ON-LINE reportáž o koronaviru najdete ZDE

„Většina lidí by mohla podlehnout dojmu, že tím, jak se nemůžeme sdružovat nebo si podávat ruce, dostává etiketa na frak. Tak to určitě není,“ zdůraznil. Připomněl, že nynější doba velmi oživila pozitivní vztahy mezi lidmi. I při letmém setkání. „Když se lidé potkají na ulici a jeden něco potřebuje, druhý mu ochotně pomůže,“ připomněl Špaček vlastní příjemné setkání s člověkem, který mu pomáhal u benzinové pumpy.

„Nebo když do sebe lidé vrazí, usmějí se na sebe a omluví se. Všichni jsme stiženi ranou osudu a všichni cítíme, jak si v těžkých chvílích musí lidé pomáhat. Mně to trošku evokuje atmosféru z roku 1989,“ zavzpomínal na euforii, laskavost a vzájemnou vstřícnost, kdy lidé začínají hledat to lepší v sobě – i v tom druhém.

Ilustrační foto
Kraj zřídil terapeutickou linku Anténa

Zdravení nohama je taškařice

Za podávání rukou se našla náhrada: zpravidla dotek pěstí, případně loktů. „Nožní varianty jsou spíše legrační; myslím si, že to je recese a nikdo to nemyslí vážně,“ míní Špaček. Připomněl, že pozdrav pěstí se už po staletí užívá na moři.

„Na zaoceánských lodích je riziko přenosu infekce velmi vysoké, a proto se tam lidé vždy zdravili dotykem pěstí a ne dlaněmi, jako jsme zvyklí my suchozemci. Případně užíváme takový indický pozdrav, namasté, to jsou sepnuté ruce jako v Thajsku a úklona – tím vlastně vyjádříme úctu tomu druhému a nemusíme se ani dotýkat,“ zmínil souvislosti historické i zeměpisné.

Také lektorka etikety Jana Lévai nabízí pohled do světa – s poukazem na změnu chování v britské královské rodině. Třeba princ Charles dnes spojuje dlaně na prsou v klasickém jogínském pozdravu namasté běžně. V případě panovnice Alžběty II. je to ovšem jiné: té nikdo ruku nepodává, ruku může nabídnout jen ona, což nyní nečiní; zdraví úklonou hlavy. Sama Lévai by právě úkloně dávala přednost; dotýkání se lokty by spíš vynechala.

Podávání ruky se zase vrátí

Často se Špaček setkává s otázkou, zda by nynější způsob zdravení nemohl zůstat i do budoucna. „Rozhodně ne,“ má jasno. „Podání ruky je tady od starého Říma. Už Ave, buď pozdraven, znamenalo přicházím v míru a beze zbraně. Proto vlastně nabízím otevřenou ruku – a stisk ruky je nezastupitelný,“ říká s tím, že takto můžeme získat i řadu poznatků o protějšku: cítíme teplo, jestli se dotyčný potí, třes – a hodně napoví i stisk: zda je přátelský, nebo brutální, či je to leklá ryba.

„Ke stisku ruky se bezpochyby vrátíme, jakmile pomine tahle krize – a vrátíme se k němu rádi, protože je to daleko srdečnější a přátelštější než hygienický dotek loktem nebo pěstí,“ nepochybuje Špaček. Stejného mínění je i Lévai: do roka, roka a půl, bude podávání ruky zpět. „Budeme fungovat v rámci vzorců etikety, které jsou historicky dány,“ předpokládá.

Někdejší šeď vystřídala pestrost

Za přímo fantastickou považuje expert na etiketu Špaček dnešní dobu z hlediska oblečení. „My Češi nejsme žádní protagonisté v oblasti módy, takže když vyjdu ven – bydlím na Můstku – na Národní třídě, Na Příkopě, na Václaváku je všude šeď; všechno černé, šedé, maximálně hnědé. Teď se konečně ulice rozzářila. Roušky jsou červené, žluté, mají pestré vzory,“ pochvaluje si, že konečně jsou ulice plné barev (pokud tam tedy vůbec potkáme nějaké lidi). „A pánové už roušku ladí – zcela správně – s kapesníčkem, dámy se svými šaty nebo doplňky – prostě je to pro etiketu velmi tvůrčí prostředí,“ poznamenal.

Z pohledu strážce etikety nicméně k dnešní době připomíná, že za žádných okolností – ani schovaní za rouškou – nemůžeme popustit uzdu dobrým mravům. „Takže i doma, kdekoli jinde, na ulici, v obchodě, prostě všude dbáme na přísná pravidla etikety. Hygiena to nemůže potlačit, hygiena je nadstavba. Etiketa je základ.“

První pomoc on-line s Markem Hylebrantem.
Záchranář Marek teď učí první pomoc ze své postele

Rouškové postřehy Ladislava Špačka

- Roušky se rychle ujaly jako módní doplněk, a to nejen kvůli vládnímu nařízení. Lidé mohou projevit svoji kreativitu. Roušky si šijí, vyměňují, posílají – a vnímají je jako už docela důležitou součást svého oblečení; dokonce přemýšlejí nad tím, s čím roušku kombinovat. Vzorem je například prezidentka Slovenské republiky Zuzana Čaputová; ta umí krásně sladit roušky se svými šaty.

- Ženy jsou v rouškách veselejší. Není u nich výjimkou rouška červená, žlutá, vzorovaná, růžová, zatímco muži volí spíš tmavší barvy. Bývají konzervativnější; pro muže je proto typická barva třeba bordó nebo tmavě modrá. Spousta mužů nosí černou – ale to i ženy z módních důvodů.

- Objevuje se i módní vzor – ministr zdravotnictví Adam Vojtěch používá roušku se vzorem piniové šišky. Ten kdysi přišel z Indie a stal se velmi oblíbeným vzorem anglických kravat. Dnes už byl vídán právě pouze na vázankách.

- Při takzvané „poslední večeři“ na Hradě jsme mohli vidět nový prvek: i s rouškou je možné stolovat na nejvyšší úrovni u hlavy státu. Probíhá to asi tak, jako když si muslimky v burkách a nikábech vsunují do úst sousto pod nadzvednutou spodní částí…

Zdroj: Ladislav Špaček, konzultant v oboru komunikace a etikety