Běžný pracovní den dopravní čety se chýlil ke konci, když si někdo vzpomněl, že má E.T. narozeniny.

„Měli bychom někam zajít posedět. Ne jen tak na pivo,“ nadhodil kdosi. Když se vlakvedoucí E.T. přiloudal z konce nádraží, kde ještě uklízel s civilní lokomotivou do kopřiv vagóny od štěrku, bylo rozhodnuto. Šlo se do vinárny v čerčanském kulturáku.

Tam se vojáci se nejdříve zavlažili, připili řádně Peterovi na zdraví a z jídelníčku si vybrali nějaké minutky. Po večeři se častovali vojenskými historkami, vzpomínáním na nedávné slavné úlety. Svoje, vojáků z dalších čet i lampasáků.

Mezitím stůl v rohu obsadilo několik cizích vojáků. Byli trochu rozjivení, jako kdyby pili whisky. Přitom cucali benešovskou desítku.

Když už úroveň hluku začala dopravákům vadit, otočil se k nim Šura. „Chlapci potišje. Veď my sa skoro vobec neslyšíme,“ požádal cizí záklaďáky.

Ti na chvilku překvapeně zmlkli, ale pak začali hlučet ještě víc. Jeden z nich houknul na dopraváky: „A vy jste od jakýho bojovýho útvaru?“

Řezňa s nadhledem opáčil, že železniční vojsko nebojuje, ale valí se zásadně, i v případě války, v týlu.

„My jsme od tankánů z Lešan. K nám ani kriminálníky neberou!“ zachechtal se bigoš a jeho parťáci mu přizvukovali.

Šurovi se zablýsko v očích, vylétl ze židle a zařval: „Já ti ukážem kriminálníky. Zadupem ta do zeme. Vy hovna upocené. Umíte si jen hrát na vojáky a jinak nič!“ rozhonil se Oravák z respektované rodiny v Trstené, který před vojnou odmaturoval na dopravní průmyslovce.

Kámoši ho stáhli zpátky na židli a zklidnili ho dalším pohárem vína. Taky bigoši vychladli. Fyzické síly obou táborů byly vyrovnané, ale lešanští tankáni, jak se vzápětí ukázalo, byli v čerčanské vinárně totálně načerno.

„Tak abyste věděli, my jsme si z autoparku vzali Tatru a s ní jsme přijeli až sem,“ snažil se zabodovat bigoš.

Dopraváci zaplatili útratu a při odchodu Řezňa utrousil: „My jedeme do Prahy lokomotivou.“ Bigoši se pochybovačně ušklíbli, ale dorazil je číšník. „Jó, to je fakt. Tihle kluci jezdí na mašinách.“