„Tak jedeme,“ velí Karel Holas ve studiu v areálu barrandovských ateliérů. Je úterý, třetí odpoledne. Do velkého auta se souká sedm lidí. Karel vypisuje knihu jízd. 
A startuje. Začíná jedna osmihodinová šichta. Šichta muzikantská.

Za pouhých třicet minut jsme z rušné Prahy v malé Kamenici. Cestující - manažerka a muzikanti - jsou potichu. Možná je zaskočila přítomnost novináře, možná jen stmívání a pošmourno jim nedává pocit veselit se nahlas. Možná ale takoví jsou. Vždyť je čeká koncert.

Místo činu

Kamenice. Sešeřilo se. Lidé tu nakupují v místním marketu. Nic nenasvědčuje tomu, že se za pár desítek minut má odehrát velký koncert kapely Čechomor. Kapely, která plní sály k prasknutí po celé republice.

Venku je pošmourno. To samé ovšem platí o kulturním domě. Stavba zcela jistě pamatující socialistické myšlení se tváří všelijak. Zvenku vypadá poměrně vábně. Samotný sál s vyvýšenou tribunou vzadu v podstatě taktéž. 
O akustice nehovořím, ale hudebníci nepějí chválu. Ovšem šatny zůstaly už desítky let na bodu mrazu.

Spíše řečeno, hluboce pod bodem mrazu. Staré židle, stoly, pavučiny u stropu, v rohu složené žehlící prkno, záclony poněkud nekopírující velikost oken. Do toho stojan - věšák, který jasně naznačuje, že zde kabáty věšely patrně i komunistické špičky při svých schůzích. Věšák vypadá, že se musí každou chvíli rozložit. Kupodivu vydržel.

V malé šatně se mají připravovat, převlékat a odpočívat dvě kapely - Čechomor a předkapela Všichni svatí. 
S manažery patnáct lidí. Samotný vstup do šatny je pro všechny šokem, dýmově kouřová clona jako při vojenském taktickém cvičení. Nic ideálního pro hlasivky muzikantů. Rychle větrat!

Přestavba

„To přestavíme, koukej, jak muzikanti makají,“ velí podruhé Karel Holas a spolu 
s Tarasem Voloshchukem během chvilky poskládají stoly tak, že se kolem dá sedět. Improvizovaná šatna, o které nelze říci ani náznakem, že by byla šatna.

Šatna i ono přísálí působí nevábně, ponuře a vůči muzikantům dost trapně. Ti jsou ale v pohodě. Ani na jednom není znát, že by je situace jakkoli vyhodila z rytmu. Každý si žije svůj podvečerní příběh. Kdo vybočuje z normálu, je překrásná blondýna. Polská zpěvačka, host kapely Čechomor, Basia Gasienica Giewont.

Co chvíli se s někým dlouze objímá, co chvíli se usadí uprostřed prázdného sálu a čte si knihu - jakýsi román. A co chvíli začne zpívat operním hlasem. Nádherným hlasem, jenž působí jakoby z jiného světa. Moc se těším, co tahle kráska předvede mezi ostřílenými chlapy.

Zpoždění

Je pátá a Čechomor by měl zkoušet. Karel Holas má však problém. Nehraje kytara. Technici stojí kolem a usmívají se. Holas vybuchuje: „Nestůjte tady jako ko… (sprosté oslovení) a něco dělejte!“ burácí houslista, kytarista a zpěvák. Zvukař kytaru opravuje. „Byla to jen špatná kytara, to je ale klukovina,“ říká Karel Holas. Pohoda dál trvá.

Chybí však hlavní postava - František Černý, nikdo o něm neví. Ve čtvrt se zjevuje. „Kluci, promiňte, byl jsem unaven,“ lakonicky utrousí a během chvilky drží v ruce kytaru. Na první pohled vypadá unaveně. Hraje na kytaru, když v tom zaduní hlas zvukaře: „Nikam se nehejbej, musíš stát tady, takhle tě nasvítili,“ naznačuje hvězdě, že by se sebou neměla příliš hýbat. „Důležitý je snad to, co chci já,“ utrousí František.

Je po zkoušce, všechno funguje. Karel Holas vytahuje 
z tašky vlastní kávu. „Musíš mít svoje, kafe si vozíme svoje, protože kdo ví, co by nám připravili, to je základ mít svoje kafe,“ říká.

Sál pro čtyři stovky lidí zeje nepříjemnou prázdnotou. „Tak a přichází takzvaná nebezpečná pauza,“ říká houslista Holas. Po chvilce dešifruje tento výraz: „Dříve jsme nazkoušeli a šli do hospody, tam jsme se opili a šli hrát. Teď už nepijeme, dneska si ale dám,“ říká a lokne si bílého rumu, který mu nabídl manažer.

Prázdný sál

„Já jsem dneska strašně nervózní a jsem unaven, něco na mne leze,“ začíná cítit zdravotní neduh Karel Holas. Není mu dobře, ale bude ještě hůře. Je teprve 18 hodin a pár minut. Za hodinu má začít hrát předkapela.

Najednou je v sále ticho, na pódiu nikdo, v šatně jen popocházející Basia, které každý říká Baša. Ostatní se někam vytrousili. Kdo ví, kam. 18.50 hodin. V sále není ani noha. Opravdu žádný člověk. Jen já sedím v první řadě a tupě zírám na pódium, pod kterým je dřevěnými laťkami zakryto topení. Nedá mi to a počítám, že mezi desítkami latěk jich chybí asi dvacet. Prostě klasika. Někde se zastavil čas. A říkám si, co budu psát, jestli se koncert uskuteční a že je to trapné bez diváků.

