Lidi si ji oblíbili. Když jsem zjistil, že je taky novinářkou, navíc píše rozhovory pro časopis Vlasta, tajně jsem ji obdivoval. Byla usměvavá a rozdávala svoji tetičkovskou pohodu. I když nám všem po těle stékaly litry potu. A já ji v duchu oslovoval „holka“.

Jmenuje se Jana. Jana Divišová. Je jí 45 let. Je novinářkou a píše pro ženy. Hlavně. Dříve psala pro chlapy. Hlavně. A je lektorkou onoho spinningu. Má dva syny na prahu dospělosti, kteří hrají ragby. Pochází z Prahy, žije v Mladé Boleslavi.

Utekly roky, kalendář ukazoval leden 2018. Tahle holka si v noci před spaním sáhla na prso. A našla tam bulku. Ráno pádila k doktorovi. Verdikt zněl děsivě: „Máte rakovinu prsu!“ Zastavil se jí svět. Ale jen na okamžik. Vzápětí si řekla, že takhle to nenechá. Uteklo osm měsíců, má za sebou náročnou léčbu, chemoterapii, ořazování, ostříhání dohola. Při životě ji drží rodina, dva dospívající synové, přátelé a práce, kterou chtěla dělat odmalička.

Pochopil jsem, že její příběh musím předat dál. Řetězit její sílu. Je pozdní zářijové odpoledne a sedíme proti sobě. V cukrárně v Bakově nad Jizerou, která patří k místnímu zahradnictví. Kolem dorty a květiny. Je z ní cítit obrovská síla, obrovská pohoda. Jakoby vyhrála v loterii miliardu. Na rozhovor přijela na kole, omlouvala se za pětiminutové zpoždění a objednala si kolu.

Když jsem jí na uvítanou dal žlutou kytičku a čokoládové Kočičí jazýčky, rozzářila se. Pak se jí občas v očích zaleskl smutný závan nejistoty. Strachu. Obavy. Většinou se ale usmívala. A to i přesto, že má za sebou těžké období. Nastalo poté, když zaťukal nezvaný host.

„Jsem trochu nervózní, rozhovorů jsem napsala spousty, ale na druhé straně jsem poprvé, “ utrousí.

Na začátek rozhovoru asi nejblbější otázka, jakou může novinář položit. Já ji dávám ale často. Jen většinou na konec rozhovoru. U vás s ní ale začnu: Jak se máte?
Nově. Staronově.

Rozšifrujete mi tahle dvě slova?
To, co jsem si od ledna prožila, mi v jednu chvíli připadalo, jako bych běžela o život a všechno kolem vybuchovalo. Měla jsem pocit, jakoby celý můj život explodoval a zůstalo stát jen to, co mělo pevné základy. To se nakonec potvrdilo.

Prach z výbuchu se začal usazovat…
…a skutečně zůstalo stát jen to, co původně, už někdy od začátku, mělo pevné základy. Mluvím expresivně, ale tak jsem to prostě cítila a cítím.

Myslíte tím vztahy?
Přesně. Moje vztahy s dětmi, mladší sestrou Alenkou. Můj domov, který jsem vždy milovala a budovala. Moje vztahy s přáteli, které mi doslova zachránily život. To zůstalo neotřesitelně v pořádku. Vše, co nemělo vydržet, co mělo už dřív trhliny, se obrátilo v prach. Když dostanete těžkou nemoc, ukáže se, jak to máte v životě nastavené, co a kdo vydrží a co a kdo ne. No a když se prach usadí, propátráte trosky, abyste zjistili, na čem můžete stavět dál.

Kolik těch trosek bylo?
Hodně. A to i ve věcech vážných, v partnerských vztazích. Začala jsem tomu třídění v duchu říkat pravidlo „Neš-neme“.

Což znamená?
Kdo ti říká „To zvládNEME“, je mnohem cennější než ten, kdo říká „To zvládNEŠ“.

