„Budete vzorná četa, i kdybych vás měl pozavírat,“ vybafl na vojáky při politickém školení mužstva podporučík Mahdal, přezdívané pro svůj poďobaný obličej Akné. Dopraváci nevěřícně po sobě zírali, co jim to ten vyučený traktorista ve funkci velitele dopravní čety vykládá.

„A to jsme jako něco provedli, že nás chcete trestat plechových odznáčkem?“ ironicky zavtipkoval Řezňa. „To rozhodl velitel útvaru! Tak to tak bude,“ zarazil veškerou diskuzi Akné.

„Máte týden na přípravu a na počest sjezdu KSČ se ještě bude povyšovat,“ dodal významně a vyjmenoval okruhy znalostí, které budu hodnotící komise ze záklaďáků páčit.

Znechuceně, ale rozkaz je rozkaz, si dopraváci nuceně začali vtloukat do hlavy dávno zapomenuté pasáže ze základních řádů, učili se hymnu a znovu i vojenskou přísahu. Dohadovali se při politických školeních mužstva, kolik je vlastně členů agresivního spolku NATO, či kam mají zařadit Albánii.

Podporučík jim dokonce do stanu přinesl samopal, aby si ho po několika měsících zkusili rozebrat a složit. Z odborné teorie dopraváci strach neměli. Naprosto přesně věděli, co všechno se na dráze musí a nesmí, ale vůbec se tím neřídili.

Přezkoušení bandy dopraváků pro udělení titulů vzorný voják, vzorné družstvo, vzorná četa nebylo žádné drama. Lampasáci věděli, že ten materiál před nimi plechové odznáčky dostat musí stůj co stůj. Tak se všemožně snažili, aby z vojáků něco kloudného vypáčili.

Plechové placky dostali skoro všichni. Martin se, zcela nezaslouženě, tím pádem stal i velitelem vzorného družstva. „Tak a máme to v kapse,“ zamnul si po prověrkách ruce Akné a táhnul do Prahy s několika dalšími důstojníky propít prémii slíbenou za titul vzorná četa.

Předtím ještě stihl na Martina houknout, aby napsal několik návrhů na povýšení do poddůstojnických hodností. „A koho?“ zeptal se dispečer už zabouchnutých dveří.

Dopraváci usoudili, že nemá cenu trávit sobotu v lágru. Využili nepsaného pravidla, že jejich četa může, narozdíl od bachmačů, kterých mohlo v zájmu zachování bojové pohotovosti opustit hostivařský lágr jen třicet procent, jít na oficiální vycházku skoro celá.

Vyrazili do víru velkoměsta. Do vojenského tábora se po skupinkách v noci klátivě vraceli notně podroušení.

„Co blbneš? Co se děje? My Hitlera nezabili!“ opáčil Řezňa, když je dozorčí od brány poslal rovnou do kanceláře dévéťáka. Opuchlý Olin se šňůrami dozorčího vojskového tělesa a pistolí zavěšenou na dohodě, jenž se netajil averzí k dopravákům, všem vojákům dával postupně dýchat.

Výsledky testu na alkohol si pečlivě zapisoval. Dopraváci stáli rozpačitě na chodbě v řadě a stále netušili, co má to divadlo znamenat.

„To jste se vyznamenali! Vzorná četa a všichni ožralí jako prasata!“ rýpal sarkasticky do záklaďáků velitel první roty. Přitom z dopraváků tahal, kolik toho kdo ve skutečnosti vypil.

„Zůstane tady Jehlička, Řezníček a Lamoš. Všichni ostatní okamžitě spát,“ zaburácel Olin, když porovnal výsledky zkoušky na alkohol. „Vždyť ti toho moc nevypili,“ blesklo Martinovi hlavou.

Ráno, když konečně do probouzejícího se stanu dorazila odlapená trojice, se večerní dýchánky na dévéťárně vysvětlily. Velitel roty si zapomněl v předstihu při páteční štábní poradě dát požadavek na obsazení noční směny na montážní základně v Libni.

Tak z vracejících se dopraváků vybíral ty, kteří ještě byli alespoň trochu schopní zajistit posun. „Že já těch piv včera vypil jenom šest. Mohl jsem jich dát deset a v klidu celou noc vegetit,“ lamentovalJehla

Martin mu na uklidněnou pošeptal, že je mezi strojvedoucími navrženými k povýšení na svobodníka. To Jehlu tak rozlítilo, že se spolu s dalšími oběťmi chystaného povyšování vloudil odpoledne do kanceláře dopravní čety a návrhy, které Martin den předtím sesmolil, roztrhali. „Nastoupil jsem jako vojín a do civilu půjdu jako vojín,“ utrousil lakonicky Jehla.