – navíc postižené – děti celkem osm tisíc korun. Podle mých příjmů. A vůbec ho nezajímalo, že musím platit hlídání a další věci. Řekl mi, že když mám stejné příjmy jako bývalý přítel, tak co bych prý chtěla…

Jak jste dokázala z alimentů vyžít?
Přes půl roku jsem bydlela s dětmi v Motole na ubytovně. Pokojíček o 24 metrech čtverečních byl záchranou. Pak se za mě zaručila tehdejší nadřízená v Motole, kde jsem pracovala jako laborantka, a přiklepli nám obecní byt.

Dá se říci, že od té doby začal život nabírat zase ten správný směr?
Byl to jeden z těch momentů. Tím dalším bylo, když jsem poznala neziskovou organizaci Fandi mámám a Aperio. Pomohli mi jak materiálně, tak psychicky. V Aperiu mi hodně otevřela oči psycholožka, která mi vysvětlila, že se nemohu soustředit jen na děti. Řekla mi: ‚Děti jsou šťastné, když je máma šťastná.‘ Díky nim jsem posedmé zkusila podat přihlášku na řidičku tramvaje do Dopravního podniku hl. m. Prahy.

Posedmé?
Neuvěřitelné, viďte… Byl to můj sen. Jen jsem po tom šestém neúspěšném pokusu už nevěřila, že by to mohlo vyjít.

Zjistila jste někdy, proč to tolikrát nevyšlo?
Doteď nevím. Nevyhovovala jsem požadavkům… Ale asi to tak mělo být. A řidičkou jsem se měla stát až později.

Svatba ve smyčce Na Královce. Manžel Pavlíny Malínské na svatbu přijel tramvají 15 T, ona historickou.Svatba ve smyčce Na Královce. Manžel Pavlíny Malínské na svatbu přijel tramvají 15 T, ona historickou.Zdroj: Jiří Spurný

Co vás k tramvajím tak přitahovalo?
Protože jsem bývalá laborantka, asi se mi u nich líbilo, že je to také práce se stroji. To mě v laborce vždy bavilo nejvíce. Stroje a jejich seřizování.

Tento rozhovor si budou čtenáři číst v době, kdy budete mít hned několik výročí…
Ano, 1. 8. 2019 jsem poznala svého budoucího muže Vojtu, 1. 8. 2020 jsem si ho brala. A nyní každým dnem očekáváme příchod našeho prvního společného potomka.

Pojďme se vrátit zpátky o dva roky a zavzpomínat na setkání s vaším Vojtou.
Tenkrát jsem jezdila na lince 10, která vede ze Sídliště Řepy na Sídliště Ďáblice. Bylo to v době, kdy už jsem byla smířená s tím, že mám tři postižené děti, takže těžko najdu svou spřízněnou duši. Vždyť který muž by chtěl ženu, která má takové závazky? (Pavlína na chvíli zmlkne) Uvědomovala jsem si však, že musím být vděčná, že jsem se konečně stabilizovala, že slušně bydlíme. A mám práci, o které jsem vždy snila… Ten den, 1. 8. 2019, jsem ho potkala v Ďáblicích na konečné.

Byla to láska na první pohled?
Kdepak (smích). Tenkrát jsem šla zrovna z toalety a viděla jsem v tramvaji nějakého řidiče, tak jsem se mu šla automaticky jako nová kolegyně představit. A on chudák zrovna jedl, tak po mně hodil takový vražedný výraz… Pochopila jsem, že nebylo vhodné ho vyrušit o přestávce… Ale nakonec jsme se začali bavit o závadách na tramvajích, co se mu kdy stalo… Potom musel odjet, tak jsme si slíbili, že to dořešíme, až se zase někdy uvidíme.

Kdy bylo další setkání?
Za pár dní v Řepích. A pak stále častěji a častěji. Zpětně si uvědomuji, že pak už mě začal vyhledávat cíleně, už to nebyla z jeho strany náhoda. Pořád jsem ho brala ale jako super kolegu, neboť jsem byla smířená s tím, že musím být pokorná za to, co je. A ani ve snu by mě nenapadlo, že by mohl přijmout mé tři děti.

Vzpomenete si na ten moment, kdy jste si uvědomila, že je mezi vámi něco hlubšího?
Vojta pro mě na podzim 2019 dojel do vozovny. Pár dní před tím jsem mluvila s mamkou, že mám pocit, že se mu líbím. Ale mamka mi řekla, že mu to všechno musím říci na rovinu, aby se nesnažil zbytečně. Tehdy, během krátké odpolední, kdy jsem se s ním viděla, jsem sebrala odvahu. A ve fastfoodu u ledové kávy a dortu jsem mu řekla, že mám tři děti, všechny se zdravotním handicapem, mám problémový vztah s mým bývalým… A že tedy nepočítám, že bych nějakého muže někdy našla.

Jaká byla jeho reakce?
Respektoval mě. Netlačil na mě. A i přes to všechno se se mnou bavil dál.