Jana Divišová z Mladé Boleslavi.Kolik lidí tohle řeklo?
Spousta. Byla a jsem za to vděčná. Je studií prokázáno, že ženy s rakovinou prsu mají až o 40 procent větší šanci na vyléčení, když jsou obklopeny přáteli, než ženy, které na to jsou samy. Když jsem byla na prvním mamografu, v čekárně čekala kamarádka. Byla jsem před komisí a u mě byla jiná kamarádka. Pak přišla třetí, opravdu nebezpečná chemoterapie. Měla jsem totiž k tomu ještě akutní zlomeninu srdce a fakt padala do propasti. Kamarádky mi doslova seděly na peřině a střídaly se. Byly tam tak dlouho, dokud jsem se nepostavila na nohy a uvěřila, že to dám. Jedna vařila, druhá nakupovala, další volala.

Objevil se někdo, do koho byste neřekla, že se zachová jako anděl?
Tak se projevují lidé, kteří k sobě mají blízko, jsou na sebe napojeni, aniž by to třeba tušili. Mají v sobě zakódované dobro. Byl to například Vlastíkův ragbyový trenér Jirka Skall. Moc se neznáme, ale zavolal mi a prý co pro mě může udělat, promýšlel, že by si oba syny klidně na pár dnů k sobě vzal do Prahy. Kamarádi na táboře, kam jezdíme, zase mezi sebou udělali sbírku, aby Vlastík mohl jet do Anglie studovat a hrát ragby, protože to bych si z nemocenské nemohla dovolit. Z těchto důvodů jsem přesvědčena o tom, že každý, kdo má podobné problémy jako já, by neměl zůstat sám. I kdyby měl jen jednu blízkou osobu, se kterou to všechno bude sdílet.

Pamatujete se na okamžik, kdy jste si uvědomila, že něco nehraje?
Neprováděla jsem si žádné cílené samovyšetření prsu, byl večer a já si četla. A najednou, až se toho zpětně děsím, mi „něco“ položilo ruku na to místo. Instinkt? Netuším. Nahmátla jsem si bulku.

Co vás napadlo? Tu noc jste probděla?
Kdepak. Bylo to malinké, ale řekla jsem si, že ráno pro jistotu půjdu k doktorovi. Ukázalo se, že to bylo moc dobré rozhodnutí. Spousta žen nikam nejde a jen se dlouho pozoruje, lékaři nad tím lomí rukama. Asi se bojí. Ale já se taky pochopitelně bála. Všichni doktoři mě pochválili, že i s tak malým nálezem jsem přišla. V mém případě receptory agresivity byly vyšší a stačilo pár týdnů a měla bych mnohem větší průšvih. Když mě v berounské nemocnici prohlédl profesor Daneš, nemazlil se se mnou. Rovnou řekl: „Vidím problém, ale jsem váš doktor, já vám pomůžu, od toho jsem tady, budeme bojovat.“ To mi hodně pomohlo, v tom prvotním šoku potřebujete povzbuzení.

Když jste jela z Berouna domů do Boleslavi, je to kus cesty. Na co jste myslela?
Naštěstí mě vezla kamarádka. Na co jsem myslela? Brečela jsem. Jenže to byl teprve začátek. Následoval kolotoč vyšetření a čekání. Bylo to období nefalšovaného a nekončícího strachu. Prostě se bojíš. A v duchu stokrát umřeš…

(Už si dvacet minut povídáme a objednaná káva a kola nikde, jdu se optat, zda na nás nezapomněli. Servírka nás uklidňuje, že jsme v pořadí).

„Na světě je milion horších věcí, než dvacet minut čekání na kolu a kávu. Vždyť svítí sluníčko, kolem si hrají děti a všichni jsou tady milí,“ utrousí Jana s pohledem kamsi za obzor. A mě zamrazí.

…V mysli se objevují takové bizarnosti jako třeba to, co si necháš zahrát na pohřbu. Já dneska vím, že by mi hráli od Michala Tučného Sundej z hodin závaží a od Elvise Memories. Těm myšlenkám se člověk prostě neubrání. V hlavě to všechno šrotuje. I když jsem věděla, že budu bojovat a že to nevzdám ani na minutu, stejně to v hlavě je. Přede mnou řada vyšetření, kdy hledají, jestli „to“ není ještě jinde. Vlastně je to nonstop čekání na výsledky dalšího vyšetření. A ke všemu v dnešní době internetu jsme všichni přeinformovaní, každý vnímá ty průšvihy a vždy vidí to nejhorší. Pro psychiku nic moc. Já jsem se napojila na linku Mamma Help a tam se potkala s paní Helenkou, která je už dvacet let po operaci. Ta mi řekla: “Hele, nejtěžší období je, než začne léčba. Než ti prostě potvrdí, že to bude tak a tak. Do té doby jsi tak trochu ponechaná svýmu osudu.“ Měla pravdu. Moc mi pomohla a to se ani neznáme.