18.56. Za čtyři minuty se má začít. Přicházejí první čtyři návštěvníci. Jak vejdou, dalšími dveřmi zmizí do výčepu. A zase je prázdno.

Kapela Všichni svatí se pomalu rozcvičuje, ale stále nikdo. Ve čtvrt mi začíná být za kapelu nevolno, protože mne napadá, že psát o koncertu bez lidí, to je celé takové podivné. Jakoby zbytečné. Jdu do šatny, kde je klid a pohoda. Žádné „vzrůšo“. Předkapela se začíná připravovat a už už chce vyrazit na pódium. Je mi to divné a dívám se na hodinky. 18.35 hodin. Nakouknu do sálu a… 

…a zkoprním. Sál je plný! Nechápu vůbec nic. Kde se ti lidé vzali? Jak potichu zaplnili celý sál? Záhada.

Start

Večer začíná. Všichni svatí rozjíždějí večer, diváci tleskají stále více a více. V šatně se schází Čechomor. Potíž 
s nesmyslným záchodem, kam lze vejít jen bokem a pokud chcete zavřít dveře, musíte být nejen štíhlí, ale i obratní, je vyřešena. Přechází se vše úsměvem. Baša místo džín má na sobě nádherné šaty, pořád se usmívá, a tím vším ještě více zkrásněla.

Muzikanti si převlékají kalhoty a trika, pobíhají v trenkách a do půl těla. Radek Pobořil s kýmsi debatuje o (ne)výhodnosti naftových motorů. Předkapela dohrála, technici za pár minut vše přestavují, Čechomor je skoro připraven. Jen se stále někdo trousí na onen prapodivný záchod. „Franto, už jsi se vyčůral?“ ptá se manažerka Bára Františka Černého.

„Ne, ale už jdu,“ odpovídá František a mizí. „Ty máš všechno pod kontrolou,“ kdosi říká Báře. „Jen sleduju stav věcí a čas. Za dvě minuty nástup,“ velí dáma a Čechomor za pár okamžiků nastupuje do jámy lvové. Obrovský potlesk.

Večer plný hitů

Během vteřiny je v očích i pohybech všech členů kapely cítit elán, nadšení, radost. Najednou jsou to úplně jiní lidé. Jsou tu kvůli jedinému. Užít si pár desítek minut naplno se svými fanoušky. Všichni omládli. I ti mladí.

Koncert v rámci Kooperativa Tour začíná. Je tu smršť dvou desítek písniček. 

Polovičku písní odzpívá Baša. Když se poprvé objevuje na pódiu, diváci utichají a nejistě čekají, co jim blondýnka předvede. Když zazpívá, je ze sálu cítit nadšení. Co ale přichází, když Baša opustí rodnou polštinu a zapěje dokonalou češtinou Husličky a duet 
s Františkem A já tvoja nebudu, těžko se to popisuje. Sál se potleskem div nerozpadne. 

Večer graduje, skupina přidává. Hudebníci se uklánějí a zvou na autogramiádu. Je skoro konec.

Konec

Šatna. Čechomoři vcházejí a najednou jim je v očích vidět únava. Vzájemně se objímají, děkují, ale oči vyprávějí. Nejhůře na tom je Karel Holas. Před koncertem zhltl od kohosi jakýsi prášek a na pódiu pil čaj. „Bylo to nádherný, ale teď mi je hrozně,“ říká a pak už nic neříká. Vlastně ještě vynadá všem, kdo kouří, že nemůže dýchat.

„Jdeme na podpisy,“ velí kdosi a všichni se najednou zase mění v příjemné společníky plni energie. Trousí se do chodby, kde usedají a pár minut rozdávají podpisy. Více než přátelská atmosféra, lidé děkují za krásný koncert. Když za posledním zaklapávají dveře, trvá jen pár minut a už ujíždíme zpátky ku Praze, do areálu barrandovských ateliérů.

Karel Holas zase řídí, je unaven, ale věří, že půjde ráno, tak jako každý den, běhat. „Já už ráno nevyspávám, chodím běhat se psem, je to takový rituál. Běhám, protože mi to dělá radost. Že mi není dobře? Nojo, to vyspím, zítra bude líp,“ říká přesně s úderem třiadvacáté hodiny, když parkujeme na Barrandově. 
I když toho má plné zuby, vypisuje ještě knihu jízd.

Nadšení

Končí přesně osmá hodina téhle šichty, kdy kapela Čechomor rozdala radost stovkám lidí. Žádný mejdan se nekonal. Alkoholu bylo natolik málo, že jsem tak malé množství v šatně muzikantů asi nezažil.

Loučím se a v uších mi zní krásná polština Baši: „Dženkujem.“ 

…ráno v 8.28 mne budí zapípání esemesky. Karel Holas píše: „Ahoj, Jirko. Děkujeme za včerejšek. Karel.“ Asi šel běhat. Za pár chvil ale celá kapela odjíždí do Ostravy a pak do Zlína. Už zítra, v neděli, zahraje parta kolem Holase a Černého v pražském SaSaZu, a to hned dvakrát, od 16 a od 19.30 hodin.

Závěr: nevím, jak to říct. Ale tahle parta kolem Františka Černého a Karla Holase je něčím zvláštní. Šíří kolem sebe klid, pokoru, slušnost a krásnou muziku. Šíří kolem sebe něco, co mne nadchlo. A v Kamenici nás takových 
v úterý večer byly stovky…

Čtěte také: OBRAZEM: Čechomor zaplnil Kamenici a míří do klubu SaSaZu