Pravidelné politické školení mužstva se většinou odehrávalo ve stanu, kde vojáci spali. V podstatě jim PŠM ani nijak nevadilo, protože ten den se tím pádem nedělalo a byl čas si vyměnit u skladníka prádlo, vybrat si v klidu lepší kanady, napsat dopisy domů nebo si jít zahrát fotbálek či zaskočit do blízkého bazénu a s pomocí chlorované vody trochu vybělit ztmavlou kůži.

Školení měl zpravidla na starosti velitel čety Akné. Čerstvě povýšený poručík se bral vážně a pro svoje vystoupení zvolil školometský přístup. Nejdříve něco přečetl z brožůrky. Podíval se, jestli si vojáci do nafasovaných sešitů píšou poznámky a pak záklaďáky vyvolával, jako ve škole.

Ti poslouchali politické bláboly na úrovni občanské nauky ze základky, které se opakovaly pořád dokola, sotva na půl ucha. Někteří, usazení pohodlně na kavalcích, těžko přemáhali spánek.

„Řezníček. Vyjmenujte socialistické státy!“ houkl Akné na klimbajícího dopraváka. Řezňa si promnul oči a začal deklamovat členy zarudlého bloku. Zahrnul do něj i Angolu, což vyučeného traktoristu trochu překvapilo, ale neprotestoval.

Chvíli listoval v brožůrce, kde africkou sice nenašel, ale přesto záklaďáka pochválil. Řezňa loupl očima a doufal, že už má pokoj.

„A teď kdo z nich patří do Varšavské smlouvy? Řezníček!“ nadhodil další téma Akné. Voják se ošil a začal vyjmenovávat státy sdružené ve vojenské alianci.

„Zapomněl jste na Socialistickou federativní republiku Jugoslávie a Albánii,“ triumfoval poručík. „Ale to snad ani ne,“ opáčil Řezňa. „Ale ano. Ty státy jsou ve Varšavské smlouvě!“ zvýšil hlas Akné a tím se mu podařilo pobrat z klimbání usínající vojáky.

„To by se Tito musel obracet v hrobě,“ kontroval Řezňa. Akné nalistoval v příručce zarudlou mapku a strčil ji vojínovi před nos.

„No jo, ale Jugoška je červeně jen šrafovaná, takže není členem. Jen spolupracující zemí,“ podotkl. „Zrovna tak Albánie,“ dodal.

Akné si znovu prohlédl vysvětlivky u schématu, polkl, a aby neztratil glanc, spiklenecky nadhodil: „Soudruzi ale jednají se Sovětským svazem o vstupu do Varšavské smlouvy.“

Řezňa pochybovačně oponoval. „Já si teda nejsme jistý, ale mám dojem, že hned po skončení druhé světové války Jugoslávie odmítla Stalinovy námluvy a šla si svou cestou,“ namítl záklaďák. „Školení vedu já! Tak budete říkat, co vám říkám!“ zasupěl poručík.

Řezňa bezmocně pokrčil rameny. „Bav se s volem, když nemáš klacek,“ utrousil polohlasně. „Co jste to říkal Řezníček? Já vás dobře slyšel,“ nadskočil poručík. „Ale nic, že pleju len,“ povzdechl si dopravák a do konce PŠM se od další debaty distancoval.