Co se dělo poté?
V pražské nemocnici na Karláku mi operovali prso a vzali některé uzliny z podpaží. „Nález je malý, ozařování ani chemoterapie nebudou nutné,“ říkali napřed. Jenže pak se sešla komise, půlka řekla ozařovat, druhá ne. Dohodli se, že alespoň čtyři chemoterapie nakonec podstoupím. Takže mám za sebou čtyři chemoterapie a 19 ozářek.

Jak dlouho trvá chemoterapie?
Dvacet minut než to do vás vykape. Pak cesta domů. Bylo mi samozřejmě špatně a to je slabé slovo.

Neměla jste černé myšlenky?
Nikdy. Jsou různé propady psychiky, ale podle mě, jakmile má člověk děti, nemá jen tak nárok na nějaké vzdávání se. A kdo má rodiče, tak je to stejné. Stejný princip. Já rodiče nemám, ale děti ano. Maminka je středobodem rodiny, nesmí se otřást.

Vraťme se ještě zpět. Vy to s chlapama nemáte jednouché, že?
Jak se to vezme. Tatínek kluků nás opustil, když staršímu byly dva roky a mladšímu pět měsíců. Prostě se zamiloval, odešel a nepomohl mi. Co s tím? Zůstala jsem sama a bylo to náročné. Dlouho jsem se z toho dostávalo. Bylo mi třicet a musela jsem přijmout, že prostě s tím člověkem šťastnou rodinu mít nebudu – i když jsem si to původně, pochopitelně, myslela. Musela jsem se starat o kluky, udržet domov, uživit je. Zajímavé bylo, že jsem nepostrádala partnera na starosti. Hlavně mi chyběl partner na radosti.

To zní zvláštně.
Jo, zní. Myslím to tak, že nemáte komu večer říct, jak jste měli celý den, co kluci dělali, jak to vypadá s prvním zoubkem. To bylo horší, než když děti skosila angína, protože to jedete jako automat. Každá maminka to zná.

Když kluci usnuli, asi jste mnoho nocí probrečela?
Ne. Musela jsem vydělávat. Zní to surově, ale je to tak. Došlo tak daleko, že jsem stála před zastavárnou se stříbrným nádobím po babičce, protože z mateřské a alimentů se to nedalo utáhnout. Klasický případ samoživitelky. Ale mnohé maminky jsou na tom ještě hůř. Kluci usnuli a já měla hodinu na poklizení domácnosti a pak jsem sedla a psala články do noci. Ráno jsem je prodala. Jsem vděčná novinařině, protože jsem dělala doma. Jiné maminky si musí přivydělat třeba tím, že jdou někam uklízet, potřebují mnohem víc času, aby zvládly druhou práci.

Novinařina byl váš sen?
Vystudovala jsem ekonomku a hlásila se na žurnalistiku. Talentovky jsem udělala, jenže jsem si u zkoušek zaboha nevzpomněla, kdo byl F. X. Šalda. Takže jsem najednou stála jako elévka v deníku Sport. Chlapi ze mě omdlívali - ženská, baculatá. A chce psát o hokeji! Ale postupně jsem je přesvědčila, že můj zájem a jiný pohled na sport byly originální. Po čase jsem se ocitla v páteční sportovní příloze a tam jsem si mohla se sportem trochu hrát.

Jak to myslíte?
Psala jsem jinak – vymyslela jsem si třeba článek Hříšní lidé bílé stopy o tom, jak se k sobě na závodech chovají špičkoví běžci na lyžích. Nebo jsem přemluvila hokejisty, kteří měli prsten za Stanleyův pohár, aby ho vytáhli ze skříně. Nafotili jsme to a já popsala historii prstenů. Lidi to zajímalo. Vy snad víte, proč mají Edmonton Oilers na prstenech vyrytou scvrklou mrkev?

Jana Divišová z Mladé Boleslavi.

