Přesluhující třínápravová motorová vojenská mašinka „Rosnička“ měla víc závad, než bylo zdrávo. Na obručích jejich kol byly po intenzivním brzdění plošky, takže při rychlosti nad 20 km/h citelně po kolejích poskakovala.

Plošky vznikly tak, že „Rosničku“ táhla v konvoji do Prahy jiná lokomotiva a klimbající strojvedoucí vojenské mašinky zapomněl přiměřeně odbrzďovat, čímž se špalky natvrdo zakously do kol, které se tak desítky metrů smýkaly po kolejnicích.

Občas také zlobilo ovládání hydrauliky, takže se mašinka i s minimální zátěží odmítala rozjet. Však také jeden ze strojvedoucích do provozního záznamníku trefně napsal: „Jebe se a dupe pořád.“

Kabina měla také prasklé boční sklo. Do něho se trefil kamenem nervózní Peter E.T., když si strojvedoucí Jehla místo posunování na montážce ladil rádio a ostatní dopraváci čekali, až laskavě popojede.

Nejhorší bylo, že „Rosnička“ už téměř nebrzdila. Kvůli ploškám měla totálně ohoblované špalky a bylo potřeba seřídit i celé zdrže. Když táhla vagóny, nebyl s brzděním s jejich pomocí problém, ale sólo jet už nemohla.

„Už s ní musíme do depa,“ konstatoval jinak flegmatický Jehla a domluvil se s kralupským vedoucím dílny na termínu opravy.

Do Kralup se s ním vypravil Martin, který ve městě severně od Prahy taky nikdy nebyl. V Libni na základně si chvíli vybírali vhodný vagón, který by posloužil mašince jako brzdící. Nakonec si připojili uhlák plný nových naimpregnovaných dřevěných pražců a dusali po levém vltavském břehu na sever.

Už se stmívalo a ani jeden z vojáků netušil, co je čeká za dalším obloukem. V jednu chvíli dokonce téměř zastavili na zastávce, protože se domnívali, že to je už stanice. V Libčicích je u perónu zastavila červená.

„Ptá se kralupák, kam jedete?“ houkl na ně výpravčí. „Do depa na opravu,“ odvětil Martin. „A co prej ten vagón?“ sondovala červená čepice.

„To je brzdící. Rosnička to sama neumí,“ ujistil nádražáka Martin. V Kralupech je posunovač navedl kolejištěm do depa.

„Kluci opravdu jeďte krokem, nebo vypadnete,“ varoval vojáky a ti cítili, jak se mašinka na rozlezlých kolejích pohupuje a téměř plave. Jehla jel na první stupeň a ještě si pro jistotu trochu přibrzďoval. Přesto se kabina se komíhala jako na moři.

Vojáci vagón odstavili do šturcu pod uhelný jeřáb a Rosničku zasunuli do haly. „My si ten uhlák zase zítra odtáhneme zpátky do Prahy,“ ujistil Martin strojmistra, který vojákům přislíbil, že mašinka bude druhý den v poledne opravená.

Dopraváci se opláchli a vyrazili na průzkum Kralup. Nakonec skončili na diskotéce v nějakém nevzhledném betonovém monstru za mostem. Na nocležnu přitáhli až nad ránem a vyspávali až do oběda.

Až za denního světla vojáci zjistili důvod večerní jízdy krokem. Spojky styků byly chycené sotva jedním šroubem, v podkladnicích chyběly vrtule a kolejnice byly vzájemně směrově i výškově vyosené. „Ty vole, kdybych to viděl večer, tak sem nejedu ani náhodou,“ zarazil se Jehla.

Po jídle si došli do haly pro mašinku. „Tak děkujeme. Ještě si zapřáhneme ten uhlák a frčíme,“ loučil se Martin.

„To kluci nemusíte. My se o něj postaráme,“ nabízel jim strojmistr. „Ale jo. My ho musíme odtáhnou zpátky do Libně. Vždyť je plný pražců a bachmači by neměli z čeho montovat,“ oponoval Martin.

Když došel ke šturcu, bylo mu jasné, že do Prahy pojedou sólo. Ve vagónu nebyla ani tříska. Přičinliví nádražáci několik tun dřevěných pražců během dopoledne vyložili. „No co, alespoň máme v depu protekci pro příště,“ konstatoval Jehla.