Končil další den výluky u Čerčan. A s ním i pokládka nových kolejí, takže na dokončovací práce nebyly potřeba všechny vojenské mašinky, které měla dopravní četa k dispozici.

Vojáci si postupně seřadili na jedné koleji oba přetahové „Kocoury“ i s brzdícími vozy, „Rosničku“ z demontážní základny ve Lštění, která potřebovala do depa na promazání, dalšího armádního „Kocoura“ ze sypání a civilního „Hektora“, jehož slíbili nádražákům doručit do Libně. Konvoj uzavíral „Puklík“ z rozvozu a sběru pražců.

Výpravčí dopraváky ujistil, že dříve než za dvě hodiny nemají kvůli několika nákladním vlaků, které čekaly v Benešově a ve stanicích na jednokolejce na skončení výluky, šanci vyrazit na trať ku Praze. Záklaďákům to nijak nevadilo. Měli sedět v nádražní putyce v Čerčanech nebo jinde. Stejně jim to odchod do civilu neuspíšilo.

Když se přiblížil čas předpokládaného odjezdu, naskákali na lokomotivy. V čele konvoje jel akurátní Emil. Jak výpravčí zvedl plácačku, předpisově odhoukal a „Kocour“ zvýšil otáčky. Ještě víc, ještě. A konvoj stále stál.

Mašina hučela, ale nehnulo se ani kolo. Emil dopravákům z dalších mašinek signalizoval, ať si laskavě odbrzdí, když náhle následovalo škubnutí celého konvoje dopředu.

„Já hlava děravá, vždyť jsem tam předtím dal klíny,“ plácnul se do čela voják. „A pod Hektora taky,“ konstatoval, když civilní mašina nadskočila a za ní i „Puklík“, který s poskočením dokončil devastaci dubových klínů. Jak byl Emil pečlivý, tak před návštěvou hospody po opuštění lokomotivy předpisově podložil kola dřevěnými špalky. Pro jistotu z obou stran. A zapomněl na to.

V Senohrabech konvoj mašinek předjel rychlík, protož kvůli „Puklíkovi“ mohli jet jenom čtyřicet. „Hele zastav nám v Mirošovicích. Skočíme si na Kozla,“ žadonil Erni.

I ostatní byli pro a tak pár cestujících na zastávce zažilo bleskový výsadek. Na mašině zůstal Emil a Špunt, který pak v Libni měl s „Puklíkem“ zatáhnout mašinky na vlečku. Vojáci přeskákali koleje a hrnuli se do hospody U ještěrky, jak putyku přejmenovali podle štamgasta, kterému při mluvení kmital jazyk jako hadovi.

„Je zavříno!“ vyjekl Black a vojáci prchali zpátky na zastávku, kde se již lokomotivní vlak rozjížděl dál do Stránčic. Emil milostivě přibrzdil a záklaďáci za jízdy naskákali na schůdky. Civilisté na perónu čekající na pantograf jen žasli, co jim to armáda předvádí za spartakiádní skladbu.

Výsadek, tentokrát úspěšný, si dopraváci zopakovali ve Stránčicích. „Tak jste na Štádler dorazili?“ zeptal se Martin večer Emila ve stanu. „Jó. Civilku jsme pak hodili do depa. Ale Pukl nechtěl nějak jet, tak jsem ten pojízdný cirkus musel na vlečku zasunout,“ postěžoval si Emil.

Další den strojvedoucí zkoumali, co kapesní mašince je. Motor vrčel, rychlost šla zařadit, spojka zabírala, brzdové špalky se obruče nedotýkaly ani náhodou, a přesto se T 211.0 s jednou hnací a jednou hnanou nápravou nepohla ani o píď. „Asi jí budeme muset poslat do Pardubic. To bude něco v převodovce,“ rozumoval jeden z chytrolínů.

Začátkem nového týdne jel Martim osobákem s nějakými papíry do Benešova na traťovku. U perónu stál motorový vůz pro údržbu trakčního vedení. Z něj vykoukl vedoucí od dráteníků a mával na Martina.

„Hele, nechybí vám na mašině kardanka? My jí našli minulej tejden mezi kolejema u Pyšelky,“ pochlubil se elektrikář a ze dveří vysunul ocelovou rouru.

Záhada trucující „Pukla“ byla vyřešená. Martin upadlou kardanovou hřídel naložil do panťáku a v Hostivaři ji hodil k zábradlí, by si jí pak vojenští mašinfírové odvezli do Libně na vlečku.

„No, to bych si měl zapsat do deníčku. To se jen tak nevidí, aby lokomotiva nejela kvůli upadlé kardance,“ řehtal se v dopraváckém stanu Řezňa.