Tak to mě nikdy nenapadlo.
Vidíte. Nebo jsem se zaměřila na brankáře v různých sportech a popisovala kolik gólů se ve kterém sportu považuje za výprask. Pak jsem se ocitla v časopisu Vlasta, protože sportovní novinařina není pro rozvedené maminky. Teď jsem šéfredaktorkou ženského magazínu v nakladatelství Burda a zároveň mám svoji malou agenturu, píšu texty pro firmy, malé a střední podnikatele na weby, na sociální sítě, do newsletterů.

Předpokládám, že od ledna nastal v práci kvůli nemoci útlum.
Pochopitelně malinko jo, ale jinak jsem fungovala a funguju dále. Uprostřed chemoterapie jsem dokonce napsala dvě básně, takové niterní věci. To bylo to moje zlomené srdce. Každý novinář většinou v sobě nosí myšlenku, že by měl napsat knihu. Já to kdysi mamince, když ještě žila, slíbila. Mimochodem, maminka zemřela na rakovinu kůže. Trochu mne zamrazilo a napadlo, že není rozumné odkládat. A tak píšu knihu.

Román o vás?
Kdepak, souvisí to se sportem, ale více neprozradím.

My jsme nějak opustili téma chlapi.
Já vlastně tatínkovi kluků ten odchod od nás zpětně ani nezalívám, i když mi to on a ostatní asi nevěří. Nikdy jsem o něm ani doma nehezky nemluvila. Všichni muži, kteří mě kdy milovali, byli skvělí a se všemi se můžu potkat. Řekněme, že to mám teď komplikované.

Mužské pokolení jste za hlavu nehodila?
Vůbec ne. Ale je v tom jedna novinka…

…někdo se objevil?
Ne, tak to nemyslím. Já byla vždy baculatá holka s knihou. Na škole jsem si zažila i šikanu. Prostě neoblíbená boubelka. A to je slabé slovo, spíše XXL boubelka. Opakovala jsem si „Kdo mě asi tak může mít rád?“ a sebevědomí na nule. V dospělosti jsem pak hodně zhubla, změnila vzhled, ale dalo mi to práci a starosti, jestli budu milovaná, mi dlouhá léta zůstaly. Teď je najednou nemám. Nějak vím, že milovaná jsem a budu. Dokážu být i sama, nějak jsem cestou životem zesílila a mám se radši. Vůbec nepatřím mezi ženy, které rozhlašují, že budou samy a chlapa ani náhodou. Já cítím, že přijde nebo se i vrátí něco hezkého. Dneska, zítra, za týden, za rok. To je fuk. Prostě ono to přijde. Nechávám to všechno plout. Tenhle rok mi ukázal, že život je hlavně o životě. Rakovina vám ukáže, že se zdržujete s nesmyslnostmi a řešíte prkotiny. Na to je taková zkušenost sice drsná, ale dobrá.

Z vašeho facebookového profilu je jasně vidět a cítit, že vás nemoc nezlomila. Rozdáváte radost. Nebyl ale okamžik, kdy jste se chtěla stáhnout z kontaktu se světem a prostě se schovat do vlastní ulity?
Já v tom nechci jet sama, potřebuji lidi. A mnozí, možná, potřebují mě. Jsem extrovert, ale nechci v lidech vzbuzovat pocit, že by mě měli litovat, nechci vzbuzovat soucit. Mám prostě jen pocit, když těm, kteří to potřebují, můžeš ukázat sílu, optimismus, máš skoro povinnost to udělat. Aby to jiní nevzdávali. Babička tomu říkala řetězit dobro. Ale každý je jiný, někdo se stáhne a má na to plné právo.

Zajímavý a hezký výraz „řetězit dobro“.
Na onkologii sedí třicet lidí od osmnácti do devadesáti let a nikdo nepláče. Na třetí chemoterapii jsem byla jediná, kdo brečel naplno. Všem jsem rovnou oznámila, že mám zlomené srdce. Všichni to začali hned řešit, starší pán mi řekl, že jsem krásná, jedna paní vybalila čokoládu, sestřičky mě hladily a prý ať si z toho nic nedělám. Ti lidé směrem ke mně řetězili dobro. Ráda to oplatím.

