Olivera jsem potkala na dvoudenním kurzu taktické bojové medicíny, který se konal ve Vinařích na Kutnohorsku. Pořádali ho dva čeští profesionální záchranáři z projektu Guerrillamedicine.eu. Spolu s dalšími českými dobrovolníky z projektu Phoenix se Oliver učil, jak nejlépe ošetřit vojáky i civilisty zraněné ve válce a zvýšit tak jejich šanci přežít. V situacích, kde největší roli hraje čas.

„Slíbil jsem to svojí přítelkyni, že už se do první linie nikdy nevrátím. Vyprávěla mi, že v noci, když spím pořád házím granáty a střílím,“ odpovídá Oliver na otázku proč se z vojáka stal zdravotníkem. Otec tříleté holčičky vzpomíná, že kdykoli byl doma, cítil silné nutkání vrátit se zpátky na frontu. „Je to stejný pocit, jako když necháte na plotně jídlo,“ řekl mi.

Pak chvíli hledá něco v telefonu a nakonec mi ukazuje tablo několika desítek kluků ze své jednotky, se kterými sloužil. „Všichni jsou mrtví.“

Když mi pak popisuje, co dělá teď, respektive za jakou práci vyměnil ostré boje, je mi jasné, že svůj krk vlastně nasazuje pořád, jen v jiné roli.

Tři minuty na záchranu

Zajímá mě, jak se vlastně on a ostatní zdravotníci dozví, kdy a kam mají jet.

„Jako první přijde hláška, musí si nás vyžádat. Pokud se jede do neznámého místa, tak je potřeba doprovod, protože situace se mění co 10 minut. Dostanete člověka, provedete odsun z inkriminované oblasti a zůstáváte neustále ve spojení.“

Z toho co mi popisuje je jasné, že všechno je tu o čase, a toho je ve válce sakra málo.

Ošetření raněného v rámci modelové situace
Bojová zóna na Kutnohorsku. Navštívili jsme výcvik zdravotníků z Bachmutu

„Pokud je to rychlý odsun a je pod palbou, musí to být připravené. Kluci, kteří dělají zajištění jsou připravení a hlídají. Když jedeme pro zraněné, máme kolikrát dvě nebo tři minuty na to, naházet lidi do auta a zmizet. Jak se zdržíte, zaměří vás a zaútočí,“ popisuje Oliver.Kolikrát prý takhle naložili zraněné, vyrazili z místa a třeba jen 10 metrů vedle nich už dopadaly granáty z minometu.„To už poznáte, cinkání jsou střepiny, rány jsou od granátů. Už víte jak to zní, když se kolem vás střílí. Slyšíte jen jak to sviští.“Pro mou jasnou představu mi pouští dokonce videa se zvukem, ze kterého běhá mráz po zádech.

Silnice pod palbou

Dozvídám se, že cesty, po kterých se ranění svážejí, jsou pod neustálou palbou ruských odstřelovačů, a řidiči obrněných sanitek zažívají hotové peklo. Jezdí se tu doslova na krev. Za tmy, bez světel, po rozmlácených cestách stylem brzda plyn.

„Když jsem se vracel se třemi zraněnými vojáky, najel jsem na beton, který trčel půl metru do vzduchu. Jenže s autem musíte jet pod plným, takže se utrhla převodovka a my se tehdy nestihli vrátit pro další lidi. Ti tři kluci ale přežili,“ popisuje Oliver a po chvilce dodává: "Jedete třeba 140, pak zpomalíte na 50, vedle vás to padá a vy jen čekáte jestli vás trefí, nebo ne.“

Zatím co mluvíme, ukazuje mi další a další fotky. Třeba operační sál bachmutské nemocnice, místo, které zdravotnické zařízení připomíná jen vzdáleně. Přesto hraje klíčovou roli v životě každého zraněného, stejně jako první pomoc poskytnutá mediky přímo na frontové linii.

Odsud se zraněný, pokud přežije, přepraví do bezpečné zóny vzdálené desítky kilometrů, ale dostatečně daleko od minometů a bojové linie.

Zpátky do pekla

Na dalších záběrech vidím sklep, kde skupina dobrovolníků během svého pobytu v Bachmutu bydlí. Je v něm zima, podmínky jsou doslova spartanské. "Ale alespoň už tam není takový binec a myši," říká Oliver.

Od dělostřeleckých granátů venku na ulici je dělí jen dřevěné stěny, které každá tlaková vlna vyrazí, a za jednou z nich je operační sál. Neprůstřelné vesty tady prakticky neodkládají.

„Pamatuju si, že první, koho jsem na Ukrajině ošetřoval, byl kluk, který měl několik průstřelů a z amputované ruky v předloktí mu trčely kosti. Tam je to ale klasifikované jako lehké zranění,“ vzpomíná Oliver. Na můj nechápavý pohled jen pokrčí rameny: „To víte, přišel po svých.“

Úplně na konci našeho rozhovoru mi ukazuje fotku svého telefonu a v něm zatavenou střepinu. „Podruhé jsem se narodil. To místo člověka úplně změní.“

Dusíkovo divadlo v Čáslavi.
Před 100 lety shořelo Dusíkovo divadlo. Dnes je budova bezpečnější

Přesto se Oliver i další Češi z projektu Phoenix a guerrillamedicine.eu ještě tento měsíc chystají dobrovolně vrátit do města, které sám ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj označil za nejkrvavější místo frontové linie a které ruská armáda už tři měsíce prakticky neustále ostřeluje.

Všichni budou dál pomáhat zachraňovat zraněné vojáky a současně jim předávat svoje zkušenosti z kurzu taktické bojové medicíny i ze své praxe, protože drtivá většina těch, kteří v rusko-ukrajinské válce bojují nikdy nikoho nemusela ošetřovat a už vůbec ne zranění způsobená šrapnelem nebo minometem. Často se tak stává, že zraněný voják vykrvácí nebo umře na podchlazení dřív, než se k němu dostane pomoc. Tomu se tito dobrovolníci snaží zabránit.