Kdy jste ho seznámila s dětmi?
To bylo velmi dojemné. Koncem září 2019 jsem byla na operaci, starší syn Tomášek byl se mnou doma. Byla jsem nepohyblivá, Vojta mi dovezly gázy a léky. Vojta si s Tomáškem povídal, Tomáškovy oči se úplně tetelily… To jsem nezažila, ani když se s ním bavil jeho biologický otec. A když se loučili, Vojta mu úplně spontánně dal pusu. Bylo to jak z filmu. Dojemné. A toto gesto rozhodlo.

A s Tomáškovým dvojčetem Kristýnkou a nejmenším Adámkem?
To jim jednou, když jsem měla ošetřovačku, přijel uvařit kuře na paprice. Po seznámení si s nimi začal hrát hry… A najednou, za necelé dva měsíce, mu Kristýnka řekla Táto.“

Svatbu jste stihli rychle, rok od seznámení. Prozradíte, jak vypadaly zásnuby?
V listopadu 2019 se se mnou, po břišní operaci, loučil ve dveřích. A jak mi dával pusu, prohlásil vesele: ‚Já si tě stejně jednou vezmu.‘ Myslela jsem si své… (smích) Koncem března 2020 mě pak vzal na výlet, nechal vyrobit zásnubní prsten i s krabičkou a při mé oblíbené písničce It just happened od skupiny Roxette poklekl.

Váš velký Den D se uskutečnil, předpokládám, v tramvaji?
Na smyčce Na Královce. (smích) Pan inženýr Jan Cibulka nám zařídil tramvaj 15 T, i přímo to konkrétní číslo, ve kterém jsem jela, když jsem Vojtu poznala. S tou jel manžel se svatebčany. Já jsem se vezla zase jela historickou tramvají.

V den, kdy spolu děláme rozhovor, máte pár týdnů do porodu. Kdy máte termín?
Koncem srpna. Jsem však po dvou císařských řezech, praskla mi děloha, je tedy dost tenká. A ještě ke všemu mám těhotenskou cukrovku, takže i podle lékařů mohu rodit doslova každým dnem. Ale byla bych ráda, kdybych ‚dva v jednom‘ vydržela alespoň do půlky srpna, aby ta naše ‚malina‘ byla pořádně dopečená. (smích)

Pavlíně a Vojtovi se narodí každým dnem první společné dítě. Dva roky od seznámení a téměř přesně rok od svatby.Pavlíně a Vojtovi se narodí každým dnem první společné dítě. Dva roky od seznámení a téměř přesně rok od svatby.Zdroj: Ladislav Šos

Srpen 2019 seznámení, srpen 2020 svatba, srpen 2021 miminko. To vám vyšlo hezky…
Ano, takhle to vypadá… Ale mám za sebou při potraty. V únoru 2020, o dva měsíce později, pak v říjnu… Už šaty na svatbu jsem si nechávala šít těhotenské… Ale člověk míní, příroda mění. Asi to tak mělo být.

Nestýská se vám už po tramvajích?
To víte, že ano! Ale jakmile jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, hned jsem to musela říct zaměstnavateli. Těhotné nesmí řídit – mají různé nevolnosti, nemohou také přehazovat výhybky, zvedat plošiny pro vozíčkáře… A vzhledem k tomu, kolik mám za sebou potratů, jsem nechtěla nic pokoušet.

Jaký bude váš manžel táta? Přeci jen už si tu úlohu určitě mohl trochu natrénovat na vašich dětech…
Úžasný. A každý den jsem vděčná za to, že ho ve svém životě mám. K mým dětem se chová skvěle. A čím dál častěji si uvědomuji, že děti opravdu potřebují ten mužský vzor. Děti potřebují tátu. Ale ne za každou cenu.

Kdybyste mohla říci, co vám Vojta přinesl do života, co by to bylo?
To je z našeho rozhovoru asi ta nejtěžší otázka. (smích) Zrovna dnes jsem přála kamarádce, která se vdávala. Přála jsem jí, aby v manželství zažívala chvíle krásné, ale i ty, které nejsou tak krásné, ale jsou také potřeba… A o to vášnivější je pak třeba usmiřování. (smích) Ale zpět k otázce. Vojta je muž, který mi do života přinesl klid, miluje mé děti a vím, že se o něj mohu opřít. Je to člověk, vedle kterého se nebojím zestárnout.

Pavlína Malínská
Narodila se 6. prosince 1985 v Žatci v okrese Louny, kde vyrůstala do 15 let.
Střední zdravotnickou školu (obor zdravotní laborant) navštěvovala v Praze na Alšově nábřeží.
Než nastoupila jako řidička tramvaje do Dopravního podniku hl. m. Prahy, pracovala na Vysoké škole chemicko-technologické jako technický pracovník ve výzkumu a v Ústřední vojenské nemocnici jako laborantka.
Je zaměstnankyní vozovny Motol, v současné době je na mateřské dovolené.