Na libeňské základně se schylovalo k závěru zimní montáže. Tři koleje byly zcela zaplněné balíky nových kolejových polí a další byly poskládané do vysokých stohů.

Strojvedoucí Emil přivezl z pardubických dílen nového nablýskaného „Kocoura“, který už neměl tradiční khaki barvu, ale zcela civilní červený nátěr. Jen malé armádní znaky na bocích stanoviště zvěstovaly, že se jedná o vojenskou motorovou lokomotivu.

Z Olomouce vzápětí přišla depeše, že se má dvounápravový puklík s tatrováckým motorem a mechanickou převodovkou druhý den odpoledne zařadit na libeňském nádraží jako vojenská zásilka do nákladního vlaku směr Pardubice. Novotou vonící „Kocour“čekal na příjezd garančních techniků z ČKD, takže denní posun ještě musel obstarat Jehla z puklíkem.

Do toho se přihrnula na montážku neznámá lampasácká tvář. Nově instalovaný zástupce náčelníka pro techniku hned předvedl, jaký je expert. Vylezl k Emilovi do kabiny a začal prudit.

„Jak to, že máte na řídícím pultě nářadí? To má být schované v příslušné schránce!“ seřval strojvedoucího při pohledu na odloženou řídící směrovou páku, která svým provedením s pružným zámečkem na konci připomínala gola klíč.

Emil jen nasucho polkl a špitnul: „Ale soudruhu kapitáne, tu páku potřebuju. Jinak lokomotivu nenastartuju,“ odvážil se protestovat voják.

„Máte tři dny basy!“ prskl oficír a přihlížel, jak znechucený strojvedoucí ukládá blýskavou směrovou páku, bez jejíhož zasunutí do kontroléru uprostřed půlvolantu pro řazení jízdních stupňů a zvyšování otáček dvanáctiválcového motoru se lokomotiva nehnula, do šatní skříňky.

„To mohlo být uklizené hned, bez odmlouvání,“ samolibě poznamenal důstojník a pokračoval ve vizitě stanoviště strojvedoucího. To už však Martin s Řezňou neviděli, protože se z kabiny vytratili a sjeli po schůdcích z „Kocoura“, aby před lampasákem varovali Jehlu, který si zastíněný vagóny na jiné koleji v puklíku ladil rádio.

„Připrav se na pojeb. Ten vůl by dokázal nařídit pilotovi letadla, aby si za letu uklidil knipl, protože nemá v kabině migu co dělat,“ varoval kamaráda Řezňa. Jehla jen mávl rukou a dál se věnoval ladění tranzistoráku.

Kovové schůdky mašinky zadrnčely, jak si kapitán oklepával kanady od sněhu. Jehla bleskurychle schoval rádio do brašny.

„Do vlaku má být tahle lokomotiva zařazená ve 14.30,“ poznamenal k Martinovi výmluvně důstojník. Dispečerovi, který depeši předchozí večer četl, se příkaz nezdál.

„Já mám dojem, že stačí v půl pátý, tedy v 16.30,“ oponoval. „Manipulák odjíždí až po půl sedmý,“ dodal svobodník.

„Můj rozkaz zní ve 14.30!“ zvýšil hlas zástupce technického náčelníka. „No nazdar,“ povzdechl si v duchu Martin, protože dopraváci měli před sebou ještě zhruba dvě hodiny posunu a s mašinkou také museli zajet do libeňského depa dotankovat naftu.

„No to abych byl kouzelník. Lokomotiva ve stejném okamžiku s vagóny na montážce, u stojanu s naftou a zároveň zařazená v nákladu do Pardubic,“ povzdechl si dispečer. Po uklizení vagónů a dozbrojení puklíka se libeňskému výpravčímu nahlásili s mašinkou k zařazení do vlaku, kam pár minut po 15. hodině zajela.

Důstojník si pro vojáky došel do kolejiště a pozval je na pivo do nádražní restaurace. Sám si dal kafe. „Taky jsem chtěl být strojvedoucí,“ pochlubil se kapitán s odznakem žilinské vojenské vysoké školy na kapse saka.

„V kolik měla být T 211 ve vlaku?“ otočil náhle hovor kapitán. „Ve 14.30!“ odpověděl si sám. „Byla tam? Nebyla!“ pokračoval v monologu.

„Takže vám dávám tři dny vězení s podmínkou na tři měsíce za pozdní splnění rozkazu,“ ujistil lampasák zaskočeného Martina, který právě dopíjel půllitr.

Než voják se stačil něco namítnout, technický podnáčelník pokračoval: „Zároveň vám i strojvedoucímu udělím pochvalu za přípravu lokomotivy k transportu do pardubických dílen a zajištění jejího zařazení donařízeného vlaku,“ dodal k šokovaným záklaďákům důstojník a zaplatil za ně útratu.

„Co je tohle za pako?“ kroutil hlavou Martin, když lampasák odešel. „Doufám, že ho nepustí do výluky. To by byl chaos,“ děsil se dopravák.

Kapitána později naštěstí už na stavbě jen míjel. Důstojník si pak nějak zapomněl pod jedoucím železničním vozíkem, na němž se vezl, nohu, která se mu namotala na nápravu, takže dopravákům zmizel z obzoru úplně.