„Hele, nevíš, co nás čeká v sobotu?“ zeptal se Emil Martina při čekání na pantograf.

„Fírové z depa se sháněli, jestli bychom si s nima v Čerčanech na Palubě nezahráli fotbálek,“ pokračoval čerstvý svobodník a smetl si z pecky neexistující smítko.

“No, má jet přetah nových párů a dělá se na demontážce ve Lštění. Jinak snad bude klid,“ zabručel věčně nevyspalý dispečer. „Počkej! Vy umíte hrát fotbal?“ zarazil se vzápětí Martin.

Ani v posádce v Olomouci, ani v hostivařském lágru totiž nikdy balón nezahlédl. Když se tábor odloučené jednotky železničního vojska na sklonku zimy stavěl, makali sice  bachmači o víkendech, buď za trest nebo kvůli opušťáku, vedle jídelny na antukovém hřišti. Ale když bylo konečně hotové, nechali lampasáci mezi vojenskými stany a důstojnickými maringotkami postavit plechový plot a záklaďáci si ani nekopli.

„Já jsem v civilu hrál a kluci by šli taky,“ opájel se Emil myšlenkou na mač vojáků a železničářů.  „No, snad nebude ostuda,“ pomyslel si Martin. Za chvíli na nějaký plánovaný fotbálek zapomněl. Na sobotu měl jiný, příjemnější program, ale ten mu zhatil hlavní inženýr. „Jsou potřeba dosypat Senohraby. Přijede je začátkem týdne přežehlit Matisa na třetí podbití, tak to pohlídej, ať má do čeho tlouct,“ zaúkoloval kapitán vojáka a šel se balit na víkend.

Martin se ve stanu domluvil, kdo by z vlakvedoucích a strojvedoucích s ním jel v sobotu sypat štěrk. Sám se napsal jako posunovač, protože s představou na zabitou sobotu neměl náladu něco řešit.

Sypání šlo kupodivu hladce. Rozprášili ve stanici na nové koleje dva vagóny kamenné drtě a odstavili lokomotivu. „Pome do Čerčan. Chalani tam hrajů fotbal,“ připomněl Štefan, že zbytek čety tráví sobotní odpoledne na hřišťátku u jezu.

Na škvárovém plácku na Palubě se proháněli zpocení hráči. Nádražáci brali utkání velice vážně, dobíhali ukopnuté balóny, centrovali, pokřikovali na sebe, kombinovali, hlavičkovali a dávali góly.

Vojáci se na hřišti motali jako vítr v bedně a málokdy dostali příležitost mičudu pořádně nakopnout.

„Ty vole. Vždyť oni jsou snad ožralí!“ svěřil se Martin Štefanovi. „No baže. Veď jim oči žiarí, ako semafór,“ potvrdil domněnku vlakvedoucí a ukázal na zarudlého Pobočíka. Upocený voják lítal po škváře jako stíhačka, blokoval soupeře tělem, povykoval na spoluhráče a najednou se uprostřed hřiště zastavil.

„Boha jeho! Kďe je lokta? Kto má loktu?“ bědoval s vypoulenýma očima Milan. Až když se mu zaostřily, zjistil, že se o merunu ostatní hráči už notnou chvíli přetahují u čáry na druhé straně hřiště.

„Když mi sem jeli hned ráno,“ postěžoval si po prohraném mači se škytáním Emil.

„Na peróně nás jeden fíra zatáhl do hospody a tam jsme seděli, než se šlo hrát,“ dodal udýchaně a sápal se po půllitru. Nebylo tedy divu, že fotříci vojáky dokonale převálcovali. Hráči seděli v nádražní knajpě od desíti a fotbálek začínal po obědě ve dvě.