Před dvěma lety slavili sto let České republiky cestou ze Sarajeva. Startovali na místě atentátu a cílem byla Masarykova socha v Lánech. Za třináct dní zvládli na koloběžkách 1244 kilometrů. „Projeli jsme sedm zemí, které symbolizovaly známých sedm kulí v Sarajevu,“ vzpomíná Jan Zámyslický.

Jak jste se dostal k jízdě na koloběžce?

Než jsem se seznámil s jízdou na koloběžce, jezdil jsem na kole. Používal jsem ho i na cesty do práce a z práce, kterou jsem měl asi dvacet kilometrů daleko. O víkendech jsme pak vyráželi s kolegou na cyklovýlety, kolikrát jsme přitom najeli i sto až sto padesát kilometrů. Na kole jsem intenzivně jezdil asi deset let, do roku 2012.

Co vám nedovolilo pokračovat?

Zrovna jsem končil v práci u justiční stráže, když jsem musel na plánovanou operaci kolene. Šlo o úraz z volejbalu. Po operaci jsem byl ale v pořádku o tři měsíce dříve, než mi původně lékaři říkali. Musel jsem si tak honem hledat práci. Nakonec jsem nastoupil ke stěhovací firmě, kde jsem dřív dělal brigády. Tahání těžkých předmětů po dlouhé době marodění mi ale neudělalo zrovna dobře.

Koleno zátěž nevydrželo?

Operované koleno vydrželo, ale po čtyřměsíční době nicnedělání se začaly ozývat jiné části těla. Bolest ve druhé noze a zádech. A tak jsem musel se stěhováním přestat. Navštívil jsem lékaře, který mi řekl, že problém je v ploténce. Důvodem byla neúměrná zátěž, která vedla až k operaci ploténky. Právě v téhle době jsem musel přestat jezdit na kole. K tomu jsme si navíc pořídili psa, Jack Russell teriéra, který se kola bál. A manželka, která také kolo milovala, se jízdy nechtěla vzdát.

Jan Zámyslický.

Takže jste začali jezdit na koloběžkách?

Museli jsme hledat nějakou alternativu, jak bychom mohli dále sportovat spolu. Běhání i kolo mi doktoři zakázali. Doporučili mi plavání, a tak jsme začali chodit plavat. To nás ale nijak nenaplňovalo. Po čase žena objevila koloběžku. Nejdříve jezdila sama, já jsem se totiž ze zdravotních důvodů bál. Myslel jsem, že mě jízda na koloběžce bude omezovat stejně jako na kole. Jednou, když manželka nebyla doma, jsem si ale koloběžku půjčil a zjistil, že mi tenhle pohyb naopak pomáhá. Po provalení, že jí koloběžku potají beru, jsem dostal k narozeninám vlastní.

Kam vás zavedla první velká cesta?

Do Litvy, Lotyšska a Estonska. Na této první větší cestě z Vilniusu do Tallinnu v roce 2016 jsem ale jel pouze v doprovodném vozidle, cestu tehdy absolvovala manželka sama. Tenkrát jsem s koloběžkou začínal, a tak jsem se neodvážil na tak dlouhou cestu bez přípravy. Dalším důvodem bylo také to, že nám neměl kdo hlídat psa. Vždy jsem se ale projel na konci dne, i když to bylo jen pár kilometrů po okolí cílového místa.

Kdy přišla první velká výprava?

První moje velká cesta na sebe nenechala dlouho čekat. Jednalo se o jízdu po Faerských ostrovech v roce 2017. Protože zbožňuji Nový Zéland, hned po vystoupení z letadla jsem byl nadšený. Ta země mi totiž Zéland hodně připomínala. Obydlených Faerských ostrovů je asi osmnáct, nám se podařilo většinu z nich projet.

Poslední cestu jste podnikli loni.

Přemýšleli jsme, kam tentokrát pojedeme. Existovaly dvě varianty. Manželka byla pro cestu z polského Kladna zpět do toho českého. Mně se zase více líbil přejezd z Finska do Norska, což by byla asi 1100 kilometrů dlouhá cesta. Nevyšlo nám ale hlídání pejska, a tak jsme dovolenou v zamýšleném termínu museli odpískat. Nakonec jsme vymysleli jinou variantu, kterou bylo možné uskutečnit.

Kam jste se vydali?