A u vás přišel v souvislosti s řetězením dobra šátek a korálky.
To je opravdu někdy dost hrůza, co se u nás prodává za ošklivé šátky a čepičky pro onkologické pacienty. Vymyslela jsem vlastní a začala je ukazovat na facebooku proto, abych ukázala, že není třeba se vzdávat půvabů, když nemáš vlasy. A korálky? To je čirá radost, prostě je navlékám. Moje povolání, novinařina, zatěžuje hlavu. Spřádám příběhy ostatních, a stává se, že se mozek ne a ne zastavit, nechce odpočívat. K tomu ta nemoc… Já potřebuji vypnout, a tak navlékám korálky nebo sportuju.

Kolo. Jste lektorkou spinningu.
Tvrdím o sobě, že jsem sportovec z leknutí, nemám klasicky sportovní postavu a nejsem sportovně nadaná. Sportovec spadne, zvedne se a jede dál. Já, když se vysekám na kole, na lyžích, na bruslích, jsem tak nešikovná, že se zraním. A ten spinning - sháněla jsme sport, při kterém nebudu muset přemýšlet. Vídala jsem sousedku, jak v cyklistickém dresu někam chodí a nemá s sebou kolo. Ptala jsem se, co to vyvádí a ona že dělá lektorku na spinningu. Řekla mi, že si dokonale vyčistím hlavu. Přesně to jsem potřebovala. První lekce byla skoro sebevražda, šla jsem namátkově na proslulou rockovou čvtrteční lekci Pepy Hladíka. Ale přežila jsem a zamilovala se do tohoto sportu, který je úplně pro každého od maminek na mateřské po vrcholové cyklisty. Brzy jsem se majitelky centra Jany Hladíkové odvážně zeptala, že bych chtěla dělat lektorku. Kolem v týmu samí vysportovaní cyklisté a teď já. Neodmítla mě, asi jí šestý smysl naznačil, že potřebuje do lektorského týmu právě takovou ženskou „z lidu“. Zpočátku lidi moc nechodili, ale pak jsem začala mít hodně obsazované hodiny. Myslím, že je to hodně o tom, že se se mnou klienti dokáží ztotožnit. A od těch začátků, je to šestnáct let zpátky, jsem se samozřejmě vytrénovala.

Spinning jste asi kvůli nemoci musela omezit?
Neprošvihla jsem ani hodinu. Po chemoterapii můžete dělat až osmdesát procent věcí jako dosud. Jen se nesmíte dostat do stavu vyčerpanosti. Takže když to šlo, šlapala jsem já, když jsem cítila, že to nejde, vedla jsem hodinu, ale na trenažéru vedle mě šlapal některý syn.

V jaké fyzické kondici se cítíte?
Jsem na dvaceti procentech toho, co „před tím“ tělo dokázalo. Jsem za to ale vděčná, postupně se vracím, pokroky cítím. A tak se třeba toulám kolem Mladé Boleslavi na kole. A spřádám své cyklistické plány.

Jaké jsou?
Ráda bych znovu cestovala s báglem na kole delší trasy. Vždyť jsem třeba už kdysi za dva a půl dne dojela do Ostravy. Teď mám ale v myšlenkách cestu na Ještěd.

Jana Divišová z Mladé Boleslavi.Kdy se odvážíte?
To ještě nevím. Jen nevím, zda vyrazím sama, nebo s kamarády. Nemám v tom jasno. Potřebuji si na tom kole utřídit myšlenky. A mám v hlavě, že to bude cestou na Ještěd, potřebuju v sobě ještě nějaké věci uzavřít. Pak, doufám, přijde na jaře na řadu cesta na kole k Jaderskému moři. To zcela jistě s kamarády. Napadlo mě, že bych to mohla pojmout jako charitativní akci, abych upozornila na to nejdůležitější: Že je nutné vyrazit k doktorovi včas, když zjistíte, že máte problém. Takže vyjedene v nějakou úplně nesmyslnou dobu: třeba v 8 hodin 11 minut 53 vteřin přesně a doputujeme s batohy až k pobřeží. Už se mi ozvalo pár kolegů novinářů, že by o tom rádi napsali. Jo a chci se v zimě naučit na běžkách, pobaví se nepochybně celé Jizerské hory.

