Zima, kdy se rekonstrukce železniční tratě zastavila, dopravní četu rozštěpila. Několik vojáků vypomáhalo ve Vršovicích na ranžíru jako výpravčí nebo posunovači, část jich byla v olomouckých kasárnách a strojvedoucí se školili v Pardubicích.

Řezňa, Martin a Jehla zůstali v Praze, kde s malou mašinkou přetahovali vagóny s novými kolejnicemi a pražci na montážní základně v Libni tak, aby bachmači mohli kompletovat nová kolejová pole pro další sezónu. Celá odloučená jednotka byla nastěhovaná v bývalé štěrboholské škole.

Strojvedoucí Jehla, který se i během jízdy dokázal věnovat ladění rádia či smažení hranolků, nějak pozapomněl, že lokomotiva občas také potřebuje olej a tak se mu z bloku motoru s velkým rachotem ukázala zející dírou ojnice. Než z pardubického skladu přivezl novou mašinku, dojížděla z libeňského depa na vlečku civilní lokomotiva.

Osudná mrazivá noc nenaznačovala, že se Martinovi a Řezňovi podaří během krátkého okamžiku naložit jeden vagón na druhý.

Podle požadavků bachmačů našli mezi desítkami vagónů v kolejišti ty se správným materiálem a hodlali je přisunout pod kozlíkové jeřáby. Špatně se ale domluvili se strojvedoucím a ten v domnění, že soupravu sune na dlouhou prázdnou kolej, povolil z kopce brzdu víc, než bylo zdrávo.

Martin a Řezňa, když zjistili, že se celý sedmisettunový ocelový had řítí moc rychle na krátkou kolej, kde stojí další vozy, seskočili ze stupaček do sněhu a jen zírali, jak s ohlušující ránou naskočil jeden vagón na druhý. Jako pejsek na fenku.

Zesinalý civil přiklusal k haldě šrotu a dušoval se, že se to ubrzdit zkrátka nedalo. Ohlásit v noci karambol nebylo komu, protože bachmačská vysílačka jen chrochtala a poručík s trefnou přezdívkou Bambula zase neměl v dočasné ubikaci telefon. „Ráno moudřejší večera,“ usoudili tvůrci kovové haldy, rozposunovali nepoškozené vagóny a šli spát.

Ráno přisupěla vejtřaska s denní směnnou v čele s Bambulou. „Nám se v noci trochu scuklo pár vagónů,“ ohlásil Martin opatrně poručíkovi. „No tak se na to podíváme. To se spraví,“ pokýval Bambula, kterému štosy pražců zakrývaly výhled, blahosklonně hlavou.

Když ale spatřil spářené vagóny, nevěřícně ztuhnul a zaskřehotal: „Mimořádka! Vyšetřovací komise. Přijedou z velitelství vojska. Basa. Sabinovská věznice. Prémie v prdeli.“ Bambula naklusal k telefonu a vše rozechvěle nahlásil útvarovému dozorčímu.

Olomoucká lampasácká vyšetřovací komise dorazila v poledne. „Tak co kurva chlapi? Doufám, že jste se kurva pořádně domluvili?“ zašklebil se kapitán Marek, proslavený zaraženým služebním postupem na pět let za zapomenutou bojovou zástavu. Tu nechal po přísaze nováčků v hospodě.

Martin i Řezňa a nakonec i civilní strojvedoucí vypovídali do protokolu shodně, že se mrazem ztuhlá šroubovka sama rozvěsila a vagóny z kopce ujely.

Důstojníci tomu právem nevěřili, ale když jim jeden nádražákpotvrdil, že se to při silných mrazech kolem mínus dvacítky běžně stává, s úlevou protokol s takovým závěrem podepsali.

Zkušenému drážnímu inspektorovi, který s vojáky na ředitelství Československých státních drah sepisoval další protokol, už nezbylo, než napsat stejnou příčinu nehody, i když k Řezňovi na závěr výslechu šibalsky prohodil: „Ono to celé bylo trochu jinak, že jo?“

Podmíněné tři dny vězení nakonec od velitele útvaru nafasoval Martin. Ne za stotisícovou ránu, ale za to, že nehodu hned v noci nenahlásil telefonicky do olomouckých kasáren, čímž by paradoxně porušil vojenské základní řády, proto Bambula jakožto nejbližší nadřízený důstojník by se o události dozvěděl jako poslední.

Trest Martina rozesmál, protože dva dny předtím spolu s Řezňou nafasovali pět dní podmíněné basy za divokou pitku při loučení s odjíždějícím Jehlou. Ten mezitím rovněž nafasoval podmíněný flastr. Ne za díru v motoru, ale protože z Libně do Pardubic pro novou mašinku cestoval dva dny.