Zatím poslední cesta nás zavedla do Portugalska. Ve druhém termínu dovolené, která byla ovšem o dost kratší, pouhých deset dní, jsme odletěli do Porta, odkud jsme na koloběžkách jeli do Lisabonu. Ujeli jsme jen necelých 500 kilometrů. Naše říjnová cesta kopírovala pobřeží, čas od času jsme přitom odbočili na zajímavé místo.

Jan Zámyslický.

Jak se vám Portugalsko líbilo?

V Portugalsku jsme potkali skvělé lidi, ochutnali fantastické jídlo a poznali krásnou zemi. Moc se mi tahle cesta líbila, i když na můj oblíbený Nový Zéland asi nemá. Ideální bylo počasí, teploty se pohybovaly mezi 17 a 24 stupni Celsia. Novinkou pro letošní cestu bylo navíc to, že jsme nespali pod stanem. Pořídili jsme si hamaky, takže jsme spali zavěšeni v nich mezi stromy. Kromě toho jsme jeli na menších koloběžkách, které využíváme na tyto kratší cesty. S tím souviselo i zredukování zátěže na koloběžkách, ze tří velkých brašen jsme museli udělat jen jednu a přidat batoh.

Měl jste z Portugalska nějaké nezapomenutelné zážitky?

Nezapomenutelná byla situace, kdy jsme třetí a čtvrtý den hledali vhodné místo pro spaní, ale les, ve kterém jsme chtěli přenocovat, byl na troud shořelý, a nebyla tedy šance hamaky kdekoli natáhnout. Šlo o úsek neuvěřitelných dvě stě kilometrů. Byl to moc smutný pohled. Naopak nejkrásnějším místem cesty byl určitě maják na skále na mysu Cabo de Roca, nejzápadnější pevninský bod Portugalska a Evropy. Na tohle místo budu vždycky rád vzpomínat.

Jak se na své cesty připravujete?

Na každou cestu máme speciální tréninkový plán podle profilu trasy. Kromě toho, že se snažíme vyrážet na koloběžky pokaždé, když to jen trochu jde, musíme trénovat i v posilovně. Ročně na koloběžkách ujedeme kolem pěti tisíc kilometrů.

A jak je to s plánováním trasy?

Plánování tras má na starosti manželka. Když se jí do toho začnu motat, tak z toho jsou pak akorát problémy. Je tak svědomitá, že dokáže cestu naplánovat do posledního puntíku. Vymyslí, kudy pojedeme, kolik kilometrů absolvujeme, kde budeme spát a jaká zajímavá místa navštívíme. Jet na koloběžce jen kvůli ujetým kilometrům nám totiž nedává smysl. To by nás ani nebavilo. Vždycky se snažíme danou zemi poznat, zastavit se na zajímavých místech a poznat místní lidi. Všechny naše cesty také propojujeme s geocachingem.

Vaši koloběžku zdobí vlajky mnoha zemí.

Na každé cestě si lepíme na koloběžky vlajky zemí, které projedeme. Aktuálně jich mám na své koloběžce asi třináct. Místa je tam ještě hodně.

Jan Zámyslický.

Přibude letos další?

Nápady na cestu v roce 2020 máme, ale zatím jich je víc. Zda to bude už zmiňovaná Skandinávie, z Kladna do Kladna nebo něco jiného, bychom si zatím nechali pro sebe. Nechte se překvapit, kam nás naše koloběžky zavedou příště. Určitě se o tom dozvíte včas.

Neomrzela vás ještě koloběžka?

Pořád mi tenhle druh pohybu vyhovuje. Je to můj lék na bolavá záda. Kdykoli, kdy začnu v zádech cítit sebemenší bolest, stoupnu na koloběžku a po chvilce bolest zmizí. Nikdy se mi na koloběžce navíc nestalo žádné vážné zranění. Jen občas máte takzvaně ukopnutý kotník, ale to se nám stávalo spíš v začátcích.

Jan Zámyslický se narodil 10. ledna 1977 v Čáslavi. Vystudoval střední zemědělskou školu, v oboru ale nikdy nepracoval. Následně působil jako justiční stráž u Vězeňské služby České republiky, později pracoval u stěhovací firmy. V současné době je zaměstnán na ruzyňském Letišti Václava Havla v Praze. Spolu s manželkou Kateřinou bydleli donedávna v Kladně, aktuálně jsou obyvateli Řevničova. Spolu s nimi tam žije pes Kešák. Jan Zámyslický má rád sport, jako malý hrál fotbal a hokej, nyní je jeho největší vášní koloběžka. Mezi jeho záliby patří také staré motocykly. Rád chodí bos.