Šest set metrů nadmořské výšky, tuhá zima, dlouho ležící sníh, rozlehlé pastviny a minimum trvale žijících obyvatel.

To jsou hlavní přednosti Dolního Dobřejova. Obce na samém kraji Benešovska, kterou si už před dvaceti lety vybrala Zoologická zahrada Praha jako vhodné místo pro zřízení aklimatizační stanice koně Převalského.

„V současné době máme 
v Dolním Dobřejově sedm klisen koně Převalského a šest hřebců,“ vysvětlil ředitel pražské zoologické zahrady Miroslav Bobek s tím, že do budoucna počítá v rámci reintrodukce s jejich přepravou do Mongolska.

V polovině loňského roku dorazila, po překonání zhruba šesti tisíc kilometrů čtveřice koní, z velké části právě odchovanců dolnodobřejovské aklimatizační stanice, do své původní domoviny. Tři klisny a jeden hřebec se tak po více než dvaapadesátihodinovém trmácení ocitli v mongolském národním parku Khomiin Tal.

O stádo kriticky ohrožených koní Převalského se v Dolním Dobřejově stará trojice zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že se jedná o zvířata prudká a je téměř nemožné je zkrotit, musí být pracovníci v přístupu k nim velice trpěliví a obezřetní. To platí i u ostatních kopytníků, kteří na statku, ať už trvale žijí, či se zde pouze aklimatizují. 

Koně Převalského nežijí u nás jen v pražské, brněnské či chomutovské zoologické zahradě, ale třeba i v Dolním Dobřejově. Právě tuto obec, na samém konci Benešovska si už před dlouhými dvaceti lety vybrala pražská zoo jako vhodné místo ke zřízení aklimatizační stanice pro tyto kriticky ohrožené lichokopytníky.

Někteří z nich se díky drsnějším klimatickým podmínkám, které Česká Sibiř nabízí, mohli už v polovině loňského roku vrátit do svého přirozeného prostředí. Tím jsou mongolské stepi. Další ze současného třináctičlenného stáda na tuto příležitost čekají.

V dolnodobřejovské aklimatizační stanici nežijí jen koně Převalského, ale například i tři klisny a dva hřebci kianga. Jedná se o největšího zástupce asijských divokých oslů, kteří se od afrických druhů liší hnědavým zbarvením a nepřítomností příčného tmavého pruhu na lopatkách.

V dalším z rozlehlých výběhů se rozvážně prochází čtyři kusy losa evropského, kteří se v této době nemohou pyšnit svou chloubou. Parožím, nápadně se podobající lopatám. Stejně tak jako každý rok ho v období zimy shazují.

Nechybí ani lama, několik ovcí či koz. Ať už v Dolním Dobřejově najde svůj domov kterékoliv zvíře, do historie se jednou pro vždy zapíše jako chovná a aklimatizační stanice koně Převalského. Kopytníka, který byl na pokraji vyhynutí a vrací zpět do volné přírody. Zásluhou pražské zoo, která také vede jeho celosvětovou plemennou knihu.

 

V Dolním Dobřejově žije v současné době třináct koní Převalských. Sedm klisen a šest hřebců.

 

KŮŇ PŘEVALSKÉHO

- Kůň Převalského je pravděpodobně přímým potomkem prakoně Equus caballus

- Až do poloviny 19. století o tomto divokém koni věděli jen mongolští kočovníci, kteří putovávali po okraji pouště Gobi

- V roce 1879 se s ním poprvé v okolí hor Tachin Schack setkal Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády

- Po něm byl i později tento divoký kůň pojmenovaný

- Jeho objevením pro světovou veřejnost začal dobrodružný lov, který koně Převalského přivedl na pokraj vyhubení

- Koně Převalského se do tehdejšího Československa dostali v roce 1921 zásluhou profesora Františka Bílka

- Pražská zoo vede celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu koně