Jaké máte touhy a sny?
Nemoc vás vrátí k životu, kouzlo nacházíte v obyčejných věcech a přízemní nebo obyčejné už pro vás není nic. Přijdou další vyšetření, kterých se budu navždy bát. Ta vyšetření budou u mě napořád, i když, doufám, méně a méně často. Takže strach bude u mě taky navždy. Jako každá máma myslím na své syny, aby se jim dařilo a byli zdraví. Dělají úžasný sport, ve kterém je podporuji. Ragby je sport pravých chlapů a ti dva moji chlapi jsou v reprezentaci. Takže lvíčka na prsou už měli a mému srdci bylo v tu chvíli moc fajn. Miluju svoji práci, jsem pyšná na domov, který jsem vytvořila. Na mnoho věcí stačí mít štěstí. Mně štěstí a úsilí nestačí, občas potřebuji pomoc. A tu nacházím kolem sebe. Jsem za to životu vděčná, vztahy s lidmi považuji za dárek od vesmíru.

Myslíte spíše na přítomnost, nebo na to, co přijde zítra?
Říká se, že jediné, co vám doopravdy patří, je přítomnost. Minulost už vaše není, nejde změnit. Je pevná a daná, můžete se z ní leda poučit. A budoucnost? Kdo ví, co ti přinese? Ale zkusil jste se někdy těšit z přítomného okamžiku? Kdo to ve finále dokáže? Já jsem zjistila, že to konečně umím, ale musím se hodně soustředit. Třeba teď. Teď! Tady okolo si hrají děti, je hezké počasí, povídáme si. Až pojedu domů, stavím se na Štěpánce a zkusím se dívat na káčátka a nemyslet na nic. Nechat si v mysli jen přítomný okamžik je neskutečně těžké. Mozek vás zaměstnává tím, co bylo nebo tím, co přijde. Jenže… Kdo to ví? Co bude zítra?

Zasahuje vám do života plánování?
Jasně. Plánuju jako všichni ostatní. To není tak těžké. Těžké je to splnit nebo se přizpůsobit nové situaci. Kdekdo a kdeco vám totiž do všeho naplánovaného hází vidle. Než jsem přestála tuhle slabší várku nemoci, jeden z kamarádů na ni umřel a jiného sestřelil ze skútru nepozorný řidič. Prostě ve vteřině může být všechno jinak. Taky mi mohli říct, že mám pár dnů.

Na co myslíte, když usínáte?
Říkám si: „Kde jsi můj milý?“ Nedělám to každý večer, nejsem zase až tak praštěná. Ale v duchu si ho představuji a říkám si, jestli se ke mně blíží, jestli už se známe, jestli je to někdo, kdo se třeba vrátí nebo jestliže nic z toho neplatí, tak kde se teprve potkáme. Cesty potkání jsou totiž vážně různé. Já jsem jednoho chlapa potkala na seznamce, jiného v metru, s tatínkem kluků nás kdysi seznámila kamarádka. Mohu na dalšího narazit třeba na ulici…

…nebo na Ještědu.
I to je možné.

Poslední otázka bude stejná jako ta úplně první. Jak se máte?
Jestli je život opravdu zebra a skládá se z bílých a černých pruhů, tak jsem zrovna na tom bílém. S otázkou: „Proč já dostala rakovinu?“, se vůbec nezdržuju. Na to je jediná odpověď: „Proč ne.“ Může se to stát každému. Tak já jedu, ahoj…

Nasedla na kolo, nechala mi v ruce květinu a krabičku čokoládových jazýčků, které jsem slíbil, že ji cestou nechám na recepci spinningu – v tom podvečerním teplu by se ji v cyklistickém dresu čokoláda rozehřála a květina by nadšená taky nebyla. Dlouze jsem se za ní díval. Na konci ulice se otočila, usmála se a zamávala. Možná cestou potkala na Štěpánce káčátka…

Jana Divišová- 45 let, rozvedená, má dva syny (16 a 17 let)
- pochází z Prahy, bydlí v Mladé Boleslavi
- je šéfredaktorkou ženského časopisu, podnikatelkou a je lektorkou spinningu
- má přezdívku Divizna
- v lednu ji lékaři diagnostikovali rakovinu prsu
- podstoupila čtyři chemoterapie a řadu ozařování
- přesto, že mnohokrát plakala, boj s nemocí nevzdala ani na minutu