To ale lidé většinou nevědí. Nepotkají se s nimi; pouze slyší jejich hlas. Někdy uklidňující, jindy vydávající rozhodné pokyny. Jde o pracovníky operačního střediska, kteří nejen obsluhují tísňovou linku. Oni jsou těmi, kdo záchrannou službu uvádí do pohybu. Doslova.

Všechna ta žlutá auta a oranžové postavy následují jejich instrukce. Právě dispečeři totiž musí vyřídit vše: od prvního kontaktu s lidmi v tísni přes vyslání sanitek a jejich navedení k místu, kde je pomoc zdravotníků potřeba, až po předání pacienta v nemocnici.

Hlavně zklidnit stres

Umístit pacienta je někdy velký problém. Domlouvání místa v nemocnicích je v poslední době jeden z nejtěžších úkolů, potvrzuje operátorka Radka Míčková. Snadné však nebývá ani získat prvotní informace. Na neobvyklou situaci reagují lidé různě; ne každý zachová chladnou hlavu. Někdo je zmatený, nedokáže se soustředit a ve stresu si nevybaví ani správnou adresu, jiný se chová hystericky – nebo začne být sprostý. A co vyváděl, si uvědomí až s odstupem; když už je po všem. Nebo vůbec.

Taková situace utkvěla v paměti třeba Jiřině Fouskové: volající opakovaně požadoval záchranku k opilému muži s rozbitou hlavou – a její příjezd urgoval snad po minutě. „Byl vulgární a křičel na mě. Trpělivě jsem mu vysvětlovala, že sanita bude na místě během pár minut. Pak posádka zraněného muže odvezla – a vzápětí se volající ozval znovu,“ vzpomíná Fousková. Dodnes si vybavuje, jak ji to trochu vylekalo. „Ten muž mě ale překvapil: poděkoval – a omluvil se za svoje jednání,“ poznamenala.

Krásné vzpomínky i po letech

Operátoři mají pouze svůj hlas, cit, intuici a zkušenosti k tomu, aby nejen v co nejkratší době získali informace potřebné pro vyslání posádky, ale také se snaží vést volajícího k tomu, aby, ač laik, dokázal spolupracovat: do příjezdu záchranářů co nejúčinněji přispívat k záchraně života a ke zmínění zdravotních následků. Někdy se však člověk neubrání pocitu beznaděje, svěřila se operátorka Kateřina Nová. „Když je na druhé straně telefonu jen křik a řev. Když víte, že byste mohli pomoci, víte, jak pomoci, ale nikdo vás neposlouchá,“ konstatovala.

O to krásnější mohou být dobré konce. S jakým dojetím kdysi přebírala kytici, si Míčková vybavuje dodnes. Byť se to stalo dávno; ještě v době, kdy působila jako operátorka v Jesenici (tahle okresní operační střediska se postupně integrovala a dnes funguje jedno krajské v Kladně). Telefonoval muž, že mu v autě zkolaboval kamarád, kterého veze do nemocnice, a asi nedýchá.

I když se volajícímu nechtělo, přiměla ho, aby pacienta vytáhl ven a začal s nepřímou srdeční masáží. Do pěti minut byli na místě záchranáři. Pak to šlo ráz na ráz: defibrilační výboj a cesta na sál v IKEMu. „Za měsíc někdo zaklepe na operační středisko – a tam zhruba čtyřicetiletý pacient s manželkou a kamarádem, kterému jsem radila v resuscitaci. Povídali jsme si a byla i slzička; moc mě to dojalo,“ řekla Míčková. Oči ostatně zvlhnou třeba i ve chvílích, kdy se řeší porod v terénu – a pak je v telefonu slyšet dětský pláč…

Radostné chvíle utkvěly v paměti i Fouskové: topila se malá holčička – a záchranáři delší dobu čekali, než se dítě podařilo hasičům vytáhnout z vody. Nevypadalo to dobře. Konečně! Honem vrtulník – a nemocnice v Praze. Tam malou pacientku Fousková viděla poprvé: v hyperbarické komoře. Už tohle setkání přineslo obrovskou radost. „Po několika měsících jsem ji navštívila doma a předala od nás z operačního střediska drobné dárky. Bylo to velmi příjemné setkání,“ zavzpomínala dispečerka.

Trable z operačního střediska

- Hodně lidí si neumí poradit při banálních situacích. Například matka volá záchranku svému dospělému synovi, protože se jednou pozvracel. Nebo matky, které si nevědí rady, když dítě dostane teplotu.

- Požadavek na příjezd lékaře k pacientovi s teplotami nebo kvůli tomu, že někdo má klíště, není nijak neobvyklý.

- Neznalost volajících, z nichž někteří třeba v případě cévní mozkové příhody čekají, „až to přejde“; nedosáhnou ničeho jiného než zkomplikování zdravotního stavu.

- Neustále opakované výmluvy, že v okolí nemá nikdo auto, aby dospělého, který se třeba řízl do prstu, dopravil do nemocnice. Někdo transport ani neřeší: prohlásí, že si platí daně, takže má na záchranku nárok.

- Novou zkušeností je, že si lidé začali do telefonu vymýšlet – řeknou něco jiného při volání na tísňovou linku a něco jiného pak posádce sanitky.

Zdroj: zkušenosti dispečerek Zdravotnického operačního střediska ZZS Středočeského kraje